Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Monika Němcová MBA (* 1966)

• narozena 12. prosince 1966 v Jindřichově Hradci

• studovala na Gymnáziu Karla Šatala v Českých Budějovicích

• opisovala samizdat a účastnila se koncertů zakázaných kapel

• jako mladistvá vyslýchána Státní bezpečností

• roku 1989 začala studovat obor anglistika na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

• členka stávkového výboru během studentské revoluce v roce 1989

• v devadesátých letech dvacátého století založila překladatelskou agenturu a realitní společnost

• v roce 2000 se angažovala v politické straně Cesta změny

• vystudovala práva

• v roce 2020 žila v Dobré Vodě u Českých Budějovic

Monika Němcová se narodila 12. prosince 1966 v Jindřichově Hradci. Její otec, inženýr Jiří Němec, vymýšlel elektrotechnické zlepšovací návrhy, matka Věra, rozená Dufková, učila v mateřské škole. Manželé Němcovi se na počátku sedmdesátých let rozvedli a Monika s matkou přesídlily do Českých Budějovic na sídliště Vítězný únor. Zde začala pamětnice navštěvovat základní školu Oskara Nedbala. Po přestěhování do centra města dokončila povinnou školní docházku na základní škole v Nové ulici. Věra Němcová se podruhé vdala a do rodiny přibyla nevlastní sestra Hana.

Dětsví v socialismu

Moničini rodiče se před svými potomky o politice nebavili. Jako mnoho dalších dětí si pamětnice hrůzy normalizačního režimu neuvědomovala. „Když v tom žijete, narodíte se do toho a nepoznala jste nic jiného, tak máte pocit, že tak ten svět funguje, a moc nad tím jako dítě nepřemýšlíte. […] Myslím si, že ten rozum z toho začínáte chytat třeba až v šesté třídě. Někdo dřív. Myslím si, zvlášť když se o tom doma moc nemluví, že děti si žijí ten školní život. Je třeba si uvědomit, že dneska si děti mohou nastudovat cokoliv, ale tenkrát, co jsme měli k dispozici?“ vzpomíná pamětnice.

Velký vliv na Moničinu výchovu měli její prarodiče z matčiny strany, Anežka a Karel Dufkovi. Pocházeli z Mladé Vožice, kde před únorem 1948 provozoval Karel Dufek dřevozpracující podnik s kolárnou. Rodina zde vlastnila i řadu nemovitostí. Vše jim bylo komunisty zabráno, děd Karel pak ve svém podniku pracoval jako dělník. Monika u prarodičů trávila prázdniny a děda jí o minulosti vyprávěl. Večer nechával vnoučata, aby společně s ním poslouchala vysílání Svobodné Evropy.

Je třeba s tím něco dělat

Po ukončení základní školy nastoupila Monika na gymnázium Karla Šatala. Tehdy už byla s režimem, v němž žila, nespokojená. „To už mi to vadilo. A nebyla jsem sama. Byli jsme v pubertě a měli jsme pocit, že je třeba s tím něco dělat,“ popisovala náladu, jež v osmdesátých letech panovala mezi jejími vrstevníky. S tichým vědomím ředitele gymnázia Václava Valenty a pod záštitou Svazu socialistické mládeže organizovali se spolužáky zábavné večery zvané Průvan, kde přednášeli například o atentátu na amerického prezidenta J. F. Kennedyho či o surrealistickém malíři Begsinském. Po udání jedné z profesorek byly tyto svobodomyslné akce zakázány. Studenti se nechtěli vzdát a po čase přišli s podobnými setkáními, tentokrát pod názvem Na schodech. Ani tato aktivita nebyla povolena.

