Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisti měli potřebu regulovat všechno
narozený 31. prosince 1967 v Ústí nad Orlicí
vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni
v listopadu 1989 byl jedním ze studentských vůdců na tamní fakultě
spolupodílel se na založení Západočeské univerzity
po promoci začal podnikat, pracoval také na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara
jedno volební období působil v komunální politice
signatářem prohlášení „Děkujeme, odejděte!“ v roce 1999
Leoš Motl se narodil na sklonku roku 1967 v Ústí nad Orlicí a v nedaleké vesnici Knapovec prožil dětství. Vyrůstal pouze s matkou, otec s nimi bydlet nemohl, už jednu rodinu měl. Za války bojoval na Vysočině s partyzány a zemřel brzy, když bylo jeho synovi pět let. Přesto ho asi v mnohém ovlivnil. Maminka byla v Knapovci poštovní doručovatelkou. Měla přehled o dění v okolí a kromě dopisů roznášela i časopisy, které nebyly v té době v běžné distribuci. Její syn měl možnost pročítat si je ještě před tím, než je doručila.
„Maminka byla hlavně zajímavá tím, že žila v sedmi státech, aniž by se pohnula. Narodila se v Československé republice, pak žila v druhé republice, pak v protektorátu Čechy a Morava, pak zase v Československé republice, potom v Československé socialistické republice, a pak chvilku v České a Slovenské federativní republice. A zemřela v České republice. Myslím, že to není tak špatný výkon na to, že příliš necestovala.“
Žil normální život vesnického kluka. O budoucnosti v té době moc nepřemýšlel a nepřemýšlel ani o tom, co se děje okolo něj. Čekala ho nejspíš nepříliš vzrušující a podnětná pracovní kariéra v některém ze socialisticky vedených podniků socialistického okresního města. Jenže nastoupil ke studiu na gymnázium v Ústí nad Orlicí a především díky lidem, se kterými se tam setkal, se jeho život začal ubírat jiným směrem.
Díky spolužákům, ale i některým profesorům, objevil svět vážné hudby, svět výtvarného umění, začal číst Kunderu, Jirouse a poslouchal Kryla. Na škole panovala na tehdejší dobu výjimečná, politicky tolerantní a uvolněná atmosféra. Velkou zásluhu na tom měl především tehdejší ředitel gymnázia.
„Profesorský sbor na gymnáziu byl, myslím, zázračný… Ředitel nad námi držel ochrannou ruku. My jsme z úhlu pohledu tehdejší ideové nezávadnosti mládeže vyváděli strašný věci, které by jinde neprošly. Ten gympl byl neuvěřitelně politicky tolerantní vůči studentům i vůči jejich názorům… A člověk začal přemýšlet víc o světě a začal si uvědomovat souvislosti.“
V době, kdy si začal utvářet vlastní názory a pohled na svět, kolem oken jejich domu projížděly tanky, děla a vojenská nákladní auta patřící sovětské armádě. Sídlili v nedaleké České Třebové a kvůli rekonstrukci silnice se přesouvali na jiné místo. Leoš Motl vzpomíná, jak je s kamarády sledoval. Byl šedivý a chmurný únorový den roku 1984, nálada byla špatná a tehdy si při pohledu na projíždějící vojáky pomyslel, že tu asi zůstanou navždy.
„Tenkrát jsme toho moc nemohli… Existoval, vlastně pořád existuje, termín vnitřní emigrace a já si myslím, že jsme takhle byli emigrovaní téměř všichni. A ono se to potom vyvíjelo v rámci kultury. Protože to je jedna z věcí, na kterou vám nemůžou sáhnout. Nemůžou ji regulovat, ovlivňovat to, co si myslíte, jak vnímáte. To se špatně reguluje i tak tuhému systému, jako byl bolševik… Měli potřebu regulovat všechno. Co si mají lidi myslet, jak to mají vnímat, jak zpracovávat a jak prezentovat.“
V roce 1986 pokračoval ve studiu na vysoké škole. Odjel z východních Čech do několik stovek kilometrů vzdálené Plzně, aby tam nastoupil na strojní fakultu. Po šestihodinové cestě vlakem vystoupil ve městě, které bylo v té době špinavé a otlučené, plné spadu ze Škodovky. Tehdy se rozhodl, že tam nezůstane. Jenže chtěl studovat a na vysokou školu vůbec nebylo jednoduché se dostat. Zůstal rok a zvažoval, že by se pokusil přestoupit do Prahy na ČVUT. Ale postupně poznával i jinou tvář Plzně a jeho pobyt se začal prodlužovat. Zatím se protáhl na třicet tři let.
