Вікторія Набокова Viktoriya Nabokova

* 1971

  • „Vzpomínám si, jak do Svjatohirsku, do Lymanu – mosty byly zničené – vozili chleba na člunech. Pamatuji si na Ukrpoštu [Ukrajinská pošta]. Pamatuji si ty děti, které vytahovali ze sklepů. A když mi říkají: ‚Co je potřeba?‘ Já říkám: ‚Dezinfekce. Pro dnešek mi dejte dezinfekční prostředky.‘ Nakrmíme je chlebem. A vzpomínám si potom, po deokupaci, na první Nový rok, který jsme strávili v bezpečných protiatomových krytech ve Svjatohirsku, v Lymanu. Ty děti, které jsou jako vlčata. Mají radost z dárků jako všechny děti. A letos jsme věnovali hodně času dárkům pro děti na Nový rok. K dnešnímu dni je obtížné hovořit o nějaké obnově. Chápeme, že je tu nepřítel. Spálenou techniku odstranili, stromy nějak odklízejí. Svjatohirsk. A to díky prostým lidem. Obyčejným prostým lidem. To není nutné [připomínat]. A je skvělé, že jim nemusíme říkat: ‚Jděte, uklízejte.‘ Vidíme to při dopadu raket. Například ve Slovjansku, když přiletěla v sedm ráno, večer jsem tam jela, a vše bylo vyčištěné. Bydlím nedaleko vojenské správy. Když v devět hodin zasáhli vojenskou správu, zrovna jsem projížděla kolem. Jedu, taková spousta aut. A já bydlím hned vedle. Bylo jich tolik, že si říkám: ‚Bože, tolik vojenských aut!‘ Víte, jako by si o to přímo řekli, jak se říká. A sotva jsem dojela do práce – buch. Manžel volá a říká: ‚Je to blízko nás.‘ To je celé, díky Bohu. Večer jdu domů, a všechno je uklizené. To je díky našim pracovníkům komunálních služeb, to je jejich hrdinství. Je to velmi těžké. Je to velmi těžké, je to neustálá práce, bez ohledu na čas, bez ohledu na to, kde, bez ohledu na cokoli. Proto je Doněcká oblast silná, ona vydrží, to vím. A my všechno obnovíme. V rámci Velké výstavby [vládní program, který začal v roce 2020] se toho udělalo hodně. Takové školy, v nichž bych si přála studovat i dnes. A když děti mluví¬… Já říkám: víte, když jsme otevírali tyto školy, když jsme byli u jejich otevření, chápali jsme ten program. A silnice. Jaké máme silnice? To je zázrak; jako řidič vám to mohu potvrdit. A školy, školky, nemocnice, vybavení? Já říkám, že to je závist našich nepřátel. Oni chápou, že tohle nemají. A to jsou příklady. Když se diví našim domkům, těm nejjednodušším. Není to tak, že bychom mluvili o nějakých palácích. Mluvíme o obyčejných domcích. Takže já vím, že naše Ukrajina bude vždycky silná a nezávislá, bez ohledu na cokoli. Víte, zkouška se dává těm nejsilnějším. Proto ji zvládneme.“

  • „Já jsem se nemohla účastnit žádných mítinků, protože jsem v té době byla předsedkyní volební komise a my jsme měli být nestranní vůči komukoli, takže... My jsme to viděli, ale nijak… [jsme se neúčastnili]. Bylo těžké to nějak ovlivnit, protože si pamatuji, když ke mně přišli, já pracovala na počítači. Nebylo to žádné tajemství. A oni přišli. Všichni v kuklách a říkají mi: ‚Vezmeme vám počítač.‘ <…> „To bylo ve volební komisi, nebo v institutu?“ „Ve volební komisi, tehdy jsem tam [pracovala]. ‚Vezmeme vám počítač. Nejste proti?‘ Já říkám: ‚No a jak můžu být proti? Vy máte zbraň, a já tu jen sedím. Já jsem žena, sedím a pracuji.‘ Říkám: ‚Já nemůžu být proti. Rozumějte, nebudu pokládat život za počítač. To je pochopitelné.‘ Tak mi sebrali monitor. No, to je prostě osvícenost. Sebrali monitor. Sebrali tiskárnu. A monoblok nechali. Fajn. Sedím, oni odnesli monitor. Pak přišel další, vzal tiskárnu. Já sedím a přemýšlím: ‚Každou chvíli jsou tu.‘ Vykouknu ven. Tam sedí služba. Říkám: ‚Kde jsou?‘ ‚Už je konec, odjeli.‘ Zvládli jsme to.“

