Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Nechyba (* 1920  †︎ 2019)

• narozen 5. března 1920 v Mladé Boleslavi

• rodiče divadelní umělci

• v letech 1939 až 1945 pracoval pro Baťu

• za války pracoval v baťovské společnosti v Německu

• zaměstnaneckým poměrem v Německu se vyhnul totálnímu nasazení

• v roce 1944 byl přeložen do německých Teplic a prožil zde konec války

• svědek osvobození Teplic Rudou armádou a divokého odsunu sudetských Němců

• po válce začal pracovat ve Stalinových závodech jako hlavní účetní

• od roku 1954 technikem v geologickém průzkumu v Dubí

• 1958–1962 členem geologické expedice ve Vietnamu

• v roce 1963 se oženil s vietnamskou tlumočnicí Nhung

• v roce 1968 ohrozil svou kariéru a výjezd na expedici do Alžíru svým nesouhlasem s invazí

• mezi lety 1967 a 1983 pracoval v Alžíru, soukromě byl ve Vietnamu a Francii

• má dvě děti a s manželkou Nhung žijí v Praze

Vladimír Nechyba se narodil 5. března 1920 v Mladé Boleslavi v hotelu, kde bydleli jeho rodiče, tanečníci, v době hostování v místním divadle. Po narození syna se Nechybovi usadili v Olomouci, kde ještě téhož roku spoluzaložili první české olomoucké divadlo. Vladimírův otec se zde stal respektovanou kulturní osobností; byl baletním mistrem, hercem, šéfrežisérem operety, ovládal několik jazyků, hrál na klavír, maloval, cestoval do Francie, navrhoval divadelní scény, byl fanda do motorismu.

Vladimír vyrostl bez babiček a dědečků a jako extrovertní, bystré a podnikavé dítě bral život jako velké dobrodružství. S rodiči od útlého dětství hodně cestoval, hrával v divadle dětské role. Z divadla vyrostl s nástupem do reálného gymnázia, ale touha po cestách ho nikdy neopustila. V době totalitní éry nalezl relativní svobodu v zahraničních pracovních expedicích.

Kariéru letce zhatila mobilizace, Baťův pracovní tábor

V květnu 1938 odmaturoval na reálném gymnáziu v Olomouci a chtěl se stát letcem. Dobrovolně se proto přihlásil na vojnu a byl odveden, ale protože v říjnu 1938 přišla mobilizace, nástup nováčků se posunul až na 1. března 1939. Ke své radosti narukoval do leteckého učiliště v Prostějově, avšak brzy přišlo velké zklamání. „Za patnáct dní přišel Hitler a nás všechny poslali domů. Můj sen se rozplynul.“

Chtěl se osamostatnit, sháněl práci. Přednost při hledání zaměstnání měli Češi utíkající před Němci z pohraničí, a tak to nebylo snadné. Nakonec se chytil u Bati, prozatím jen v pracovním táboře v Lutonině, kde pracoval na výstavbě plánované dráhy z Vizovic do Púchova. „Tábor byl takový rezervoár pracovních sil pro Baťovy koncerny. První týdny jsem tam dřel s krumpáčem a lopatou, jakožto student nezvyklý těžké manuelní práci jsem měl hned puchýře a myslel jsem, že to vzdám. Byl jsem tam už několik týdnů a nevydělal jsem si ani na cestu domů. Musel jsem tam zůstat,“ usmívá se pamětník. Zachránilo ho, že měl řidičák, tudíž se chopil příležitosti pracovat jako řidič. Jeho plat se rázem vyšvihl na 250 korun týdně. V táboře ale zůstat nechtěl, nebavilo ho to, a proto se na přímluvu známého dostal zpět do Olomouce, kde ho Baťa po absolvování několika kurzů zaměstnal v prodejně. Dlouho se tam však neohřál.

„Jednou mi zavolali ze Zlína, že se mám dostavit na osobní oddělení. Prý si v mém životopise všimli, že umím francouzsky a anglicky, a nabídli mi práci v obchodním oddělení v Torontu v Kanadě. Samozřejmě jsem to s nadšením přijal a začal chodit do přípravky na práci v zahraničí, jenomže přišlo 1. září 1939.“

Začátek války, německá invaze do Polska, cestu do Toronta zrušil. Baťovy fabriky v protektorátu začaly pracovat pro Německo a Vladimír Nechyba tam uvízl jako skladník a účetní do roku 1941.

