Vladimír Nechyba

"Baťa věděl, že totální nasazení přijde, ale současně věděl, že ti, kdo budou pracovně v Německu, těch se totální nasazení netýká. A tak nás přeložil do německé společnosti, která tam už založená byla. On musel veškeré zboží dodávat do Německa do velkoobchodu a tím mu unikal zisk, protože Baťa předtím dodával všechno do svých vlastních prodejen, takže měl zisk z toho maloobchodu. A tady mu zisk utíkal. Tak ta německá společnost byla založena Baťovci, Němci. Byli to Němci, kteří už dlouho sloužili u Bati a byli na různých místech – někteří byli v Polsku, jiní v Německu... a tak založili s.r.o. a my jsme tam nastoupili."

Tazatelka: "Byl jste tehdy svědkem vyhnání Němců z Teplic?" - "Přišli tam z vnitrozemí mladší chlapci nebo osoby, které měly na rukou červené pásky s označením RG. Původně se říkalo, že je to ´revoluční garda´, my jsme potom, vzhledem k tomu, jak se chovali, si je přejmenovali na ´rabovací garda´. To byla skupina lidí, kteří se vydávali takzvaně za představitele Československa, a ti nejvíce začali vyhánět Němce, kteří tam zůstali, což byli samí staří lidé nebo děti, protože mladí byli pryč na frontě. Začali je vyhánět z bytů, nutit je, aby si vzali, jen co unesou, a pak je seřadili do velkého průvodu, který potom pěšky hnali z Teplic až nahoru na Cínovec a do Německa. Byly to obrázky dost smutné. Nesouhlasili jsme s tím, ale zakročit jsme nemohli, protože jsme patřili vlastně k obyvatelům Teplic a nás se to nedotklo jen proto, že jsme byli Češi. Jinak ten odsun dostal potom jméno ´divoký odsun´ - a s tím tedy souhlasím, nebylo to fér."

"Takže jsem se zase vrátil do Dubí, kde byla velká schůze, protože Sověti k nám přijeli kolem naší firmy z Cínovce, kolem Dubí do Teplic. Byla tam tedy velká schůze, na které jsem prohlásil, že s invazí nesouhlasím a že vystupuji ze Svazu sovětského přátelství. A že počkám, až se vrátí Dubček. Ze Strany jsem nevystoupil. Ale chtěl jsem počkat, až se vrátí Dubček, který byl v té době odvlečený do Moskvy. Tohle někteří pilní soudruzi zanesli do kádrového materiálu. Ale měl jsem štěstí, že ten ředitel nebyl tak krvelačný a tento posudek z kádrového materiálu vyndal a zničil. Protože zřejmě s takovou poznámkou v kádrovém materiálu bych se nikam do ciziny nedostal."

Tazatelka: "Jak se v německé náladě odrazil atentát na Heydricha?" - "O atentátu se tam (v Německu) mluvilo v novinách akorát kolem toho data, když se to stalo a ještě asi 14 dní potom. A pak už se o tom vůbec nemluvilo. Tam to nebylo středem nějaké zvláštní pozornosti novinářů. Měli spíš místní zprávy a celosvětové události na frontách. Tenkrát už šlo Němcům o bojování. Dokud porazili Polsko, a Francie a Anglie jim vyhlásila válku, tak pro ně to žádná válka nebyla. Ta začala až později. Tak noviny a veřejnost se atentátem na Heydricha dlouho nezabývala." Tazatelka: "Takže nějaké protičeské nálady...?" - "To jsme vůbec nepocítili. Přestože naši němečtí kolegové, kteří s námi byli ve firmě, věděli, že jsme Češi. Nic špatného jsme od nich nepociťovali. Byli jsme zaměstnanci jedné firmy. Beru to jako jeden z úkazů, že ne všichni byli nacisti. Oni byli v nacistickém státě a drželi takzvaně hubu a krok, ale sami se nějak iniciativně nacisticky neprojevovali."

„My v tom Německu… samozřejmě jsme museli mluvit německy a dopisy se podepisovaly Heil Hitler! To tam bylo nutné. Výhodu jsme měli v tom, že ti Němci, kteří dřív byli v kancelářích, ty museli na frontu, a nás, kteří jsme němčinu jakž takž uměli, nás z těch skladů vytáhli do kanceláří.“ Tazatelka: „U Bati pracovali říšští Němci?“ – „Ano, a to byl velký rozdíl.“

„Když potom přišel rok 1968, my jsme měli odlítat 21. srpna do Alžíru na geologickou expedici a kvůli Rusákům, kteří přišli, jsme neodletěli. Letěli jsme až koncem září. Takže jsem byl ještě na závodě v Dubí, u geologického průzkumu. Tam jsem na nějaké schůzi prohlásil, že s tím nesouhlasím a že jsem pro Dubčeka, který byl zavlečen do SSSR, a že čekám, až se vrátí, a že vystupuju ze Svazu československo-sovětského přátelství. Ten Stáňa byl tenkrát ještě ředitelem a měl přístup k mým kádrovým materiálům a měl je otevřené a já seděl u toho, on tam četl hlášení, že jsem vystoupil z té společnosti přátel… A říkal: ‚No, člověče, to už se nikam nedostaneš…‘ A on ten posudek stornoval, zlikvidoval. Jinak bych se ven vůbec nedostal, přirozeně.“

„Já jsem tam jel o něco později, v lednu 1958 tam jeli jenom geofyzici a geologové. Já jsem je doprovázel z Teplic do Prahy, a když letadlo startovalo, ředitel Stáňa, kterej stál vedle mě, mi říká: ‚Ty bys taky rád letěl, co?‘ A já říkám: ‚Kdybys mi dal souhlas, tak ještě teď je doběhnu, abych naskočil.‘ On říkal: ‚Neboj, neboj, taky tam pojedeš.‘“ Tazatelka: „Co vás na tom lákalo?“ – „Jednak rok 1958 - a člověk se mohl dostat do ciziny, že jo. A ještě k tomu tak daleko. Já jsem se na reálce neučil o Vietnamu. To slovo neexistovalo. My jsme se učili o francouzské Indočíně. Tak přirozeně jsem měl z těchto důvodů velký zájem.“