  • „Vzpomínám si: Oranžová revoluce, máme volby, třetí kolo. S ohledem na to jsme pracovali. Tehdy ještě obvod fungoval. Bylo to těžké. Pamatuji si to třetí kolo. Jsem předsedkyní obvodní komise. Bylo to složité, složité z hlediska toho, že v samotné komisi vládl rozvrat, protože třetí kolo už bylo rozděleno padesát na padesát. A nezbytným atributem byly oranžové šály. Vzpomínám si, že k nám do komise přijela jako sekretářka žena z Kyjeva [Kyjevská oblast], z Vyšneve. A ona se tak bála.“ „Ona byla od Juščenka, představitelka Juščenka?“ „Ano. Ona se tak bála, a potom jsme tak… Nevím, nemůžu mluvit za všechny. U nás na obvodě nic nebylo [nezákonného], všechno bylo transparentní. Tím spíš, že je tam tolik pozorovatelů, že i kdybys chtěl něco udělat, je to nemožné. Všude ti chodí v patách. Takže když jí ta hromada [volebních lístků] s Janukovyčem rostla před očima, byla to volba našich lidí, nemohli jsme to ovlivnit. A tak to viděla: Janukovyč, Janukovyč, Janukovyč, Janukovyč. Pak jsme spolu večeřeli. A ona říká: ‚Když jsem sem jela…‘ Ona, jak jsem pochopila, potřebovala peníze. Její dcera měla rodit... (Jméno si nepamatuji, jsou to jen takové historky). Říká: ‚Všichni mi říkali: kam to jedeš, tam tě zabijí. Ale mně je s vámi tak dobře, holky.‘ V komisích jsou většinou děvčata, a my jsme se s ní rozloučily jako kamarádky. Jsme přece všichni lidé. Když přijeli, říkali nám: ‚Tady jsou samí bandité.‘ Já říkám: ‚Tak koukejte, to jsme my. Možná, jestli jsme bandité, tak teda bandité…‘ Možná jsme si správně nastavili práci, možná se k nám prostě dostali dobří lidé. Byla přátelská atmosféra. Bylo to dobré. Takže volba byla na lidech. My jsme ji zaregistrovali a předali. To znamená, že jsme to nemohli žádným způsobem ovlivnit. Ale to, že lidé, kteří od nás odjížděi, odjížděli s láskou k nám, to jsme cítili.“

  • „Všichni jsme byli pro nezávislou Ukrajinu. A tyto názory zastáváme i dnes. Vidím, že Ukrajina… Nevím, co by s ní bylo, kdybychom se pro to nerozhodli. To, co jsme si zvolili, je správné. A já vidím ty kroky. Kdybychom nebyli takto sráženi – náš bratříček [Rusko] nás někdy srážel zpět –, byli bychom dnes velmi prosperující. Je mi jasné, že to, co se dnes děje, je závist vůči nám. Jen tak se to dá [vysvětlit]. Zlost a závist. Protože my můžeme, my se snažíme a my chceme.“

  • „Knihy jsme měli. I celá vydání Tolstého, Gogola a Puškina. Byly to takové vícesvazky. Navíc tehdy byly velice populární některé zajímavé knihy, módní… <…> Bývaly doby, že bylo potřeba nasbírat dvacet kilogramů sběru a vyměnit ho za zajímavou knihu. Místo peněz. Takže přineseš dvacet kilo sběru a dostaneš dlouho očekávaný svazek Dumase. A jako přídavek ještě něco dalšího, nepříliš populárního. Takovým způsobem vznikaly knihovny. Vzpomínám si, že když můj táta začal pracovat na průmyslovce, jezdili dělat nábor. V Doněcké oblasti nebyly děti. Jezdili do Fizuli, to je podle mě tádžická republika [má na mysli Ázerbájdžán]. V tamních osadách bylo hodně dětí, a oni byli ochotni je poslat studovat do Doněcké oblasti. Mimochodem, někteří z nich, jak si pamatuji, zůstali pracovat v Doněcké oblasti a [založili si zde] rodiny… A odtamtud, z těch osad, táta přivážel knihy v ruštině. Tam po nich nebyla poptávka. Takže se dostávaly k nám, posílali je poštou. Tehdy byl obecně zájem. Třeba ‚Tisíc a jedna noc‘, pamatuji si celý pětisvazkový soubor. Takže knihy v naší rodině, to byla nutnost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kramatorsk, Donetsk region , 19.04.2024

    (audio)
    délka: 02:30:16
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechno, co dělám, mě motivuje

Viktoriya Nabokova během natáčení v roce 2024
Viktoriya Nabokova během natáčení v roce 2024
zdroj: Post Bellum Ukrajina

Viktorija Nabokova je vědkyně a pracovnice samosprávy. Narodila se 15. srpna 1971 v Makijivce v Doněcké oblasti. Oba rodiče byli učitelé a Viktorija jako malá také toužila učit děti. V roce 1988 ale nastoupila na Doněckou polytechnickou univerzitu, kde studovala geodézii. Den poté, co byla 24. srpna 1991 vyhlášena nezávislost Ukrajiny, porodila dceru. V polovině 90. let zahájila vědeckou kariéru v jednom z ústavů Národní akademie věd Ukrajiny. Současně se podílela na práci volebních komisí. Zejména během Oranžové revoluce v roce 2004 byla předsedkyní obvodní volební komise. Na jaře 2014 pracovala na přípravě mimořádných prezidentských voleb ve svém volebním okrsku, ale ozbrojenci samozvané „Doněcké lidové republiky“ zabránili jejich konání. V červenci 2014 společně se svou rodinou opustila okupované území. Po nuceném přesídlení do Slovjansku se začala zabývat problematikou reintegrace vnitřně vysídlených osob. V té době ukončila svou akademickou dráhu a začala pracovat v místní samosprávě v kramatorského okresu. V dubnu 2024 zůstává v přífrontovém Slovjansku a pracuje ve prospěch svého regionu.