Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Avraham (Adolf) Neiger (* 1926)

• narozen v Bohumíně v roce 1926

• rodina se pokusila o útěk do Sovětského svazu, fronta je dostihla v Przemyslu

• v ghettu Andrechow v Polsku a v koncentračním táboře Gross-Rozen

• práce při odklízení trosek po bombardování v Drážďanech

• po válce studium v Bohumíně a Ostravě

• v hnutí sionistické mládeže

• odchod do Izraele v září 1948

• tankistou v Suezské válce 1956

Avraham (Adolf) Neiger se narodil v Novém Bohumíně na Ostravsku. Když mu bylo dvanáct let, obsadila Bohumín polská vojska, zanedlouho poté přišla vojska německá. Jeho rodina utekla do Polska a měla v úmyslu se dostat dále do Sovětského svazu. „Bohužel nás chytili před Przemylem. Museli jsme se vrátit.“ Uprchnout do Sovětského svazu se tak podařilo nakonec jen otci, který měl v Rusku zajistit pro ně útěk. „Odvezli ho však na Sibiř, kontakt tak mezi námi žádný nebyl.“ Adolf Neiger byl transportován do ghetta Andrechow v Polsku, na sklonku války byl převezen do koncentračních táborů Groeditz a Gross Rozen.

Odklízeli jsme pumy v Drážďanech

„Dál to nerad vykládám. Byli jsme v ghettu, pak jsem se dostal do koncentráku. Byl jsem v koncentráku – jenom řeknu pár bodů. Když jsem byl v jednom koncentráku, jmenoval se Gross-Rosen v Německu, tak nás odtamtud vzali do Drážďan, abychom vytáhli pumy, které neexplodovaly. To byla ta nejnebezpečnější práce. Nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší místo pro nás. Tam bylo hodně jídla, Němci utekli a žádná puma naštěstí nebouchla –z těch, co tam zůstaly. Pak nás vrátili. Než jsme se tam dostali, čekali jsme tři dny a tři noci ve vlaku, to byl nákladní vlak, ne osobní. Koleje byly bombardované. Vrátili jsme se z Drážďan do koncentráku. Pak nás Rusové osvobodili, to bylo v Langen Billau Sportschule. Bylo to pátého května. Nevěděli jsme, co dělat, na jedné straně jsme se těšili, ale nevěděli jsme, co dělat.  Já jsem nebyl úplně zdravý, vážil jsem 37 kilo.“

Návrat do Československa

Po osvobození tábora nechtěl pan Neiger dlouho zůstávat v Německu, chtěl odejít hned, co se aspoň trošku zotaví. Gross-Rosen byl naštěstí nepříliš vzdálený od českých hranic. Jakmile zesílil, opatřil si kdesi kolo a rozhodl se, že do českého Náchodu odjede na kole. To se mu po několikadenní cestě také podařilo. V Náchodě už mohl sednout na vlak, který ho dopravil do Prahy.

„V Náchodě, když mne viděl průvodčí, tak mu asi bylo hned jasné, že jsem z koncentračního tábora. Ptal se mne, kam chci jet, já mu říkám, že bych rád do Bohumína. On na to, že do Bohumína to přímo nejde, abych jel do Prahy, tam je České srdce a oni ti pomůžou. Tak jsem přišel do Prahy, seděl jsem a čekal, až někdo přijde. Přišla tam jedna paní: ,Dneska už zavíráme, přijďte zítra ráno.‘ ,Já tady zůstanu do rána, nemám kam jít.‘ ,No tak počkejte, půjdete k nám.‘ S jejími dětmi jsem si rozuměl tak, že jsem tam nezůstal jednu noc, ale celý týden. Od té doby byli pro mne jako rodina – když jsem přijel do Prahy, byl jsem u nich.“

V Praze tak Adolf Neiger přespal několik dní a pak odjel do Bohumína. Doufal, že snad uvidí svého otce, bylo mu však jasné, že šance na shledání s matkou a sestrou jsou takřka nulové, neboť odjely s transportem do Osvětimi:  „Když jsem přijel do Bohumína, tak jsem si uvědomil, že domov nemám. Šel jsem tam, kde jsme bydleli, tam bydlela nějaká rodina. Říkám jim, že jsem tam původně bydlel. – ,To mne nezajímá.‘ Tolik let jsem čekal, že se dostanu domů, a nemám domov. Seděl jsem na schodech a plakal jsem. […] Doufal jsem, že otec přijde. Věděl jsem, že matka se sestrou se nevrátí.“

