Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Ježek (* 1940  †︎ 2017)

• narozen 15. března 1940 v Plzni

• vzpomínky na otce Vojtěcha Ježka; profesor na gymnáziu, zatčen gestapem za odbojovou činnost 1. listopadu 1943 a popraven 13. dubna 1945 v Lipsku

• vzpomínky na pobyt v Zahrádce u Nepomuku za druhé světové války

• 1948 cvičil na XI. všesokolském sletu

• odmaturoval v roce 1957 na 15. jedenáctileté střední škole v Londýnské ulici v Praze

• v letech 1954 a 1955 získal dvě stříbrné medaile z mistrovství republiky v basketbalu

• vystudoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze

• po základní vojenské službě nastoupil v roce 1964 do Ekonomického ústavu Československé akademie věd

• v letech 1967 a 1968 byl vyslán Ekonomickým ústavem na stáž do Evropské hospodářské komise do Ženevy

• vzpomínky na střelbu okupačních vojsk u budovy Národního muzea na Václavském náměstí v Praze v srpnu 1968

• v roce 1969 vyškrtnut z komunistické strany

• v roce 1985 nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV

• vzpomínky na bytové semináře u Petra Pitharta, semináře v ČNB organizované Václavem Klausem, tvorbu samizdatových sborníků

• vzpomínky na rok 1989, vznik OF

• zemřel v listopadu 2017

Celý život jsem pátral, jaký byl můj otec, co dělal, s jakými lidmi se stýkal a jakým způsobem ho vidělo jeho okolí 

Vojtěch Ježek, jazykově a literárně nadaný muž, vystudoval němčinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze. Při cestách autobusem se seznámil se svojí budoucí manželkou Růženou Bláhovou, která jezdila za prací do Kladna, kde bydlel. Ministerstvo školství vyslalo Vojtěcha Ježka jako lektora češtiny na stáž na univerzitu do Štrasburku. V roce 1936 se jim narodil syn Ivan a Vojtěch Ježek nastoupil na profesorské místo na II. reálném gymnáziu v Plzni na Mikulášském náměstí. Druhý syn Tomáš se narodil v roce 1940 v období, kdy již otec pravděpodobně působil v odboji. Sbíral a předával zprávy o výrobě v plzeňské Škodovce a o přesunech vojenského materiálu. 1. listopadu 1943 ho zatklo gestapo. Manželku se třemi syny vystěhovali z bytu a zabavili většinu knih. Růžena Ježková nalezla útočiště v Zahrádkách u Nepomuku, kam jezdila rodina na letní byt. Společnou fotografii z prvních narozenin syna Martina poslali tatínkovi do borské věznice. Gestapo nenechalo rodinu na pokoji ani v Zahrádkách, sousedé ze strachu přestali s Růženou Ježkovou komunikovat a jen díky jmenovkyni Růženě Ježkové a její pomoci měli základní živobytí. Z Prahy občas přijel na kole dědeček s potravinami. Růžena Ježková péči o tři syny a život na venkově, na který nebyla zvyklá, jen těžko zvládala, z věznice jí posílali na praní manželovo zakrvácené prádlo. Vojtěcha Ježka převezli do drážďanské věznice, kde čekal na soud. Ten se konal v prosinci 1944 a vynesl rozsudek smrti. Na žádost odsouzeného zaslal přidělený obhájce rodině vyrozumění až po Vánocích, s obdivem popsal svého svěřence jako českého vlastence, který závěrečnou řeč věnoval nevyhnutelnosti a nutnosti porážky národního socialismu. Nálet na Drážďany v únoru 1945 zasáhl i věznici. Vojtěchu Ježkovi se podařilo uprchnout, ale vrátil se pro kamaráda a byl zajat znovu. Shořely všechny záznamy o vězních a jejich rozsudcích. Pod pohrůžkou, že pokud se nepřiznají ti s rozsudkem smrti, budou zastřeleni všichni, se Vojtěch Ježek přihlásil. Muklové pochodovali ve směru na Lipsko. Spolu s frontou se blížila i naděje na život. 13. dubna 1945 však dvaatřicet náhodně vybraných vězňů v kasárnách na Olbrichtstrasse v Lipsku bez daných formalit zastřelili. Mezi nimi i čtyřiatřicetiletého Vojtěcha Ježka a jeho přátele Josefa Burgeta a Jana Bureše.