Zhruba v šestnácti letech začala Monika se staršími přáteli, jež znala z prázdninových pobytů u babičky, navštěvovat vystoupení zakázaných skupin. Na jeden z těchto koncertů dorazila Státní bezpečnost (StB), účastníky legitimovala a rozehnala. Šlo o první Moničino setkání s komunistickou tajnou policií. V té době se pamětnice zapojila také do rozmnožování samizdatu, přepisovala Havlovy práce a Chartu 77. Brzy následoval i první výslech na StB. Když se Monika s kamarádem vraceli vlakem z horolezecké výpravy ve Vysokých Tatrách, zatkli je na českobudějovickém vlakovém nádraží příslušníci StB a oba je odvezli do sídla StB na tehdejší Malinovského třídě. Výslech trvající hodiny Moniku vyděsil. „Já jsem byla mladá tenkrát, jak mě vybrali na tom nádraží. Šest chlapů si tam sedlo kolem mě a řekli, když neřeknu jména, se kterými se organizují ty koncerty, kdo přináší to, co přepisujeme, že mě všichni znásilní. Že si ani neumím představit, co se mnou všechno udělají. A já jsem byla šestnáctiletá holka,“ vykreslila pamětnice chování příslušníků StB. Zatímco byla Monika hodiny zadržována, čekali na ni doma nic netušící rodiče.

Na vysokou školu na třetí pokus

V roce 1986 ukončila pamětnice gymnázium. I když maturovala s vyznamenáním, na vysněný obor anglistika na filozofické fakultě přijata nebyla. Musela si tedy najít zaměstnání. Živila se jako uklízečka, krátce pracovala jako dělnice, pak byla přijata na místo eléva do regionálního deníku Jihočeská pravda. Zde psala malé články, například článek Bramboráři sklidili. „A tam jsem psala o tom, jak bramboráři sklidili a co toho sklidili. A jak vlastně ty brambory, protože jsou to komunistický brambory, jak úžasně rostou, že máme to nejlepší hnojivo,“ vylíčila nám pamětnice obsah tehdy běžného, tendenčního článku. Poté, co napsala článek o pionýrském oddílu Nibus, který byl vedený ve skautském duchu, obvinil ji šéfredaktor Doležal z provokace, došlo k hádce. Monika ho nazvala starým komunistou a následoval vyhazov z redakce. Další dva roky pak pracovala v českobudějovické hvězdárně jako asistentka a opakovaně se pokoušela dostat na vysokou školu. Nějaký čas bydlela v Praze u rodinné známé, herečky Antonie Hegerlíkové. Dopoledne docházela do kurzu angličtiny, odpoledne chodila na brigády. Zúčastnila se i jedné z pražských protirežimních demonstrací.

V roce 1989 se Monika hlásila na obor angličtina na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a byla přijata. Jak sama připustila, pomohla jí i protekce zařízená rodiči. V Československu stále vládl normalizační režim, jenž Monice vadil. „Chtěla jsem cestovat, nemohli jsme cestovat. Dneska je to úsměvné, ale v obchodě se stála fronta na maso. Maso jste dostala dobrý – svíčkovou, když vám ji někdo nechal pod pultem. Pod pultem je, že si ji nekoupíte normálně, ale musíte uplatit někoho, aby vám nechal svíčkovou. Na pomeranče se stála fronta. Na knížky jsme stáli každý čtvrtek ráno před knihkupectvím frontu, abychom si koupili knížku. Nemohli jsme vůbec nikam vycestovat. A hlavně jsme nemohli číst to, co bychom číst chtěli. Tady byla jednoznačně daná literatura, kterou jste si mohla koupit, půjčit, a víc jste si přečíst nemohla. V novinách bylo jenom to, co se vztahovalo k chvalozpěvům té komunistické strany. Neměla jste vůbec svobodu toho, co si myslet. Myslet jste si mohla, co jste chtěla, ale neměla jste vůbec zdroj k tomu, vytvořit si jiný oficiální světový názor než, že jste tady zavřená v tý krabici a nemůžete vůbec nic. Kromě třeba výjezdní doložky do východního Německa, Rumunska, Bulharska - nedostal každý. Neměli jsme pasy,“ popsala nám pamětnice socialismus osmdesátých let. Věřila, že tento „na hlavu postavený“ systém nemůže trvat věčně, zároveň si však uvědomovala vojenskou sílu Sovětského svazu.