Na škole měli kromě odborných předmětů i předměty typu marxismus-leninismus a vědecký komunismus. Předměty, které se studenti snažili přetrpět jako nutné zlo. Leoš Motl o jejich obsahu přemýšlel a s přednášejícími začal diskutovat a polemizovat. Filosofie ho zajímala, znal i další filosofické směry a uvědomoval si, jak jsou myšlenky vědeckého komunismu vzdálené realitě, jak nefungují.
„S marxisty si nikdo nechtěl povídat. Já myslím, že byli hrozně nešťastný. Proto asi vytvářeli tak zvrhlé texty, které potom lidem nutili, aby se je učili. V osmdesátém devátém se mi to potvrdilo. Bylo to vidět na projevech všech představitelů… jak jsou naprosto odtržený od reality. Že mají nějakou tezi, podle které postupují, a najednou ta realita funguje jinak, než jak jim říkali. Nebo jinak, než jak jsou přesvědčení nebo naučení.“
Na podzim v roce 1989 nastoupil Leoš Motl do třetího ročníku, v Polsku vyhrála volby Solidarita a Praha byla plná trabantů z východního Německa. Ve všech státech východního bloku začaly s větší či menší razancí probíhat změny, které už viděli všichni a které nešlo ignorovat. Blížil se 17. listopad a na fakultě se objevil plakát zvoucí na setkání studentů v plzeňských Smetanových sadech. V Praze měla být povolená studentská demonstrace. Ve Smetanových sadech se 17. listopadu sešla jen hrstka plzeňských vysokoškoláků a Leoš Motl byl mezi nimi. Všechno proběhlo v klidu, zapálili svíčky a odešli. Plzeňská StB čekala větší účast, na zásah proti studentům bylo připraveno šest desítek příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
V Praze proběhla studentská demonstrace mnohem dramatičtěji a na základě zpráv, které pak slyšeli ze zahraničního rozhlasu, vyústilo původně poklidné setkání studentů v Plzni nakonec v emotivní diskuzi, na které se poprvé ozvaly věty, že by se to nemělo nechat jen tak být.
„Pak se objevily zprávy, že v Praze to dopadlo špatně. Že nám seřezali kolegy, že to byl v podstatě masakr… Z oficiální strany nebyla vůbec žádná reakce. Jen zpráva z České tiskové kanceláře, že na Národní třídě došlo při demonstraci k protistátním projevům… Pořádkové síly zakročily v rámci zákona. Jejich oblíbený fráze… Ale na Londýnu jsme chytli kauzu zabitýho studenta Šmída a bylo jasný, že se to radikalizuje, že studenti DAMU půjdou do stávky… ale přímý kontakt nebyl. Proběhly diskuze, co budeme dělat my. Taky padaly fráze, jako že ‚já se kvůli nějakým Pražákům nenechám vyhodit ze školy‘… Ale já jsem říkal, že to je špatně, že se s tím musí něco dělat.“
„Dopoledne jsme měli přednášky a poslední byla z vědeckého komunismu. A ve mně se něco vzbouřilo a nechal jsem stát minutu ticha za naše seřezané kolegy z Prahy. To skoro vylekalo přednášejícího, který chtěl s námi o tom tématu diskutovat. A my jsme strašně nechtěli.“
Plzeňští studenti se rozhodli pro podporu svých kolegů v Praze a vyhlásili okupační stávku. Byl ustanovený koordinační stávkový výbor a studenti žádali o vyšetření a zdůvodnění zásahu na Národní třídě. Studenti plzeňských fakult se spojili, probíhaly schůzky, řešila se organizace, komunikace s vedením škol, jak se chovat v případě zatčení. Informace a události se v prvních dnech po 17. listopadu měnily každou hodinu a původní požadavky studentů se postupně stupňovaly v návaznosti na zvyšující se radikalizaci celé společnosti. Studentská stávka nakonec vyústila v celonárodní generální stávku 27. listopadu. Konala se pod heslem „Konec vlády jedné strany“ a díky masivnímu úspěchu stávky byl dva dny poté z tehdejší ústavy článek o vedoucí úloze Komunistické strany odstraněn. Komunistický režim se v Československu zhroutil.
