Václav Myslivec

„Byl jsem v roce 1982 na operaci, pak jsem u party skončil. Od roku 1983 až do konce středisek v roce 1990 jsem byl na obvodě v Jilemnici.“ – „To muselo být strašně práce od roku 1978? Petr Kadleček říkal, že první, kdo nalétl do oslabených lesů, byl obaleč modřínový, potom se přidal kůrovec. Byla s tím spousta práce, dřiny? To nebylo žádné lesní hospodaření. Bylo to jak fabrika?“ – „To byl průmysl, fabrika na zpracování dřeva, o nějaké lesařině se nadalo mluvit. Petr má pravdu. Obaleč byl první známkou, že lesy jdou pryč. Obaleč to ožral, oslabil, byly to žíry, že pršel trus. Vypadalo to děsivě, stříkalo se to. Potom do oslabených porostů začal v horních partiích v osmi stech a devíti stech metrů nad mořem nalítávat kůrovec hrozivým způsobem. Vytěžili jste stěnu [lesa], která byla nalítlá, a pokud jste nezašli třicet čtyřicet kroků do zeleného, tak jste to nikdy nedohnali. A za měsíc a půl jsme tam byli zpátky. Bylo to nekonečné, bylo to zoufalé.“

„Bylo to zajímavé, večer jsem spal nahoře v komoře, abych měl klídek. Budil mě pořád nějaký hukot, takový těžký. Ráno ve čtyři hodiny otec šel do chlíva, pustil rádio a přílít nahoru, říká: ‚Vstávej, okupujou nás!‘ – ‚Kdo? Zase Němci?‘ – ‚Ne, Rusové!‘ Tak jsme vylítli, nevěděli jsme jako co. Prostě jsme… tak nějak, samozřejmě lidi byli v šoku. My ještě s kámošem říkáme: ‚Tady se nic neděje, tak pojedeme se podívat, kde se co děje. Sjeli jsme na Mejto do Poniklýho, viděli jsme, jak se to valí, tanky na Jilemnici a směrem na Kundratice, nepřetržitý proud. Pak tam byla díra mezi tím, namontovali jsme se do ní, říkali jsme si: ‚Projedeme dolů na Sítovský most, ale jak hoši [řidiči sovětské armády] viděli, že jsme se zapojili, začali nás malinko přimačkávat. A byli jsme děsně rádi, když jsme dojeli k Sítovskému mostu a mohli jsme uhnout zpátky do Sítové. Jinak se nedalo kam uhnout. Napravo byla Jizera, nalevo skála, takoví jsme byli troubové.“

„Byli to většinou východňáři, pestrá směsice. Byly mimořádky. Kluci utíkali ze stráže, protože se hlídaly muničáky. Byly tam věci, kluk utekl se samopalem, nemířil na Západ, nechtěl se prostřílet přes hranici, ale utíkal domů k mámě. Dohnali ho někde u Lubence, jestli si po nich picnul, voják se samopalem, no a už nebyl. Věděli o něm, policie to neřešila, to si útvar dělal sám. Dvoje nebo troje extempore tam byly.“ – „Hodně těch bigošů. Třeba, když přišli cikáni na vojnu, tak utíkali hodně.“ – „Bylo to pro ně těžké, byly to dost divoké povahy, utíkali do hospody, snažili se, prodávali výstrojní součástky, co šlo. A když tak oloupili kamarády, aby měli na chlast, bylo to takové špatné. Obraz toho pak je, že se to velitel baterie snažil přikrýt, vrhalo to na něj špatné světlo. Ale stejně [u nás byli] dva Maďaři, jeden nasluhoval sto šedesát a druhý sto osmdesát dní, když jsme šli do civilu. A tomu jsem měl velet...“

„Bylo už známé, že Krušné hory a Jizerské hory, že je to pryč a že se to valí na Krkonoše, na stromy. Tak jsme zřídili výrobně-dopravní střediska, jen specializace na těžbu a techniku. A lidi z polesí, kdo se nějakým způsobem nebránil. Byla to spousta lidí, traktory, koně, lanovky, všechno. Byla dvě těžební střediska a ze zrušených úseků jsme se holt s kamarády ze Semil všichni sešli na výrobně-dopravním středisku v Jilemnici, kde se to v roce 1978 začalo pomalu připravovat a těžit, tyhlety věci na horách, už to začalo. Předtím se od roku 1976 dělaly běžecké tratě. Ještě když jsem dělal hajného, nikdo o tom nic nevěděl. Najednou leželo dříví, nadělaly se díry do lesa, otevřely se porosty a škodliviny tam měly lepší přístup. Bylo vymalováno a na dalších třináct let jsme byli v blátě u mechanizace. Lesařina jak za SLH po válce. Když byla dole spousta mladých porostů po mníšce a nahoře byly staré porosty.“