Avraham (Adolf) Neiger

„Přesné datum mého příjezdu do Izraele je 20. října 1948. Narukoval jsem hned 22. 10. 1948 a sloužil jsem až do 1. 10. 1950. Když jsme přišli, tak jsme byli hrdí, že zbraně byly české. Většina byla vyrobená v Čechách. Bohužel nebylo dost zbraní, nebylo dost vojáků. Jezdili jsme z fronty na frontu. To byla těžká doba. Tenkrát bylo v zemi 650 tisíc (lidí), dnes máme v zemi šest a půl–sedm milionů, to je velký rozdíl. Já jsem na to hrdý, že náš stát, přes všechny potíže, že se tolikrát zvětšil. Ukažte mi jediný stát na světě, který se tolikrát zvětšil. Není.“

V jakých válkách jste sloužil? „V šestidenní válce jsem nesloužil. Ale byla tu ,Chadeš‘ – Svatá válka (Sinajská/Suezská válka – pozn. editora). Můj tank dokonce přijel jako první tank jako první do Faludže. To bylo v padesátém šestém roce. Zrovna můj syn měl tři měsíce. Tehdy jsem si říkal, ať Pánbůh dá, když můj syn bude veliký, že nebude muset jít do armády. Můj syn má nyní 52 let, on byl tady vysoký důstojník, byl dvakrát na frontě. Jednu kulku dostal, měl štěstí, že jen prošla tělem. Jeho syn byl tady v armádě, druhý ještě je, slouží u ponorky.“

„Dál to nerad vykládám. Byli jsme v ghettu, pak jsem se dostal do koncentráku. Byl jsem v koncentráku – jenom řeknu pár bodů. Když jsem byl v jednom koncentráku, jmenoval se Gross-Rosen v Německu, tak nás odtamtud vzali do Drážďan, abychom vytáhli pumy, které neexplodovaly. To byla ta nejnebezpečnější práce. Nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší místo pro nás. Tam bylo hodně jídla, Němci utekli a žádná puma naštěstí nebouchla –z těch, co tam zůstaly. Pak nás vrátili. Než jsme se tam dostali, čekali jsme tři dny a tři noci ve vlaku, to byl nákladní vlak, ne osobní. Koleje byly bombardované. Vrátili jsme se z Drážďan do koncentráku. Pak nás Rusové osvobodili, to bylo v Langen Billau Sportschule. Bylo to pátého května. Nevěděli jsme, co dělat, na jedné straně jsme se těšili, ale nevěděli jsme, co dělat. Já jsem nebyl úplně zdravý, vážil jsem 37 kilo.“

„Byli jsme pár týdnů v Německu na různých místech, různé organizace se o nás staraly. Ale rozhodl jsem se, že tam nebudu zůstávat, že pojedu do Čech. Nebyly dráhy, spojení neexistovalo. Vzal jsem kolo a na kole jsem jel směrem do Náchoda. To trvalo několik dní, neměl jsem moc sil. V Náchodě, když mne viděl průvodčí, tak mu asi bylo hned jasné, že jsem z koncentračního tábora. Ptal se mne, kam chci jet, já mu říkám, že bych rád do Bohumína. On na to, že do Bohumína to přímo nejde, abych jel do Prahy, tam je České srdce a oni ti pomůžou. Tak jsem přišel do Prahy, seděl jsem tam a čekal, až někdo přijde. Přišla tam jedna paní: ,Dneska už zavíráme, přijďte zítra ráno.‘ ,Já tady zůstanu do rána, nemám kam jít.‘ ,No tak počkejte, půjdete k nám.‘ S jejími dětmi jsem si rozuměl tak, že jsem tam nezůstal jednu noc, ale celý týden. Od té doby byli pro mne jako rodina – když jsem přijel do Prahy, byl jsem u nich. Když jsem přijel do Bohumína, tak jsem si uvědomil, že domov nemám. Šel jsem tam, kde jsme bydleli, tam bydlela nějaká rodina. Říkám jim, že jsem tam původně bydlel. – ,To mne nezajímá.‘ Tolik let jsem čekal, že se dostanu domů, a nemám domov. Seděl jsem na schodech a plakal jsem. […] Doufal jsem, že otec přijde. Věděl jsem, že matka se sestrou se nevrátí. […]Co bys chtěl dělat? Jako první věc se chci učit. Učit, co jsem zapomněl, učit, co jsem se mezitím neučil a učit pro budoucnost. […] V Ostravě je škola, která pomáhá těm, kteří se nemohli učit.“