Ale do té doby pro Leoše Motla nastalo hektické období, kdy téměř nespal, nejedl, nepil a ke všemu ještě přecházel angínu. Byl členem stávkového výboru, staral se o tiskoviny. Studenti jich tiskli obrovské množství, snažili se zjišťovat objektivní informace, sháněli papír na tisk letáků, řešili distribuci a museli počítat s možným zásahem policie, museli na to být připraveni. Proto se vzájemně instruovali i o tom, jak se chovat v případě zatčení. A zpočátku měli strach. Nevěděli, jak se všechno bude dál vyvíjet, nevěděli, jestli je nezatknou, jestli je nevyhodí ze školy, jestli je v tom nenechají samotné a jestli ozbrojení vojáci hlídkující po Plzni proti nim nezasáhnou.
Pamětník se ve vzpomínkách vrací do prvního revolučního týdne po 17. listopadu: „Pak přišel čtvrtek, ten byl obdobně náročný jako středa. Došlo nám, že když si tu práci nebudeme organizovat, tak se z toho fyzicky zhroutíme… Proběhly nějaké schůzky i s vedením školy. Poprvé se objevilo jméno docenta Holendy, pozdější ho rektora a našeho největšího přítele doteď a navždy. A my jsme zjistili, že na škole je spousta lidí, který to chtějí hrát s námi, nikoliv proti nám. Protože to původně bylo nastavený tak, že my jsme ti vzbouřený studenti a budeme teď zlobit a budeme se prát. Ale najednou jsme zjistili, že ta situace je jiná, že se skoro nemáme prát s kým, protože v tom pedagogickém sboru to někteří vnímají ještě radikálněji než my, a že ty změny fakt nastanou.“
Studenti dále v prosinci zorganizovali pomoc Rumunsku, kde na samém sklonku roku 1989 také padl komunistický režim. Medici odjeli přímo do Rumunska poskytovat lékařskou pomoc. Střety mezi komunistickou mocí a demonstranty tam probíhaly mnohem dramatičtěji než v Československu, rumunská revoluce měla stovky obětí. Na strojní fakultě studenti zorganizovali sbírku oblečení a peněz, za které nakoupili potraviny. Obojí pak odeslali do Rumunska.
Leoše Motla čekal poslední ročník studia, promoce a také ho zvolili do akademického senátu na fakultě. Školu čekala obnova a po náročném společném úsilí všechno vyvrcholilo založením Západočeské univerzity. Na ni se ostatně po letech znovu vrátil a pracoval tam jako tiskový technik na nově zřízené Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Počátkem 90. let začal podnikat, založil vlastní reklamní studio pro tvorbu velkoplošných tisků. A úspěšně podniká až do současnosti.
Jedno volební období také pracoval v komunální politice. Angažovat se začal poté, co v roce 1999 podepsal prohlášení „Děkujeme, odejděte!“ spolu s dalšími bývalými studentskými vůdci z listopadu 1989, nespokojenými s politickou i společenskou situací. Bývalí studenti se tehdy sešli při oslavě vydání knihy Sto studentských revolucí. Setkání vyústilo v sepsání prohlášení, ke kterému se pak přidaly desítky tisíc dalších podobně smýšlejících lidí. Svědectví a příběh Leoše Motla je také součástí knihy Sto studentských revolucí.
Třicet let po sametové revoluci vnímá českou společnost jako neustále se vyvíjející, ne zcela dozrálou a plnou přirozených dynamických změn. Potřeba osobní svobody a svobodného vyjádření, za které jako student bojoval, se nyní podle jeho názoru ztrácí za potřebou lepšího materiálního zázemí. Ale přesto si myslí, že demokracie má v sobě sílu napravit všechny chyby a neduhy, které českou společnost a politiku trápí. Má dvanáctiletého syna, který nyní vyrůstá v jiných reáliích a s jinými možnostmi. A to i díky svému otci.
„Já jsem si dal za cíl, že chci mít šťastné dítě. Myslím, že já jsem měl, co se týče materiálních podmínek, celkem drsný dětství, ale jinak jsem ho měl šťastný... Dětský svět je hrozně fajn, vždycky, a pak pokaždé přijde ten náraz s realitou. Vždycky musíte porovnávat svoje vize o tom, jak by to mělo být, a potom reálné obrazy, které vidíte.”
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Martina Kovářová)