Období komunistů, marxismu-leninismu, skončilo

V pátek 17. listopadu 1989 odpoledne odjela Monika s přáteli na horolezecký sraz na Kleť. Pozdě v noci dorazili kolegové z Prahy a přivezli zprávy o násilném potlačení povolené studentské demonstrace. V pondělí přišla pamětnice do školy a ihned se zapojila do organizace studentských protestů. Stala se členkou stávkového výboru.

Jako zástupce studentů se zúčastnila jihočeského krajského sjezdu komunistické strany, jenž se konal v budově Gerbery na budějovické Lidické třídě. Monika vyrazila na setkání se dvěma spolužáky, do budovy však vpustili jen ji samotnou. „A tam to byl komunista vedle komunisty. Všude měli ty rudý sukna a ty nápisy: ,Společně překonáme, já nevím co…‘ A teď byli všichni takoví docela našlápnutý. A oni udělali to, že mě vyvedli na tu tribunu, vystrčili mě k tomu pultíku a říkali: ,No, a teď nám tady řekněte...’ Nejdřív mne uvedli, že přivedli zástupce studentů a že budeme jednat. Já jsem vůbec nevěděla, o čem chtějí jednat. Tak jsem tam stála u toho pultíku. Teď někdo pískal, někdo na mě třeba něco hodil, někdo nevěděl, tak začal tleskat. Výborný, výborný. A teď já jsem vůbec nevěděla, co po mně chtějí. Tak jsem si vzala ten mikrofon, že zdravím, dobrý den, já jsem zástupce stávkového výboru, a že je nejvyšší čas, aby si uvědomili…  A to jsem si ještě tenkrát myslela, že KSČ [Komunistickou stranu Československa] zakážou, fakt jsem věřila a doufala, že ji zakážou. Říkala jsem, že prostě už máme všude lidi, že už není síly, která by to zvrátila. A že je třeba, aby si to uvědomili. A že jsem si vědoma toho, že jsem tam sama, ale že i tak je třeba to říct, že období komunistů, marxismu–leninismu, skončilo. A někteří zase začali hrozně pískat a někteří už si říkali, že vlastně není cesty zpátky, tak začali tleskat. Tak mi poděkovali a zeptali se mě, jestli chci chlebíček,“ charakterizovala průběh svého vystoupení před funkcionáři partaje. U občerstvení jí pak komunisté navrhovali, ať vstoupí do strany a vede zde reformu. Důrazně odmítla.

Takové množství lidí už nešlo postřílet

Až do konání generální stávky dne 27. listopadu 1989 si Monika a její kolegové ze stávkového výboru nebyli jistí, zda vše dobře dopadne. Uvědomovali si, že případnému vojenskému zásahu by nedokázali vzdorovat. Poté, co během generální stávky vyšla do ulic většina obyvatel tehdejšího Československa, uvěřili studentští vůdci ve zdárný konec. Takové množství lidí již nešlo postřílet, či někam odvézt.

V době revoluce bydlela Monika v Žižkově ulici. Oknem do vnitrobloku viděla i na dvůr sídla budějovické Státní bezpečnosti. Od počátku prosince 1989 zhruba do Vánoc tak mohla pozorovat masivní pálení dokumentů, jež zde příslušníci StB prováděli.

Objevování Nového světa, podnikání

V únoru roku 1990 byly splněny veškeré požadavky studentů a pamětnice se vrátila do školy. Studium ale zakrátko přerušila, aby využila možností, které se nabízely s otevřením hranic. Odcestovala ke známým do Kanady a New Yorku, kde se zdokonalovala v angličtině a pracovala. „Já jsem z toho byla celá vedle. Oni byli strašně srdeční. Nikdo se nebál něco říct. Všichni mi pomáhali. Tam se nikdo nemračil. […] Hlavně to pro mne byla velká zkušenost, co se týká práce,“ zhodnotila pamětnice svůj pobyt v Kanadě a Spojených státech.

