Josef Mrňák

* 1934

  • „V Neveklově je zámeček a před tím zámečkem je velký rybník. A velitel mohl pustit na Velikonoce jenom pár kluků, ale přijely manželky, holky a rodiče a stáli u rybníka, a my, co jsme kvůli službě nemohli, tak jsme byli tam. Hradecký trumpeťák dovolenku dostal a Vašek Jíchů a já ne, protože jsme byli na ráně. Když odcházel, tak jsme mu zahráli ‚Lásko, bože lásko‘. Otočil se a přidal se a dohráli jsme to. Pak jsme si dali ještě jednu, a protože holky začaly plakat, tak se velitel naštval, písknul poplach, všechno nástup na dvoře. Odešli jsme k rybníku, osobní věci odložit, dva nejmenší kluky dal na strany, včetně důstojníků, kteří už byli připravení, že půjdou. Sundal pistoli, pověsil na krk, vstoupil do rybníka a řekl: ‚Pochodem vchod!‘ Takže jsme prošli rybník, šli jsme městem, to víte, jak ty holky brečely a nadávaly! Došli jsme za Neveklov, tam je na levé straně taková louka, tam jsme provedli třikrát k zemi, vrátili jsme se zablácení, došli jsme do kasáren a on říkal: ‚Kdo bude za dvacet minut oblečený, může jít.‘ To jste neviděla ten binec. Všichni, včetně důstojníků, pod sprchy smýt bláto a odešli. My jsme s Vaškem zůstali, protože jsme nikoho neměli.“

  • „Dá se říct, že jsme tady vybudovali učiliště, které vyhrávalo dřevorubecké soutěže. Bylo to učiliště, kdy přišla severská metoda v odvětvování, a my jsme proškolili celý Severočeský kraj po partách dělníků, aby v této činnosti získali vyšší kvalifikaci. A může vám říct manželka, že když jsme na mysliveckých akcích, kolik se [ke mně] hlásí mých učňů. Dneska jsou to bělovlasí fousatí dědci, to uvidíte na té fotce, a všichni vám poděkují, jak jsme je vychovali. Říkali: ‚Pan Mrňák se s námi nemazlil. Když jsem něco provedl, tak se zeptal, jestli chci poznámku nebo pár facek. Tak jsem řekl pár facek a pan Mrňák mi nabídl, že se můžu bránit,‘ protože jsem je zároveň učil sebeobranu. Dokonce jeden přišel, byl jsem v dílně, manželka mě zavolala, přinesl banány a pomeranče a říká: ‚Musím vám znovu poděkovat, jak jste mě připravil pro les. A protože jste nikdy nepil ani nekouřil, tak jsem vám přinesl trochu ovoce.‘ V životě jsem vykouřil jednu cigaretu a v životě mě nikdo neviděl, že bych se napil víc, než je zdrávo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hejnice, 25.08.2024

    (audio)
    délka: 01:24:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S učni jsem se nemazlil a dnes mi chodí děkovat, jak jsem je připravil na les

Na vojně s trubkou
Na vojně s trubkou
zdroj: archiv Josefa Mrňáka

Josef Mrňák se narodil 4. května 1934 v Hatích v okrese Kolín, kde žil s rodiči a starším bratrem do 15 let. Po dokončení základní školy v Uhlířských Janovicích začal pracovat jako pomocník hajného a na podzim roku 1949 nastoupil do nově založeného lesnického učiliště na Jizerce v Jizerských horách. Po vyučení pokračoval ve studiu na střední lesnické škole v Bělé pod Bezdězem a v Písku, kde v roce 1954 odmaturoval. Po maturitě nastoupil krátce k vojenským lesům, ale záhy ho čekala vojna. Sloužil u protiletecké obrany jako radista a se svými kolegy hrál na trubku v armádním hudebním souboru. Na konci roku 1956 se vrátil do vojenských lesů na Mariánskolázeňsko. V roce 1958 navštívil během dovolené Hejnice a od ředitele lesnického učiliště dostal nabídku nastoupit jako jeho zástupce a mistr odborného výcviku. Po přijetí nabízené práce se usadil v Hejnicích se svou první ženou Evou. Doplnil si pedagogické vzdělání a na učilišti působil až do odchodu do důchodu. Od mládí sbíral kousky dřev stromů a keřů a věnoval se malbě a kresbě. Od začátku 80. let se věnoval výrobě originálních dřevěných šperků. O dekádu později je začal prodávat na řemeslných trzích po celé České republice. Jeho šperky získaly v roce 2010 certifikát Regionální produkt Jizerské hory. V roce 2014 převzal ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje. V době natáčení čítala jeho sbírka 460 druhů dřev z celého světa. V září 2024 žil se svou druhou ženou Janou v Hejnicích.