Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Nechvátal (* 1921  †︎ 2013)

• narozen roku 1921 na Podkarpatské Rusi

• otec Čech, legionář, matka původem Maďarka z Podkarpatské Rusi

• do roku 1938/1939 žil a studoval na Podkarpatské Rusi

• od roku 1939 v Praze studoval průmyslovou školu

• v létě 1945 se skoro na rok vrátil do Užhorodu

• v roce 1954 zatčen a odsouzen na čtyři roky, prošel lágry na Horním Slavkově a Vojna na Příbramsku

• propuštěn v roce 1958, do roku 1964 pracoval jako civilní zaměstnanec na uranových dolech na Příbramsku, později při výrobě palivových tyčí pro jaderné elektrárny

• po roce 1989 pomáhal obnovit Sokol v Roztokách u Prahy

• člen Sdružení bývalých politických vězňů ČR

• zemřel 1. dubna 2013

„Narodil jsem se 12. dubna 1921 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi. Otec byl legionář, tam se seznámil s mojí maminkou. Odešel pak do Prahy na ministerstvo obrany jako kapitán a pracoval v letectvu,“ začíná své vyprávění dnes jedenadevadesátiletý Miloš Nechvátal. Jeho matka později otce též následovala do Prahy, jako mladík zůstal na Podkarpatské Rusi bez rodičů, starali se o něj prarodiče a příbuzní z maminčiny strany. Naučil se díky tomu výborně maďarsky, i když rodiče mluvili doma převážně česky.

V Užhorodě začal chodit na gymnázium, ale v roce 1938 odešel za rodiči do Prahy. „Byl jsem tam vedený jako Maďar, tak jsem byl povolán na vojnu. Tak jsem se okamžitě sebral a jel do Prahy.“ V Praze ještě vystudoval dvouletou průmyslovou školu a pak nastoupil v Aeru Vysočany, v továrně na letadla. Tam se vyráběla cvičná letadla Siebel Si-204. „Tam jsem byl až do konce protektorátu,“ dodává Miloš Nechvátal.

Pražské povstání

V květnu roku 1945 se svým bratrem otci pomáhali při Pražském povstání. Miloš za tuto pomoc dostal medaili. Dnes již svoje působení při povstání zlehčuje. „Jen jsme pomáhali otci vynášet dokumenty z kasáren na náměstí Republiky.“

Při jiné příležitosti vypráví o tom, jak jel na obrněném vlaku z Roztok do pražské Bubenče či jak pomáhal při odzbrojení místní německé posádky, která sídlila v roztocké škole. Při té příležitosti tam prý jeden Čech neoprávněně zabil Němce, snad aby nemusel splácet dluh, byl za to pak odsouzen. „Ukázalo se, že mu dlužil nějaké peníze.“

Cesta na Podkarpatskou Rus tam a zpět

Na Rudou armádu, která osvobodila Prahu, raději dnes nechce vzpomínat. „To mi nepřipomínejte. To nenávidím. Už proto, že zabrali Podkarpatskou Rus.“ Vzpomínky na Pražské povstání Miloš Nechvátal zlehčuje: „Dělali jsme, co bylo třeba.“

Připomíná také, že prezident Beneš Sovětům Podkarpatskou Rus prakticky daroval. Miloš Nechvátal se na jaře roku 1945 rozhodl vydat znovu na svoji milovanou Podkarpatskou Rus, kde vyrůstal a kterou bral za součást své vlasti, Československa. Věděl, že bude třeba plebiscitu, aby toto území zůstalo československé. Dokonce šel na Hradčany, do Kanceláře prezidenta republiky, aby mu dali nějaké materiály, aby mohl působit na tamější obyvatele. Odešel trochu zklamán, dostal jen optační listiny, žádnou oficiální propagandu Československo nevyvíjelo. Rozhodl se na vlastní pěst působit v okruhu svých známých a rozdával optační listiny a propagoval československou ideu. Bohužel proti mnohem lépe organizované a lépe financované sovětské propagandě neměl šanci. Jeho působení bylo nakonec zbytečné – ke svobodnému hlasování nedošlo.

