„Začla tam narůstat trošku panika, protože to zřejmě už stlačovali zezadu. Zepředu se to ještě nehejbalo, ale pak se pohli a já jsem zůstala na zemi. Říkala jsem si, jak se bránit? Tak jsem zůstala na zemi v domnění, že se mnou nepohnou, no ale ty boty a štíty, to s tebou pohne docela snadno, a navíc jeden kamarád mě odtamtaď vlastně vytáhl, čapnul mě za ruku, zvednul mě a vytáhl mě. No a to už přerostlo v paniku. Rozhodně to byl víc traumatický než euforický zážitek, protože najednou lidi začli panikařit, člověk sám začal cítit nějakou paniku a hysterii, tlak lidí okolo strašně narůstal a já tím, jak jsem byla vepředu, tak jsem byla blízko tý jediný únikový cestě vpředu, když tam otevřeli takovou výpusť, skrz to loubí, kde byly ty mnohokrát zmiňovaný červený barety. Z té uličky, to vytejkalo, tam se musel člověk protlačit nebo ho dav postupně odnesl, mě tam teda víc táhnul i ten kamarád a provedl mě vlastně tou uličkou ven s tím, že tam do mě ani nikdo nepraštil. Vím, že tomu kamarádovi trochu vykloubili ruku, protože měl v ruce vlajku, tak mu ji neomaleně vykroutili z ruky a vyšli jsme tou uličkou ven.“
Rozhodně to byl víc traumatický než euforický zážitek
Majda Rajčanová, rozená Vovsová, se narodila roku 1973. Coby šestnáctiletá gymnazistka se účastnila studentského pochodu 17. listopadu 1989. Během demonstrace na Národní třídě stála v předních řadách a tak tak se vyhnula nejbrutálnějšímu mlácení demonstrantů od komunistických pořádkových sil. Po sametové revoluci studovala FSV UK a DAMU a podílela se na celé řadě kulturních projektů. Žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!