Miloš Nechvátal

„To mi nepřipomínejte (Rudou armádu). To nenávidím tohleto. Už proto, že zabrali Podkarpatskou Rus. Tedy že Beneš jim jí daroval. Já jsem potom na Podkarpatské Rusi roznášel letáky kvůli optaci. Oni jim dávali cukr, aby jim podepisovali, že chtějí k Sovětském svazu. Se štěstím jsem se odtud dostal, převezli mne drezínou, když už to smrdělo. Měl jsem tam hodně kamarádů z gymnázia a otec spolužáka byl přednostou stanice na malém nádraží, tak mne převezli načerno drezínou do Čopu přes hranice.“

„Co předcházelo? Vůbec nic. 25. června 1954, to bylo ve čtvrtek, to si pamatuji jako dneska, si pro mne Státní bezpečnost přišla do kanceláře. Dali mne do vazby a z vazby pak na celu. Tam byl nějaký křesťanský disident, ten mne seznámil s tím, jak to tam chodí. (…) Až v pondělí si pro mne přišli. Začali se ptát: ‚S kým se stýkáte?‘ Nejvíc spojení jsem měl na hokejový klub. – ‚No jo, tady už bylo hokejistů. (…) S kým se stýkáte v práci?‘“

„Mé jméno je Miloš Nechvátal. Narodil jsem 12. 4. 1921 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi. Otec byl legionář, tam se seznámil s mojí maminkou. Odešel pak do Prahy na ministerstvo obrany jako kapitán a pracoval v letectvu. Vychodil jsem gymnázium, maturoval jsem a v roce 1938 jsem přišel do Prahy, tady jsem ještě vystudoval dvouletou průmyslovou školu a pak jsem nastoupil v Aero Vysočany, továrna na letadla. Tam jsem byl až do konce protektorátu.“

„Co se mi vrací nejčastěji (na mysl)? Ta cesta na šachtu. Když jsme šli na šachtu, tak jsme se celou cestu museli držet ocelového lana.“[Muklovský autobus?] „Ano, přesně tak.“

„Nerad na to vzpomínám a už si na to ani tolik nepamatuju. Je mi devadesát let. Sice na to nevypadám, ale je to tak. Všichni mi říkají o deset míň.“