Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Carlos Michael Morales Rodríguez (* 1975)

• nacido el 12 de diciembre de 1975 en Caibarién

• en 2005 abandonó sus estudios de Ingeniería Industrial y se unió a la oposición cubana

• en julio 2021 fue detenido por participar pacíficamente en las protestas de 11J y encarcelado

• 2021-2024 estuvo preso y realizó varias huelgas de hambre

• en marzo 2024 fue liberado, pero dos meses después fue encarcelado nuevamente

• desde julio 2024 permanece bajo arresto domiciliario

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

“Desde pequeño yo pude percibir que Cuba era una dictadura, que el pueblo cubano vivía con miedo, que si las personas hablaban y expresaban lo que sentían, podrían ser encarcelados, la represión por aquel entonces era enorme, descomunal,” abre la entrevista Carlos Michael Morales Rodríguez, opositor cubano y periodista independiente quien, a sus ni siquiera treinta años de edad logró vencer ese miedo y se incorporó a la lucha a favor de los derechos humanos en Cuba. 

Creciendo una va ganando conciencia

Carlos Michael nació el 12 de diciembre 1975 en la ciudad costera de Caibarién, en el seno de una familia numerosa. Creció rodeado de ocho hermanos, en un hogar humilde, y con una madre que, tras la partida de su padre hacia los Estados Unidos, asumió sola la ardua tarea de criarlos. „Mis padres tenían esa mentalidad de antes del 59, cuando era común que las mujeres tuvieran muchos hijos“, recuerda los tiempos antes del triunfo de la Revolución Cubana. Su infancia transcurrió bajo el lema omnipresente de la época: “Pioneros por el comunismo, ¡Seremos como el Che!”, palabras que repetía como todos los niños cubanos sin comprender del todo su significado. „Nos daban una versión distorsionada de la realidad del Che“, admite Carlos Michael hoy. Pero en casa, mientras las voces de la Radio Martí llegaban clandestinamente desde Miami, empezó a cuestionar lo que hasta entonces había creído. Con el tiempo, las piezas comenzaron a encajar y se dio cuenta de que „todo era un fraude, una leyenda fabricada por la dictadura.“ Su historia es un reflejo del despertar de una conciencia que desafía las narrativas impuestas por el régimen cubano. 

Carlos Michael empezó sus estudios universitarios de la Ingeniería Industrial en la Universidad de Caibarién. Sin embargo, después de dos años de estudios, en 2005, dejó la carrera porque decidió incorporarse a la lucha en favor de los derechos humanos en Cuba, como él mismo señala. Desde entonces, su activismo lo ha puesto en la mira del régimen, enfrentando persecución, censura y represión por su labor.

La Primavera Negra fue un detonante

Mucho antes de la Primavera Negra del 2003,[1] ya había sido testigo de las injusticias y represiones que el régimen castrista ejercía sobre quienes se atrevían a disentir. Sin embargo, los eventos de la Primavera Negra fueron para Carlos Michael “un detonante.” “Setenta y cinco opositores fueron encarcelados injustamente sólo por defender los derechos humanos en Cuba, por hacer el periodismo independiente, por hacer uso de sus inalienables derechos humanos,” comenta aquella ola de represión por la cual quedó profundamente impactado. El perplejo fue tan grande que, dos años después, estando absorbiendo las atrocidades que estaban sufriendo los presos de la Primavera Negra, decidió formalizar su convicción opositora uniéndose a la Asociación Nacional de Balseros, Paz, Democracia y Libertad del Centro Norte de Cuba,[2] una agrupación opositora fundada por Margarito Broche Espinosa. „Fue entonces cuando me inicié en el mundo de la oposición,“ recuerda. Allí encontró un espacio para denunciar las violaciones a los derechos humanos sufridas por los balseros, es decir, gente que huía de Cuba en diferentes tipos de objetos flotantes, y promover el respeto por las libertades fundamentales. Sin embargo, su compromiso no tardó en atraer la atención del régimen. Primero llegó una instrucción policial clara: abandonar la lucha. Pero su negativa a rendirse provocó una reacción más feroz. Las amenazas por parte del régimen comenzaron a acumularse, pero en vez de detenerlo, reforzaron su convicción opositora. 

La lucha pacífica en las calles

Su activismo comenzó a intensificarse tras la liberación del destacado opositor Jorge Luis García Pérez, conocido como Antúnez. Junto a él y a Idania Yánez Contreras, líder de la Coalición Central Opositora,[3] inició una lucha pacífica en las calles, desafiando abiertamente al régimen. Pero esta decisión trajo consigo grandes consecuencias: fueron asediados, arrestados repetidamente, amenazados con largas penas de cárcel y brutalmente agredidos. „Era una represión descomunal, simplemente porque priorizábamos la lucha pacífica en las calles,“ recuerda. En una reunión en Camajuaní, fue golpeado salvajemente por los agentes del régimen. „Me llevaron a un lugar inhóspito, apartado de todo el mundo, donde nadie podía socorrerme. Allí fui golpeado por un oficial de la Seguridad del Estado y dos policías. Recuerdo cómo me reventaron los oídos; eché mucha sangre por ellos,“ describe una de las golpizas sufridas Carlos Michael. Herido y sin auxilio, tuvo que trasladarse por sus propios medios a un policlínico en Villa Clara, donde le negaron asistencia médica. La respuesta fue inmediata: junto con otros opositores cubanos, organizaron una protesta para exigir justicia. Milagrosamente, logró obtener un certificado de lesiones que “fue algo inédito, algo que nunca pasa” en el contexto de la represión cubana. 