Kdo už v Německu pracoval, nebyl totálně nasazený

„Firma Baťa měla svoje informace a zřejmě věděla, že vypukne totální nasazení. Ale kdo už v Německu pracoval, toho se to netýkalo. My jsme z protektorátu dodávali zboží do nějakého německého velkoobchodu, ten prodával zboží prodejnám, takže se ztrácely zisky. Baťovci německého původu tedy založili přímo v Německu firmu – nejdříve se jmenovala WEAG, pak se přejmenovala na BEAG. Nastoupil jsem tam v dubnu 1941, a tak jsem se totálnímu nasazení, jako mnoho dalších Čechů, vyhnul,“ vysvětluje pamětník.

Odjel do Berlína, kde zaměstnancům vyřídili pracovní povolení, potom se v rámci firmy přesunul do Mnichova, Frankfurtu, Düsseldorfu a v roce 1944, po vybombardování düsseldorfské pobočky, ho přeložili do německých Teplic.

Pamětník tak polovinu války prožil v Říši jako řadový zaměstnanec německé firmy. „Pracovali tam Češi i Němci. My Češi jsme mezi sebou mohli mluvit česky, jinak německy a dopisy se musely podepisovat Heil Hitler, to bylo nutné. Měli jsme tu výhodu, že Němci museli na frontu a nás Čechy, kteří uměli německy, vytáhli ze skladů do kanceláří a pracovali jsme místo nich. Ale například firemní dopisy jsme diktovali německým kolegům, protože jejich němčina byla samozřejmě na lepší úrovni,“ vypráví pan Nechyba.

Pamětník také přibližuje atmosféru v Německu: „Němci v Říši nedělali rozdíl mezi námi a svými obyvateli. Měli jsme nárok na úplně stejné potravinové lístky a po náletech jsme jako odškodnění dostali pomeranče a sardinky jako ostatní Němci. Měli jsme se stejně dobře jako oni a chovali se k nám výborně. Všichni nebyli nacisti. Názory na Hitlera se různily, někteří byli vyloženě nacisti, jiní nebyli, ale ti to nedávali najevo, protože se báli. Dali se ale poznat.“ 

Vzpomíná na svého německého známého, studenta z Mnichova, který měl bratra u SS, zatímco on sám Hitlera nenáviděl a říkal: „Ten můj brácha, to je blbec, ten tam někde na Východě padne za führera a ani neví proč, zatímco já si tady žiju, jak umím.“

Sudetští Němci námi opovrhovali

Mnohem horší zkušenosti s Němci prodělal pamětník v Teplicích. Čeští zaměstnanci v sudetských Teplicích se stali lidmi druhé kategorie. Dostávali méně hodnotné potravinové lístky než Němci, šlo o takzvané lístky pro „civilní zaměstnance z ciziny“ a začali trpět nedostatkem jídla. „Měli jsme ale dobrého vedoucího Janského, který na to bral ohled a vždycky uspořádal nějakou firemní oslavu, abychom se tam najedli. Byl to dobrej šéf. Mluvil s námi česky a nenutil nás do němčiny.“

S teplickými Němci měl špatnou zkušenost. „Běžní sudetští Němci na nás byli ostrý, zvláště ti v produktivním věku. V celém Německu jsme se nesetkali s takovým odporem a pohrdáním jako v Sudetech. Bylo vidět, že Henlein v nich vypěstoval tu nenávist. Byla opravdu výjimka, když se v Teplicích našel sudetský Němec, který by se nebál říct, že nacistický režim nemá rád. Jinak se všichni chovali, jako by za Hitlera chtěli padnout. Mimo armádu tam říšští Němci nebyli a ti si nás nevšímali.“

Anglický zajatec

Konec války prožil Vladimír v Teplicích, kde pracoval ve skladě obuvi baťovské firmy BEAG. Vzpomíná, jak Němci okamžitě po osvobození 7. května horečně utíkali z Teplic a jak pomáhal Rusům shánět naftu do tanků. Německé tanky totiž jezdily na benzin, a tak byla nafta méně dostupná.

Vzpomíná rovněž, že k nim do skladu zbloudil jeden zbědovaný anglický zajatec, který přišel pěšky z anglického zajateckého tábora v Dubí a chtěl se dostat do Mostu k Američanům. Potřeboval pomoc. „Z Teplic zrovna utíkal na Západ nějaký Němec s náklaďákem, jednu ruku v sádře, vzadu naložené ženy a děti, tak jsem ho zastavil a řekl mu, že musí vzít toho Angličana do Mostu. A velmi ochotně a s radostí ho vzal, protože to pro něj byla krásná propustka k Američanům. Naložil ho a odjeli. Po válce mi Angličan poslal dopis s fotkou své ženy a dětí. Dobře dopadl,“ vypráví pamětník.

