Bc. Bedřich Musil

„Měl jsem strašné obavy, kolik tam přijde lidí, vzhledem k tomu, že jsem pořád byl ve fabrice v Bytexu. Viděl jsem, jakým způsobem tam lidi reagují, když jsem je přesvědčoval: ‚Tak pojďte. Je potřeba jít.‘ Vedle mě na dílně dělal... myslím, že to byl předseda místní buňky KSČ. Strašně jsme se tam vždycky hádali v šatně u těch plechových skříněk. Tak jsme tam vedli mohutné diskuze. Myslím si, že nebyla většina v továrně, kteří byli ochotní na generální stávku jít. Jednak velká část se bála, protože měli strach, co z toho bude, aby nebyli nějak perzekvovaní ex post, potom, co by se toho zúčastnili, a část nevěděla, jestli to má chtít. A pak jsem byl strašně překvapený, že tam přišlo opravdu hodně lidí. A to byl asi můj nejsilnější pocit, když jsem vylezl na ten stupínek a najednou jsem viděl, jak je Horní náměstí fakt až po poštu plné. A já jsem si říkal: ‚Ty bláho, fakt přišli.‘ To bylo možná poprvé, co jsem začal věřit, že to může dopadnout i dobře.“

„Nebyl to vůbec příjemný pocit, být v hotelu a nevědět, co bude dál. Protože jsme se každé ráno ptali člověka, co nás tam měl na starosti, jestli už poletíme domů. A on: ‚Ještě se pasy nenašly.‘ Oni nám je samozřejmě zabavili, když jsme tam přiletěli, takže jsme museli odevzdat pasy. Pak nám je zase vrátili, ale říkám, bylo to asi se čtyřdenním zpožděním. Já jsem měl doma malé dítě a nebyl to úplně příjemný pocit. Ale tenkrát hráli Hrdinové v hale pro patnáct tisíc lidí, která byla narvaná. Petr neuměl rusky, to si pamatuju a před koncertem za mnou přišel a říká: ‚Hele, jak se řekne rusky: ‚Stavte domy pro lidi a nestavte atomové kryty?‘ Já říkám: ‚To jim nemůžeš říct. Neříkej jim to.‘ ‚Ne, řekni mi, jak se to řekne.‘ Tak jsem mu to řekl, a tak to tam řekl, což ještě působilo tak mírově aktivisticky. A když začali hrát Tanky, Petr předtím řekl: ‚Toto jsem napsal pro vás za osmašedesátý.‘ Tak už jsem si myslel, že se odsud v životě nedostaneme. Možná ty pasy byly kvůli tomu. Nevím, nikdy nám to nikdo neřekl. Ale zpětně se zamýšlím, jestli jsme nebyli drzejší, než bylo tenkrát bezpečno. Ale domů jsme se nakonec dostali.“