Počátek nového života v pražských Strašnicích

Rodina nevěděla o tatínkově osudu nic určitého. Po válce byl prohlášen za mrtvého a vyznamenán prezidentem Edvardem Benešem válečným křížem In memoriam. Růžena Ježková dostala k užívání vilku v pražských Strašnicích, kde se shledala se svým nejmladším synem Martinem, kterého dala na opatrování prarodičům, kteří teď bydleli s nimi; jejich byt byl vybombardovaný. Chlapci stejně jako jejich otec chodili s nadšením do Sokola. Tomáš Ježek cvičil v roce 1948 na XI. všesokolském sletu. Vzpomíná na průběh plíživého rušení Sokola dosazováním komunistických vedoucích: „Jezdili jsme na letní tábory a oni tam dodali svoje vedoucí, takže tam byli ctihodní sokolové, kteří pěstovali sokolskou disciplínu a řád, a dva blbové svazáci. Ti to narušovali, říkali: ‚Á, rozcvička, na to se můžeme vykašlat!‘ Rozkližovali to, upláceli nás tou možností nekázně a nám to tehdy nedocházelo.“ Dětství ve Strašnicích bylo obdobím klukovských her v duchu „kdo měl kramli, to byl king“. Pro formování Tomáše Ježka měla zásadní vliv nedělní evangelická škola. Na střední školu nastoupil na Vinohradech, kde rodina dostala přidělený byt. Chodil na 15. jedenáctiletou střední školu v Londýnské ulici. Mezi jeho spolužáky patřili Petr Uhl, Zuzana Stivínová a Václav Klaus, se kterým v basketbalovém družstvu Stadionu mládeže získali v letech 1954 a 1955 stříbrné medaile na mistrovství republiky dorostenců.

Requiem za pražské jaro

Tomáš Ježek odmaturoval v roce 1957 a nastoupil na Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. „Byl jsem nejlepší student, a tak mi nabídli, že bych mohl do KSČ a že bych byl asistentem, tak se to stalo. Vlezl jsem tam a v té době jsem s tím neměl žádný problém. V té době tady kraloval Šik a Selucký, a to všechno byli lidi, kteří byli ve straně a vedli obrodný proces. Morální problém přišel až po osmašedesátém roce, šel jsem pryč, byl jsem vyškrtnutý a tím pádem to měli se mnou vyřízený a nechávali mě na pokoji.“ Po vysoké škole sloužil jako vojín u protiletecké obrany v Mostu a Praze. V roce 1964 nastoupil do oddělení mezd Ekonomického ústavu Československé akademie věd. Vedoucí ústavu Ota Šik se snažil mladé členy umisťovat na stáže na Západě. Tomáš Ježek nedlouho po svatbě a narození syna odjel v roce 1967 do Ženevy. Pracoval tam v rámci projektu Evropské hospodářské komise a „rekonstruoval“ si ekonomické vzdělání. Přes naléhání svého profesora Maurice Allaise, který mu nabízel prodloužení stipendia, se vrátil 12. srpna 1968 do Prahy. „Nelituju toho, tísnila mě tam starost, co se tu děje, že já u toho nejsem a že bych taky měl něco dělat.“ Obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy byl šok. Bezmocně sledoval tanky u Českého rozhlasu a na Václavském náměstí. Na podzim roku 1968 obhájil disertační práci před komisí, jejíž členové byli záhy vyhozeni. „Já jsem měl namále, ale jelikož někdo řekl, že ty mladý jsou blbý, ‚pomýlení‘ a nemůžou za to, tak jsem mohl zůstat. Nemohl jsem učit, ale nevadilo mi to. Měl jsem čas na studium a nevadilo mi, že nemůžu mít žádné funkce, vlastně jsem měl, byl jsem úseková důvěrnice ROH a požární technik, to byl můj kariérní strop.“

Kolaps systému se pomalu blížil, byl to organizovaný, spořádaný mravní i ekonomický úpadek

Tomáš Ježek občas přednášel na seminářích v České národní bance pořádaných Václavem Klausem, na kterých se scházela celá aktivní odborná veřejnost. Ty ale koncem šedesátých let, zřejmě po intervenci Státní bezpečnosti, skončily. Celá sedmdesátá i osmdesátá léta byla pro pamětníka obdobím studia. „Celý duch ekonomického ústavu byl vedený snahou vymyslet něco, aby centrální plánování začalo fungovat. To je také vysvětlení, proč jsme měli relativní svobodu ve srovnání s ostatními ústavy. Režim nás ekonomy hýčkal, protože byl v pozici císaře Rudolfa II., který čekal, až alchymisti vymyslí zlato. Čekali na něco, co vyřeší osudový problém centrálního plánování, tj. nemožnost kalkulace. A to nejde vymyslet. Kritická stanoviska se psala zašifrovaně, bylo to hodně sofistikované a zakuklené. Myslím si, že to nějakou roli splnilo.“ Tomáš Ježek měl volný přístup k zahraniční literatuře, kterou překládal a několik knih samizdatově vydal. Spolu s Emanuelem Mandlerem, Bohušem Doležalem a dalšími vydávali sborníky především s odbornými texty. Na pokrytí nákladů vydělávali prodejem společně vypěstovaného česneku. Navštěvoval bytové semináře u Petra Pitharta, kde i přednášel. V roce 1985 nastoupil do nově vzniklého Prognostického ústavu ČSAV. Dělal tam, jak říká, „takového podavače“, psal dílčí kapitoly a připravoval podklady pro studie. „Psal jsem, proč to nejde. Oni to přijali, přečetli si to a nevyhodili mě. Moje práce byla většinou součástí nějakého většího celku, kde jsem měl jednu kapitolu, obhajovalo se to jako celek. Nepotkal jsem nikoho z kolegů, kdo by mi v soukromém hovoru hájil systém. Byli takoví, kteří se doma manželce styděli říct, že jsou v KSČ.“