Na odsun Němců z Teplic nevzpomíná rád, byl to smutný pohled. „Všichni mladí, schopní hned s příchodem Rudé armády zdrhli, protože měli asi máslo na hlavě. Doma tedy zůstali jen staří a děti, sem tam nějakej mladej. Nevyháněli je ale místní. Vyháněli je ti, co přišli z vnitrozemí. Měli pásky RG – rudé gardy. My jsme jim říkali rabovací gardy. Co mohli, to ukradli. A ty staré s dětmi vyhnali z domů a hnali je z Teplic přes Dubí na Cínovec. To je hádám asi devět kilometrů. Řekli jim, že za půl hodiny si musejí sbalit a vzít si jen to, co unesou v ruce. Nemohli s tím chudáci podle mě dojít až na Cínovec. Museli to někde po cestě zahodit, protože se to prostě nedalo unést. Na vlastní oči jsem neviděl, že by někoho zastřelili nebo bili, o tom jsem jen slyšel. Ale byl to odsun divokej. Bez ohledu na to, jestli někdo byl pro Hitlera nebo ne. Na nějaké rozlišování a třídění nebyl čas.“

Chtěl jsem vypadnout

Po válce dostal Vladimír byt ve vilovém domě a v Teplicích zůstal. V roce 1954 dostal v Dubí pracovní příležitost v geologickém průzkumu, který mu díky znalosti francouzštiny otevřel dveře do světa. V témže roce skončila válka ve Vietnamu a o dva roky později podepsaly ČSR a Vietnam dohodu o vědecko-technické spolupráci, v rámci níž československá vláda na své náklady vysílala do Vietnamu československé specialisty z různých oborů.

Vietnam byla země velmi bohatá na barevné kovy a úkolem československé expedice bylo zjistit, kolik a jakého kovu tam je a jak by se dal využít. V lednu 1958 vyjela první skupina geofyziků a geologů a v květnu v Hanoji přistál i Vladimír Nechyba. Jeho úkolem byla organizace a zajišťování pracovišť po technické stránce „Byl rok 1958 a možnost vycestovat do ciziny. A ještě tak daleko! Já jsem se na reálném gymnáziu neučil o Vietnamu. To slovo tehdy neexistovalo. My se učili ještě o Francouzské Indočíně. Měl jsem velký zájem poznat tuto zemi na vlastní oči a teď to bylo možné,“ vzpomíná pamětník. Jeho pobyt se protáhl na čtyři roky.  

„Vietnamci v terénu pracovali jako dělníci, ale byli technicky nezkušení; většinou šlo o zemědělce. Zjistili jsme, že mají například jiný způsob uchopování předmětů, které se mají opracovat, opilovat, přeříznout a podobně. Oni na všechno používali nohy. Seděli na zemi, bosé nohy, těmi si přidržovali ten předmět a rukama na něm pracovali. My jsme přivezli dřevěné ponky a svěrák a učili jsme je na tom dělat. A co se nestalo, přišli jsme do dílny a vidíme ty kluky vietnamský, že sedí na ponku a nohama si přidržují předměty, jak byli zvyklí.“

Láska k Nhung

Vladimír připravoval z vlastní iniciativy ve svém volném čase vzdělávací kurzy pro vietnamské dělníky a při té příležitosti se sblížil se svou vietnamskou kolegyní, mladičkou Nhung, která pracovala jako tlumočnice. Jejich společným jazykem byla francouzština.

„Zpočátku můj zájem neopětovala, protože jsem byl o dvacet let starší a navíc Evropan. Ona pocházela z úctyhodného a bohatého rodu, její dědeček byl mandarin a měl ve Vietnamu před válkou velký vliv. Mládí prožila s prarodiči v emigraci ve Francii. Byla vyšší než typické Vietnamky a měla v sobě určitý francouzský šmrnc. Ve Vietnamu panovaly předsudky, že s Evropany chodí jen lehké dívky kvůli penězům. Tehdy se tam navíc sňatky stále ještě domlouvaly. Jako dívka z veřejně známé rodiny to tedy se mnou měla ještě těžší.“

Vztah před Vietnamci tajili tři roky a čas odjezdu Vladimíra se blížil. Než odjel, Nhung otěhotněla. Plánovali, že přiletí do Československa za Vladimírem ještě před porodem. Ještě netušili, jaká dramata je čekají a že se v Československu shledají až za rok a půl. Od Nhung, neprovdané a těhotné, se rodina odvrátila a osamělá, ale s finanční podporou Vladimíra, který jí posílal peníze, se protloukala, jak se dalo. Porodila zdravou holčičku a čekala, zda jí vietnamská komunistická vláda udělí pas a bude moci vycestovat. Proč ji nechtěli pustit, se přesně nedověděli, ale intelektuální a vlivný rodový původ i pověst rebelky musely být zřejmě potrestány. Komunisté mluvili do všeho. Přesvědčovali ji, aby zůstala ve Vietnamu a nechala si jen posílat z Československa alimenty. „Snad až na mou písemnou žádost u vietnamského předsedy vlády, který mi ještě při mém pobytu ve Vietnamu osobně předával ocenění za dobrou práci, se ledy hnuly.“

Na podzim 1963 se po strastiplné cestě vlakem do Moskvy a poté letadlem do Prahy své budoucí ženy a roční dcerky konečně dočkal. „Dcera se mě zpočátku bála, protože nebyla zvyklá na Evropany s kulatýma očima,“ směje se Vladimír. Stala se z ní lékařka a syn, který se narodil pár let po ní, podniká v autodopravě.