Ani s otcem se však nesetkal. Navíc se od sovětských úřadů nikdy nedozvěděl, za jakých okolností, kdy a kde zemřel. Věděli o něm, že žil kdesi v osadě zvané Alexejovka, těch je však v Sovětském svazu velmi mnoho a nevěděli, v které z nich žil. Kdosi mu pak říkal, že otec měl odjet k odvodu do Buzuluku, tam však nikdy nedojel; možná tedy zahynul po cestě.

Co bylo prioritou Adolfa Neigera po válce? V Bohumíně potkal známého jeho otce a tomu se svěřoval: „Jako první věc se chci učit. Učit, co jsem zapomněl, učit, co jsem se mezitím neučil a učit pro budoucnost.“ V Bohumíně a poté v Ostravě začal chodit do školy. Snažil se dohonit zameškané učivo, chodil do měšťanky, zároveň se vyučil elektrikářem. Našel si v Ostravě nové známé mezi sionistickou mládeží, která se připravovala na odchod do Palestiny.

V roce 1947 absolvoval pobyt v předvojenském výcvikovém táboře organizovaném sionistickým hnutím, na něj navazoval ještě ne zcela plný vojenský výcvik v Liberci. „Z Bohumína jsem odjel v únoru 1948 do Liberce, kde jsme byli do září téhož roku. To už byli komunisté u moci. Odjeli jsme z Bratislavy do Rakouska. Z Rakouska do Itálie a v Brindisi jsme odjeli lodí do Palestiny. Když jsme přijeli do Haify, tak tam stále byli lidé z OSN a oni nedovolili mladým lidem přijet. Tak jsme odjeli zpět do Tel Avivu – tam v té době ještě nebyl přístav. My jsme ještě nedostali pořádný výcvik; po nás, co přišli v lednu, to už byli vojáci. Moje manželka přišla v lednu oficiálně. Já jsem přišel ještě polooficiálně. Na naší lodi bylo hodně starých lidí, protože nechtěli, aby tam bylo hodně mládeže ve vojenském věku.“

Služba v izraelské armádě

„Přesné datum mého příjezdu do Izraele je 20. října 1948. Narukoval jsem hned 22. 10. 1948 a sloužil jsem až do 1. 10. 1950. Když jsme přišli, tak jsme byli hrdí, že zbraně byli české. Většina byla vyrobená v Čechách. Bohužel nebylo dost zbraní, nebylo dost vojáků. Jezdili jsme z fronty na frontu. To byla těžká doba. Tenkrát bylo v zemi 650 tisíc (lidí), dnes máme v zemi šest a půl–sedm milionů, to je velký rozdíl. Já jsem na to hrdý, že náš stát, přes všechny potíže, že se tolikrát zvětšil. Ukažte mi jediný stát na světě, který se tolikrát zvětšil. Není.“

Sám velkou kariéru v izraelské armádě nebudoval, sloužil jen ve dvou válkách – ve válce o nezávislost a v Sinajské válce. „V šestidenní válce jsem nesloužil. Ale byla tu ,Chadeš‘ – Svatá válka (Sinajská/Suezská válka – pozn. editora). Můj tank dokonce přijel jako první tank jako první do Faludže. To bylo v padesátém šestém roce. Zrovna můj syn měl tři měsíce. Tehdy jsem si říkal, ať Pánbůh dá, když můj syn bude veliký, že nebude muset jít do armády. Můj syn má nyní 52 let, on byl tady vysoký důstojník, byl dvakrát na frontě. Jednu kulku dostal, měl štěstí, že jen prošla tělem. Jeho syn byl tady v armádě, druhý ještě je, slouží u ponorky.“

Avraham Neiger pak od roku 1972 samostatně podnikal, zabýval se výrobou a zpracováním plastů. Má dva syny a pět vnoučat. Syn, který byl v armádě vysokým důstojníkem, působí dnes jako právník, druhý syn převzal otcův podnik.