Na Podkarpatské Rusi byl až do začátku roku 1946, když už přituhovalo a kdy se štěstím načerno utekl. Zůstat déle, mohl také skončit jako sovětský občan na Sibiři. „Já jsem potom na Podkarpatské Rusi roznášel letáky kvůli optaci. Oni jim dávali cukr, aby jim podepisovali, že chtějí k Sovětském svazu. Se štěstím jsem se odtud dostal, převezli mne drezínou, když už to smrdělo. Měl jsem tam hodně kamarádů z gymnázia a otec spolužáka byl přednostou stanice na malém nádraží, tak mne převezli načerno drezínou do Čopu přes hranice.“

Únor 1948

Když se Miloše Nechvátala zeptáte, jak prožíval únorové dny roku 1948, tak odpovídá: „O politiku jsem se nestaral, to byla chyba. To dneska vím.“ Ovšem má pocit, že by stejně nic nezměnil, protože v té chvíli bylo již pozdě a komunisté by si to s každým, kdo by se postavil proti, tvrdě vyřídili. Pracoval jako plánovač na ministerstvu těžkého strojírenství, byl zodpovědný za zásobování strojírenských podniků, co se týče nerezové oceli a valivých ložisek.

1954: zatčení

Jeho kolega z práce Jan Šíma ho seznámil s Janem Maškem, který – jak se později ukázalo – byl agentem západních zpravodajských služeb. Jan Mašek po něm chtěl nějaké informace. Není jasné, zda Miloš Nechvátal opravdu něco vyzradil, každopádně podle vyšetřovacího spisu V 2395 v Archivu bezpečnostních složek mu vyzrazení státního tajemství nedokázali, ovšem byl odsouzen za neoznámení trestného činu vyzvědačství. (Stránka 7 rozsudku)

Dejme slovo Miloši Nechvátalovi: „Co předcházelo mému zatčení? Vůbec nic. 25. června 1954, to bylo ve čtvrtek, to si pamatuji jako dneska, si pro mne Státní bezpečnost přišla do kanceláře. Dali mne do vazby a z vazby pak na celu.“ Ve vazební cele byl prý jakýsi křesťanský disident, který ho seznámil s tím, jak to tam chodí. „Až v pondělí si pro mne přišli. Začali se ptát: ‚S kým se stýkáte?‘ Nejvíc spojení jsem měl na hokejový klub. – ‚No jo, tady už bylo hokejistů. (…) S kým se stýkáte v práci?‘“  

Byl odsouzen na čtyři roky, musel si odsedět celý trest. Může však mluvit o štěstí, trest byl na tehdejší dobu relativně krátký, i když v roce 1954, rok po Stalinově smrti, vysoké tresty nebyly už tak často vynášeny. Po svém propuštění v roce 1958 ještě několik let zůstal na šachtě jako civilní zaměstnanec. Na šachtě se i seznámil se svou budoucí manželkou. Do roku 1964 pracoval na Příbramsku, pak se odstěhoval zpět do Roztok u Prahy, kde žil před svým zatčením.

Jak vzpomíná na ta léta na šachtě­? „Co se mi vrací nejčastěji na paměť? Ta cesta na šachtu. Když jsme šli na šachtu, tak jsme se celou cestu museli držet ocelového lana. Muklovský autobus? Ano, přesně tak.“

Je mi devadesát

Pan Nechvátal už si nevybavuje konkrétní dojmy z kriminálu. Nechce na toto období života vzpomínat, také paměť mu už tolik neslouží, i když jinak na svůj věk se těší dobrému zdraví. Prošel lágry v Horním Slavkově a pak Vojna na Příbramsku. „Nerad na to vzpomínám a už si na to ani tolik nepamatuju. Je mi devadesát let. Sice na to nevypadám, ale je to tak. Všichni mi říkají o deset míň.“

Po roce 1989 pomáhal při obnově Sokola v Roztokách u Prahy, v roce 1990 byl členem prověrkových komisí ve věznicích Pankrác a Ruzyně. Je členem Sdružení bývalých politických vězňů ČR.