Můj kádrový posudek šéf stornoval, abych mohl vycestovat do Alžíru

Vladimír mezi lety 1967–1983 absolvoval ještě několik zahraničních cest, dvě dlouhodobé i s rodinou.

Dramatický byl rok 1968. Právě 21. srpna měl odlétat na tříměsíční cestu do Alžíru na geologickou expedici, ráno přijel do Prahy, letiště uzavřené. Invaze sovětských tanků odlet zdržela nakonec o měsíc. „Mezitím jsem tedy ještě stihl schůzi v Dubí, kde jsem prohlásil, že s invazí nesouhlasím a že jsem pro Dubčeka, který byl v té době zavlečený do Sovětského svazu, a že čekám, kdy se vrátí. Taky jsem vystoupil ze Svazu československo-sovětského přátelství.“

Hrozilo, že do Alžíru už neodletí. „Ředitel Oldřich Stáňa, který mě vyslal do Vietnamu už před deseti lety, měl přístup k mým kádrovým materiálům a posudek o tom, že jsem vystoupil ze Svazu a kritizoval invazi, sám od sebe stornoval. Prý bych nikam nemohl jet. Zůstalo to jen mezi námi, ten kádrovák, který si ten materiál odnášel, pak ani nevěděl, že tam ten posudek schází.“

Vnitřně se stranou nesouhlasil, ale nevystoupil z ní. „Z existenčních důvodů jsem to neudělal. Přišel bych o práci, nic jiného, než co jsem dělal, jsem neuměl, byli jsme zadlužení, čekala nás další cesta. Nestálo by to za to. V roce 1977 jsme s rodinou odjeli do Alžíru na šest let.“

Myslel jsem, že Baťa je socialistický podnikatel

Členství v KSČ bylo samozřejmě podmínkou pro pracovní zahraniční cesty. Vladimír vstoupil do strany už v roce 1945, když se nechal přesvědčit svým dobrým kamarádem ze Skautu, že KSČ potřebuje mladé lidi. „Bylo po válce, bylo v módě budovatelství a já tomu věřil. Měl jsem představu, že Baťa, u kterého jsem před válkou a za války pracoval, byl socialistický podnikatel. O svoje zaměstnance se staral. Stavěl pro ně rodinné domky a všemožně je sociálně podporoval. Měl dobře propracovaný systém. Líbilo se mi baťovské účetnictví. Měl jsem za to, že je to socialistické chování. Takhle jsem chtěl budovat, tak jsem tam vstoupil.“

První rána přišla v roce 1953. „Jako vedoucí účtárny jsem měl za úkol vyhlásit v podnikovém rozhlase, že nebude měnová reforma. Ale za dva dny byla. Byl to podraz. Kolegové mi vyčítali, že jsem jim lhal. Ale já sám nic nevěděl. Dostal jsem to za úkol ze shora a věřil jsem tomu.“ Straně už nevěřil, ale o vystoupení neuvažoval. Politicky se neangažoval, priorita byla práce, rodina a později možnost vycestovat. „Na expedicích jsme byli taky pod dohledem, ale přece jen to byl jiný život. Život plný paradoxů, poznávání a setkání s lidmi, které bych jinak nikdy nepotkal.“

Možnosti k emigraci jsme nevyužili

Cestoval nejen pracovně. V roce 1968 byl s manželkou Nhung na návštěvě ve Francii, kde dosud žili její prarodiče, které viděla naposledy ve svých sedmnácti letech. „Mohli jsme tam zůstat, ale žena, která začínala od nuly v cizí zemi už třikrát, a to ve Francii, znovu ve Vietnamu a nakonec v Československu, už to znovu absolvovat nechtěla a já už taky ne. Nabídku emigrovat do Austrálie v roce 1973 jsme tedy taky odmítli. Bylo mi 53 let, angličtina nebyla naše silná parketa, co bych tam dělal… Tady jsem měl dobrou práci a zázemí.“

Vladimír Nechyba odešel do důchodu v roce 1983.

V době rozhovoru (v červenci 2016) mu je 96 let a těší se skvělé fyzické i mentální kondici. Žije se svou manželkou Nhung v Praze.