Ing. Leoš Motl

„Co se týká geneze občanský společnosti, tak jeden z mých strýců, který byl ve druhý světový válce nasazený u Frankfurtu nad Mohanem a přežil tři americký nálety, tak vždycky říkal, a to říkal na konci bolševika: ,Tahle apatie je horší, než za Německa sabotáž.' A já si myslím, že přesto, že když jsme v tom devětaosmdesátým byli přesvědčený, že lidi jsou hodně apatický (viz váš dotaz na to, jak jsme pociťovali podporu dělníků), tak já jsem říkal: ,Hm hm hm.' Ale proběhlo to tak…mám zase pocit, že apatie vůči establishmentu je tak velká, že se něco stane. Protože asi, jak se společnost pohybuje v nějakých cyklech, tak teď jsme si odbyli nějakou generační obměnu…dochází ke generační proměně… A po té euforii, práci, námaze a optimizmu to spadlo trošku dolů. Lidi si hlídají, jestli mají dostatečně plný hrnec, dostatečně měkkou postel, dostatečně pevnou střechu, dostatečně velké auto, nebo i ve více možnostech. Úplně je netrápí, v tom, řekněme, v tom obecnějším slova smyslu… Stát utahuje šrouby, aspoň já mám pocit, že stát utahuje šrouby. Pocit mojí svobody se začíná… Proč to po mně chtějí? Proč po mně chtějí tenhle formulář, proč se mám podepisovat zrovna tady nebo proč bych měl dělat zrovna tohle? Tak mám trošku pocit, že potřeba svobody se posunula za potřebu třeba většího rohlíku… a současná politická situace mi samozřejmě nevyhovuje. Představitelé státu jsou takoví, jací jsou, kteří mně nevyhovují. Já jsem je nevolil a nemyslím si, že by byli schopní reprezentovat moji vlast tak, jak já ji vnímám. A to mi vadí. Samozřejmě mi to vadí a jsem v tom aktivní, snažím se vysvětlovat, přenášet tu informaci a vysvětlovat lidem, co pro to můžou udělat, nebo co by pro to mohli udělat. A samozřejmě je to jinak než v osmdesátém devátém, ta paralela, pokud ji někdo hledá, je možná v tom, že je dostatečný množství lidí, kteří jsou naštvaní a chtějí něco dělat hned. To je asi jediná paralela. Ale ten systém je jinej.“

„Ve finále potom i moji kolegové, kteří se tou elektronikou zabývali víc, dokázali zřídit modemový připojení do Vídně, kde jsme byli schopní stahovat nějaké dokumenty, které tam byly k dispozici. Logisticky hodně propracovaný. To probíhalo až po stávce, ale do stávky… Potom přišel čtvrtek, který probíhal v obdobným tempu jako středa. A my jsme zjistili, že když to nebudeme nějakým způsobem organizovat, tak se z toho fyzicky zhroutíme, všichni. Takže jsme tu práci začali dělit, tak jak standardní organizace. Takže byly nějaký schůzky s vedením školy, kde se nám pod rukama poprvé objevilo jméno doc. Jiří Holenda, pozdější rektor, náš velký přítel, doteď a navždy. A my jsme zjistili, že na škole je spousta lidí, kteří to chtějí hrát s námi, nikoliv proti nám. Protože to nastavení bylo tak, že my jsme ty vzbouření studenti a budeme hrozně zlobit a se všemi se prát. A najednou jsme zjistili, že ta situace je taková, že se skoro nemáme prát s kým. Protože, řekněme, v tom pedagogickým sboru… i když to je špatný termín… většina lidí to vnímá ještě mnohem radikálněji než my. A že ty změny fakt nastanou. Právě lidi typu Holendy, paní Valentové, i pan Rozenberg a spol. Nám to vlastně už pak šlo samo, my jsme jenom tak přizvukovali, že to tak je. A škola se rozběhla směrem, který vyústil ve vznik Západočeské univerzity. Tenkrát se to takhle postulovalo a já jsem za to rád, že jsem to mohl vidět.“