Po čase se vrátila do Čech, chtěla jen prodloužit svá víza a znovu se vydat za oceán. Naskytla se jí však příležitost překládat při jednáních na stavbě Jaderné elektrárny Temelín. Zůstala tedy doma, založila překladatelskou a tlumočnickou agenturu specializující se na jadernou energetiku a začala zaměstnávat další překladatele a tlumočníky, především z řad svých spolužáků z vysoké školy. Když její klienti požadovali asistenci při nákupu nemovitostí, založila Monika realitní společnost. „To nebyl žádný zázrak, protože v devadesátých letech mohl začít podnikat každý. To bylo pokus-omyl. Dneska, kdybych dělala chyby, které jsem dělala v devadesátých letech, jednak by mi to už nikdo neodpustil, jednak bych už ani podnikat nezačala, protože bych kupila chybu na chybu. Ale tenkrát všichni začínali podnikat, takže vám to vlastně i někdo omluvil. Dneska začít podnikat je daleko těžší, musíte mít daleko větší prostředky. Já jsem začínala z kuchyně, překlady jsem rozvážela na kole v baťohu. Tenkrát nebyl email, přepisovalo se to přes kopíráky. Rozvážela jsem překlady na kole, vždyť jsem neměla ani auto,“ vykreslila nám pamětnice začátky svého podnikání. Firmě věnovala většinu svého času. Práce ji bavila a její přítomnost byla v rostoucí organizaci nezbytná. Pamětnice ale téměř neodpočívala a vyčerpaný organismus zápřah nevydržel. V jeden moment zkolabovala a několik týdnů se léčila v nemocnici.

Přinést pozitivní změnu

V roce 1999 se Monika zapojila do iniciativy někdejších studentských vůdců „Děkujeme, odejděte!“, jež kritizovala stav tehdejší společnosti a vinila z něj politické představitele. Roku 2000 se angažovala v nově vznikající politické straně Cesta změny. Věřila, že osobnosti jako Jiří Lobkowicz, Michael Kocáb, Jan Švejnar, Monika Pajerová či Karel Schwarzenberg mohou společně přinést pozitivní změnu. Strana tehdy ve volbách neuspěla.

S politickou situací třicet let po sametové revoluci není pamětnice spokojená. Ohrožení demokracie spatřuje ve vlastnictví sdělovacích prostředků osobami, které je využívají pro své vlastní zájmy. Ke zlepšení situace je spíše pesimistická. „Ty lidi ale nejsou, kde brát. Já si totiž dneska už myslím, že pokud má někdo opravdu vnitřně správně nastavené hodnoty, tak do té politiky nemůže jít. Může do ní jít někdo, kdo má velké ideály, ale podle mého názoru o ně přijde. Když se dáte do politiky, tak vy musíte jednat v souladu s programem a s tím, jak se prezentuje ta konkrétní strana. […] Když chce člověk dnes dělat politiku dobře, tak už to vlastně ani nejde,“ komentuje politickou realitu v České republice v roce 2020.

Možnost, že by se v budoucnu účastnila správy věcí veřejných na vyšší úrovni, vyloučila: „Já už dneska o sobě vím, že pro člověka mého ražení politika není a nebude domovem, ani místem, kde bych chtěla být. Maximálně na komunální úrovni a já bydlím v podstatě na vesnici, takže tam se všichni známe.“

V roce 2003 se Monice narodil syn Matyáš, o pět let později porodila syna Sebastiána. Monika si doplnila vysokoškolské vzdělání, vystudovala práva a získala i titul MBA. V roce 2020 žila Monika v Dobré Vodě u Českých Budějovic, věnovala se své rodině a podnikání. Na otázku, co by radila mladým generacím, nám odpověděla: „Používat selský rozum. Já si myslím, že s tím bychom si plně vystačili.“