17. listopad 1989 – konec homogenní doby

„Můj syn studoval medicínu, byl na Albertově a prošel celou tu trasu až na Národní třídu, kde se dostal do presu. Přišel domů a měl na rameni otisk přezky od vedle stojícího. Byli jsme z toho všichni doma úplně vytřeštění.“ Tomáš Ježek se od počátku účastnil spontánního vzniku Občanského fóra, v jehož ekonomické sekci zasedal. „Bývalí členové strany, kteří tam byli, už v té době před listopadem fungovali ve všech těch seminářích. Takže ty názory jsme měli stejné, kromě toho, že měli tu komunistickou legitimaci. Nikdo členství ve straně nikomu nevyčítal.“ Z diskusí vznikaly v Laterně magice programové teze a prohlášení. V první polistopadové vládě zastával místo poradce ministra financí Václava Klause.

Ve vládě Petra Pitharta přijal funkci ministra bez portfeje pro správu národního majetku a jeho privatizaci. „Co jsem tam já přinesl svého originálního a nikdo jiný by to neudělal, byla myšlenka restitucí. Klaus byl proti nim, strašně. Ta se prosadila asi dva týdny poté, co jsem byl ministrem, jako poslanecká iniciativa, takže se to vyhnulo připomínkovému řízení, jsem přesvědčen, že v tom by to zabili a zadupali. Neměl jsem ještě ani telefon a židli, ani sekretářku, ale měl jsem už náměstka doktora Jaroslava Muroně, nejlepšího právníka, kterého jsem kdy potkal, chytrý, pracovitý, poctivý a naprosto dokonalý chlap.“ Současně pracoval na zákoně o takzvané malé privatizaci. „Měla výborné výsledky. Privatizovaly se takové majetky, jako byly hospody, hotely, restaurace, dílny. Prodávala se pouze hmotná aktiva, ale závazky zůstaly ležet na starém podniku. Takže se ten podnik rozebíral po kouskách, prodával se v těch dražbách, závazky na něm zůstaly ležet a likvidovaly se vůči výnosům soustředěným na účtu ministerstva. Efekt byl i v tom, že to bylo velké společenské divadlo, každou sobotu se někde konala veřejná dražba, minimálně rok to bylo ústřední téma, jakým společnost žila.“ Výnosy z této privatizace posloužily na plynofikaci území s nejhorším ovzduším, severních Čech, Ostravy a Prahy, a další projekty. Za dvouleté funkční období proběhlo šedesát přímých prodejů velkých státních podniků zahraničním investorům, jejichž spolehlivost a sílu kapitálu prověřovali američtí investiční poradci financovaní americkou vládou. „Ze zpětného pohledu se ukazuje, že všechny tyto podniky fungují, žádný nezkrachoval, což je pro ně skvělé vysvědčení.“ Období působení v ministerské funkci Tomáš Ježek shrnuje: „Nepřetržitě jsem byl v podezření z korupce, vždycky jsem si říkal, Pánbůh mě vidí a ostatní mi můžou vlézt na záda. Zejména přímé prodeje jsou riskantní, tam jste vždycky podezřelí, že to přihráváte někomu známému. Ale ty byly nejlepší, proklepli jsme je, co to je za subjekt, jakou má pověst. Ta pravděpodobnost chyby je nejmenší, ale je s tím spojeno osobní riziko, že to přihráváte někomu svému. Přitom nejriskantnější jsou veřejné soutěže a dražby, tam prostě někdo spadne z hrušky.“ Nařčení z podezřelého prodeje čokoládoven od kolegů z Občanské demokratické aliance policie vyvrátila, ale Tomáš Ježek mezitím musel opustit místo předsedy výkonného výboru Fondu národního majetku. Zklamaně opustil ODA. „V té době jsem pracoval na zákonu o Komisi pro cenné papíry a naprosto chybně jsem se domníval, že když budu v Občanské demokratické straně, že se mi ho podaří snáze prosadit. Jenomže se ukázalo, že to je ještě horší. Klaus tu komisi za žádnou cenu nechtěl.“ Současnou situaci hodnotí Tomáš Ježek slovy: „Přes všechny peripetie a chyby se podařilo vybudovat fungující soukromý sektor. A státní sektor funguje hůř. Vymahatelnost práva a stabilita podmínek se zlepšují, ale stále to není ono.“