Carlos Michael Morales Rodríguez

„Musel jsem držet tuto hladovku z následujícího důvodu: Byl jsem odsouzen ke dvěma rokům a deseti měsícům odnětí svobody na základě falešného obvinění z veřejného nepořádku, a to jen proto, že jsem využil svá nezcizitelná lidská práva, jako je svoboda tisku, svoboda projevu a právo na pokojné shromažďování, což jsem udělal 11. července. Během celé té doby jsem prošel všemi věznicemi v provincii Villa Clara. Ve všech jsem byl bit a zavírán do korekcí a na samotky. V každém vězení, kterým jsem prošel, proti mně byla uplatňována brutální represe. Musel jsem se uchýlit k hladovkám několikrát, abych se bránil těmto represivním opatřením a všem fyzickým i psychickým mučením, kterým jsem byl vystaven. Rozhodl jsem se odpykat si svůj trest v plném rozsahu a odmítl jsem takzvanou „převýchovu“, což znamenalo jít do pracovního tábora, i když oficiálně byla účast dobrovolná. Také jsem odmítl podmínečné propuštění. Byl jsem nevinný a měl jsem být okamžitě a bezpodmínečně propuštěn. Moje svoboda neměla být ničím podmiňována.“

“A potom přišlo Černé jaro roku 2003, kdy bylo nespravedlivě uvězněno 75 opozičníků jen proto, že hájili lidská práva na Kubě, že dělali nezávislou žurnalistiku a uplatňovali svá nezcizitelná lidská práva. To ve mně postupně probouzelo uvědomění, až jsem se v roce 2005, v důsledku prvních propuštění politických vězňů ze skupiny 75 – kvůli jejich vážným zdravotním problémům – zapojil do opozičního hnutí. Zde v Caibariénu působil Margarito Broche Espinosa, který byl propuštěn na základě zvláštního podmínečného propuštění v rámci kauzy 75, a vedl organizaci nazvanou Asociace balseros a lidských práv, míru, demokracie a svobody. Byla to občanská skupina, která upozorňovala na porušování lidských práv vůči balseros, kteří jsou ve městě Caibarién tvrdě pronásledováni. Zároveň se zde odsuzovalo porušování lidských práv v celé naší zemi a prosazovalo se jejich respektování. Právě tam jsem poprvé vstoupil do světa opozice.“

„Už od dětství jsem vnímal, že Kuba je diktatura, že kubánský lid žije ve strachu, že pokud lidé mluví a vyjadřují své pocity, mohou jít do vězení. Represe byla tehdy obrovská, nesmírná. Lidé se báli vyjadřovat své náboženské přesvědčení, ať už křesťanské, katolické či tradiční africké náboženství. V 80. letech panovala velká represe. Vnímal jsem to a byl to pocit, který jsem v sobě vždy měl, až do chvíle, kdy mi ještě nebylo ani 30 let. Tehdy jsem se rozhodl, překonal jsem strach – protože jsme se všichni báli – a zvítězil nad tím strachem. A právě tehdy jsem se rozhodl zapojit do boje za lidská práva na Kubě.“