Magdaléna Rajčanová

„Začla tam narůstat trošku panika, protože to zřejmě už stlačovali zezadu. Zepředu se to ještě nehejbalo, ale pak se pohli a já jsem zůstala na zemi. Říkala jsem si, jak se bránit? Tak jsem zůstala na zemi v domnění, že se mnou nepohnou, no ale ty boty a štíty, to s tebou pohne docela snadno, a navíc jeden kamarád mě odtamtaď vlastně vytáhl, čapnul mě za ruku, zvednul mě a vytáhl mě. No a to už přerostlo v paniku. Rozhodně to byl víc traumatický než euforický zážitek, protože najednou lidi začli panikařit, člověk sám začal cítit nějakou paniku a hysterii, tlak lidí okolo strašně narůstal a já tím, jak jsem byla vepředu, tak jsem byla blízko tý jediný únikový cestě vpředu, když tam otevřeli takovou výpusť, skrz to loubí, kde byly ty mnohokrát zmiňovaný červený barety. Z té uličky, to vytejkalo, tam se musel člověk protlačit nebo ho dav postupně odnesl, mě tam teda víc táhnul i ten kamarád a provedl mě vlastně tou uličkou ven s tím, že tam do mě ani nikdo nepraštil. Vím, že tomu kamarádovi trochu vykloubili ruku, protože měl v ruce vlajku, tak mu ji neomaleně vykroutili z ruky a vyšli jsme tou uličkou ven.“