Mgr. Monika Němcová MBA

* 1966

  • „A tam to byl komunista vedle komunisty. Všude měli ty rudý sukna a ty nápisy: ,Společně překonáme, já nevím co…' A teď byli všichni takoví docela našlápnutý. A oni udělali to, že mě vyvedli na tu tribunu, vystrčili mě k tomu pultíku a říkali: ,No, a teď nám tady řekněte...’ Nejdřív mne uvedli, že přivedli zástupce studentů a že budeme jednat. Já jsem vůbec nevěděla, o čem chtějí jednat. Tak jsem tam stála u toho pultíku. Teď někdo pískal, někdo na mě třeba něco hodil, někdo nevěděl, tak začal tleskat. Výborný, výborný. A teď já jsem vůbec nevěděla, co po mně chtějí. Tak jsem si vzala ten mikrofon, že zdravím, dobrý den, já jsem zástupce stávkového výboru, a že je nejvyšší čas, aby si uvědomili… A to jsem si ještě tenkrát myslela, že KSČ [Komunistickou stranu Československa] zakážou, fakt jsem věřila a doufala, že ji zakážou. Říkala jsem, že prostě už máme všude lidi, že už není síly, která by to zvrátila. A že je třeba, aby si to uvědomili. A že jsem si vědoma toho, že jsem tam sama, ale že i tak je třeba to říct, že období komunistů, marxismu–leninismu, skončilo. A někteří zase začali hrozně pískat a někteří už si říkali, že vlastně není cesty zpátky, tak začali tleskat. Tak mi poděkovali a zeptali se mě, jestli chci chlebíček.“

  • „Já jsem spíš měla strach, že by nám opravdu mohli něco udělat. Protože těch lidí nebylo málo, který třeba zmlátili nebo… Ono se říká, že vlastně ten komunismus, já tomu říkám komunismus, i když to nebyl komunismus de facto. Ono se říkalo, že tady to vlastně bylo mírný, že tady se lidi nezabíjeli a nestříleli. Oni se sice nestříleli, ale oni nebyli úplně mírný, ty estébáci. Mně třeba vyhrožovali, já jsem to i říkala do těch Sto studentských revolucí, já jsem byla mladá tenkrát, jak mne vybrali na tom nádraží. Šest chlapů si tam sedlo kolem mě a řekli, když neřeknu ty jména, se kterými se organizují ty koncerty, kdo přináší to, co přepisujeme, že mě všichni znásilní. Že si ani neumím představit, co se mnou všechno udělají. A já jsem byla šestnáctiletá holka.“ „Byla jste od někoho připravena na to, jak takový výslech může vypadat?“ „Ne. Ne, protože, já si myslím, že na to vás ani nikdo nemůže připravit. To prostě vůbec nechápete, co se děje.“

  • „Mně tenkrát, mně bylo šestnáct. Chtěla jsem cestovat, nemohli jsme cestovat. Dneska je to úsměvné, ale v obchodě se stála fronta na maso. Maso jste dostala dobrý – svíčkovou, když vám ji někdo nechal pod pultem. Pod pultem je, že si ji nekoupíte normálně, ale musíte uplatit někoho, aby vám nechal svíčkovou. Na pomeranče se stála fronta. Na knížky jsme stáli každý čtvrtek ráno před knihkupectvím frontu, abychom si koupili knížku. Nemohli jsme vůbec nikam vycestovat. A hlavně jsme nemohli číst to, co bychom číst chtěli. Tady byla jednoznačně daná literatura, kterou jste si mohla koupit, půjčit, a víc jste si přečíst nemohla. V novinách bylo jenom to, co se vztahovalo k chvalozpěvům té komunistické strany. Neměla jste vůbec svobodu toho, co si myslet. Myslet jste si mohla, co jste chtěla, ale neměla jste vůbec zdroj k tomu, vytvořit si jiný oficiální světový názor než, že jste tady zavřená v tý krabici a nemůžete vůbec nic. Kromě třeba výjezdní doložky do východního Německa, Rumunska, Bulharska - nedostal každý. Neměli jsme pasy."

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 24.02.2020

    (audio)
    délka: 02:01:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ten na hlavu postavený systém nemohl dlouhodobě vydržet

Monika Němcová ve věku 17 let
Monika Němcová ve věku 17 let
zdroj: Archiv pamětníka

Monika Němcová se narodila 12. prosince 1966 v Jindřichově Hradci. Vyrůstala v Českých Budějovicích, kde absolvovala základní školu v Nové ulici a pokračovala na Gymnáziu Karla Šatala. Od šestnácti let se zúčastňovala koncertů zakázaných kapel a opisovala samizdat. Jako mladistvá byla vyslýchána Státní bezpečností. Po maturitě se třikrát neúspěšně hlásila na vysokou školu, pracovala jako dělnice, elév v deníku Jihočeská pravda či asistentka v českobudějovické hvězdárně. Roku 1989 ji přijali do oboru anglistika na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V listopadu 1989 se zapojila do studentské revoluce, stala se členkou stávkového výboru. Reprezentovala studenty na jihočeském krajském sjezdu komunistické strany, kde přítomným funkcionářům oznámila, že období komunismu skončilo. Na počátku devadesátých let dvacátého století vycestovala do Kanady zdokonalit se v angličtině. Po návratu založila překladatelskou a tlumočnickou agenturu. Později začala podnikat i v realitách. Studium Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity nedokončila. V roce 2000 se angažovala v neúspěšné politické straně Cesta změny. Po narození synů Matyáše (2003) a Sebastiána (2008) vystudovala práva. V roce 2020 žila Monika v Dobré Vodě u Českých Budějovic.