„Ten odboj spočíval v tom, že on (otec Vojtěch Ježek) posílal nějaké zprávy do Londýna ohledně vojenské produkce v plzeňské Škodovce a transportech vojenského materiálu pro wehrmacht. Samozřejmě ho velice brzo odhalili a chytli. Prvního listopadu 1943 byl zatčen a pak už jsme ho neviděli. Moje fyzické vzpomínky na něj jsou velice chudé, protože mi bylo tři a půl roku, ale přece jenom nějaké záblesky mám. Pamatuji se jednou, když jsme byli v Zahrádce, což je vesnice u Nepomuka, kde jsme trávili prázdniny. Tatínek tam měl nějaké žáky, kteří nám tam zprostředkovali letní byt. V létě mě vzal na koně, na záda, za krk, a večer, když byla tma, mě vynes na louku, Draha se tam říkalo. Dívali jsme se na světlomety nad Plzní. Zdálky byly vidět světlomety protivzdušné obrany.“
„Třiadvacátého srpna jsem byl s bratrem Martinem u Muzea v momentě, kdy tam oni do něj stříleli, oni si mysleli, že se tam něco děje, je tam nějaké centrum. Dodnes jsou tam vidět důlky po těch kulkách a já jsem tam u toho byl. Já jsem byl nahoře, jak je ta rampa, tam jsou tři vchody do Muzea. Měl jsem samozřejmě strach, protože se střílelo nad mojí hlavou. Naštěstí jedna ta skleněná tabule u toho vchodu byla celá čistě vyražená, nebyly tam žádné střepy, tak já jsem z místa bez rozběhu proskočil tím oknem a udělal tam kotoul na té mramorové podlaze. Využil jsem svoji fyzickou zdatnost a tím jsem se dostal mimo nebezpečí. Večer jsem se domluvil s bráchou, že on tam v tu chvíli ležel o pár metrů dál v kašně.“
„Sám jsem se samizdatu účastnil, já jsem v samizdatu vydal nějaké věci. To byli lidé okolo Emanuela Mandlera a Bohuše Doležala. Vydávali jsme takové sešity s texty a vydělávali jsme si na to takovým legračním způsobem, až dojemným. Tam někde v Satalicích jsme měli kamaráda a ten nám tam dal k dispozici nějaký pozemek. Pěstovali jsme tam česnek. Ten se prodal a výnos jsme použili na nákup papíru a takovéhle věci. Já jsem samizdatově vydal svoje překlady Hayeka, Cestu do otroctví i tu velkou knihu Právo, zákonodárství a svoboda, to všechno vyšlo v samizdatu a kolovalo po Praze.“
Vojtěch Ježek: Matka z Lidic Já, stín očí za mříží, matka z Lidic já, přibitá na kříži, ptám se tě – Pane, viděl jsi, když dítě z náruče mi brali? Slyšel jsi ten výstřel a to, jak se tělo svalí? Byl to náš táta. V ústech měl krev a trochu bláta. Pověz mi, prosím Tě, Pane, bude mít oči, až z mrtvých vstane, nebo jen stíny vyplakané jako já, jako já? Ty mlčíš. Vládneš jenom nad hvězdami, nebo také mezi námi? Žaluji, žaluji, Pane, ne na Tebe – na ně.
Vojtěch Ježek, otec Tomáše Ježka, napsal báseň 24. září 1944 před transportem z věznice v Plzni na Borech do drážďanské věznice, kde čekal na soud. Byl popraven 13. dubna 1945 v Lipsku.
„Červenec roku 1990, kdy Havel někde utrousil nějakou takovou jedovatou, v dobrém slova smyslu, poznámku. Řekl: ‚Ekonomové, co děláte? Kde se flákáte? Už je půl roku po revoluci a já v Praze nevidím jedinou soukromou hospodu. Já bych rád do nějaké šel, a žádná tu není, tak kdy to bude?‘ Tak jsem si říkal, že musíme vymyslet nějakou metodu, aby to šlo rychleji, a tak jsme vymysleli malou privatizaci, která se ze zpětného pohledu ukázala jako vynikající. Měla výborné výsledky. Privatizovaly se takové majetky, jako byly hospody, hotely, restaurace, dílny. To slovo „malá“ je spíše novinářská zkratka nebo veřejnost tomu začala říkat. Definiční vlastnost je v něčem jiném. Prodávala se pouze hmotná aktiva, ale závazky zůstaly ležet na starém podniku. Takže se ten podnik rozebíral po kouskách, prodával se v těch dražbách, závazky na něm zůstaly ležet a likvidovaly se vůči výnosům soustředěným na účtu ministerstva.“
Tomáš Ježek je prostředním ze tří synů Vojtěcha a Růženy Ježkových. Narodil se 15. března 1940 v Plzni. Vojtěch Ježek zde působil jako profesor jazyků na II. reálném gymnáziu na Mikulášském náměstí. 1. listopadu 1943 jej zatklo gestapo za odbojovou činnost a 13. dubna 1945 byl v Lipsku popraven. Růžena Ježková se syny se musela vystěhovat z bytu a jen díky přátelům a příbuzným se i bez prostředků dočkali konce války v Zahrádce u Nepomuku. Po válce dostali jako odškodnění k užívání vilku v pražských Strašnicích. Všichni chodili do Sokola a Tomáš Ježek cvičil v roce 1948 na XI. všesokolském sletu. V roce 1954 a 1955 získalo basketbalové družstvo, jehož byl členem, stříbrné medaile na mistrovství republiky. Odmaturoval v roce 1957 na 15. jedenáctileté střední škole v Londýnské ulici v Praze a nastoupil na Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické. Po základní vojenské službě nastoupil v roce 1964 do Ekonomického ústavu Československé akademie věd. Od roku 1967 působil jako stážista u Evropské hospodářské komise v Ženevě. I přes naléhání profesora Maurice Allaise, jehož přednášky navštěvoval, se 12. srpna 1968 vrátil do Prahy. Kvůli nesouhlasu s okupací Československa byl v roce 1969 vyškrtnut z komunistické strany. V roce 1985 nastoupil do nově vzniklého Prognostického ústavu ČSAV. Navštěvoval bytové semináře u Petra Pitharta a přednášel na nich. Podílel se na tvorbě odborně zaměřených samizdatových sborníků a překladů zahraniční literatury. Působil v ekonomické sekci Občanského fóra a v první polistopadové vládě jako poradce ministra financí. Ve vládě Petra Pitharta zastával funkci ministra bez portfeje pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Předsedal výboru, který vedl Fond národního majetku. Působil v Komisi pro cenné papíry. S manželkou Věrou oslavili v roce 2014 zlatou svatbu. Má dva syny, Tomáše a Jakuba. Tomáš Ježek zemřel v listopadu roku 2017 ve věku 77 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