Los presos políticos en las cárceles cubanas están siendo reprimidos de forma brutal

Cuando llegó el 11 de julio de 2021, Carlos Michael ya sabía que el país entero estaba alzando la voz. Las calles ardían en protestas, la gente salía a exigir sus derechos,[4] y él no dudó en sumarse, plenamente consciente de los riesgos que esto implicaba en un contexto de alta represión estatal. La respuesta gubernamental fue inmediata y violenta: detenciones arbitrarias, golpizas y represión sistemática contra los manifestantes. A pesar del bloqueo de internet, la información seguía fluyendo. „Me mantenían informado de lo que se publicaba en redes sociales, aunque estuvieran bloqueadas. Un hombre cerca de mí tenía acceso a WiFi, usaba una VPN en su computadora y lograba conectarse para saber lo que realmente ocurría en el país,“ recuerda. „Mi objetivo inicial era grabar porque en mi condición de periodista independiente grabar y reportar lo que estaba pasando, lo pude hacer.“ Pero su celular estaba roto, entonces decidió participar como un manifestante más. Las repercusiones de alzar la voz fueron duras. „Me sentenciaron a dos años y diez meses de prisión por un falso cargo de desorden público, cuando lo único que hice fue ejercer mis derechos inalienables: libertad de prensa, libertad de expresión y el derecho a la protesta pacífica,“ afirma. Su tiempo de presidio estuvo marcado por la represión y el abuso.[5] Pasó por varias cárceles en Villa Clara, donde fue sometido a torturas físicas y psicológicas. Ante esta situación, optó por emprender una huelga de hambre como medida de protesta. Su decisión no fue solo una respuesta al trato recibido, sino también un acto de resistencia frente a la vulneración sistemática de los derechos humanos en el país.

Pero su lucha no terminó al salir de la cárcel. Las amenazas continuaron: le advirtieron que si seguía trabajando como periodista independiente y colaborando con la plataforma ciudadana, volvería a prisión. Y así fue. Apenas dos meses después de su liberación, Carlos Michael fue arrestado nuevamente. Pero a pesar de los intentos del régimen por silenciar su caso, la solidaridad creció a su alrededor. La prensa comenzó a divulgar información sobre él, su estado de salud crítico y su injusta condena. En redes sociales, su caso se hizo viral, lo que generó aún más presión sobre el gobierno. “Y gracias a a ese gran apoyo solidario logré ser excarcelado. Eso sí, fui sancionado a ocho meses de prisión domiciliaria,” [6] añade Carlos Michael. “Los presos políticos en las cárceles cubanas están siendo reprimidos de forma brutal,” denuncia. Sin embargo, advierte que su caso es solo la punta del iceberg: “hay más de mil presos políticos en el país,” y muchos de ellos permanecen invisibles para la opinión pública porque “no se puede visualizar con la fuerza que se requiere.” Las huelgas de hambre le pasaron una factura altísima en su salud. “Perdí casi la tercera parte de mi peso corporal,” describe Carlos Michael su estado de extrema debilidad. Aunque ahora está en proceso de recuperación, las secuelas persisten: “muchos dolores en las articulaciones, dolores fuertes en las caderas, inflamación en las piernas y mucho dolor en los pies,” enumera. Además, sufre crisis recurrentes de hipotensión arterial, lo que afecta su día a día y le impide recuperar su vida con normalidad.

Hace falta mucho apoyo internacional

Su historia es solo un reflejo de lo que enfrentan muchas personas en su país: persecución, censura y represión. Pero también es un testimonio de resistencia. La vida de un opositor en Cuba es extremadamente difícil en todos los sentidos. “Como todo el pueblo cubano, sufrimos las carencias económicas, sufrimos la crisis a la que Díaz-Canel[7] y Raúl Castro han sumido este país”, afirma. El régimen busca mantenerse en el poder a toda costa, sembrando miedo y silenciando cualquier intento de oposición. „Aterrorizar al pueblo y mantenerse en el poder a toda costa sin tener que sufrir una manifestación como las que están aconteciendo en Venezuela, manifestaciones de gran envergadura que puedan traer al traste el deslocamiento,“ advierte.

El cambio en Cuba es una pregunta constante: ¿cómo y cuándo llegará? Para Carlos Michael, la respuesta es clara: “Hace falta mucho apoyo internacional.” No basta con la resistencia interna, aunque muchos otros como él continúan alzando la voz, arriesgándolo todo por la libertad y los derechos de su pueblo. Según Carlos Michael, es fundamental que el mundo mire hacia Cuba y denuncie lo que ocurre. “Hace falta que se divulguen constantemente las violaciones a los derechos humanos que se cometen en Cuba, que se le siga exigiendo con toda la fuerza del mundo el respeto a los derechos humanos en Cuba y el cese de la represión contra todo el pueblo,” cierra la entrevista Carlos Michael Morales Rodríguez. 

 

[1] La Primavera Negra de Cuba se refiere a una serie de arrestos y encarcelaciones de un total de 75 personas de la oposición cubana en marzo de 2003. https://www.martinoticias.com/a/primavera-negra-quedo-historia/165380.html

[2] La Asociación Nacional de Balseros, Paz, Democracia y Libertad de Centro Norte de Cuba fue fundada en Caibarién en 1998. https://www.uscis.gov/archive/resource-information-center-cuba-1, https://www.corteidh.or.cr/tablas/16415b.pdf

[3] Idania Yánez Contreras fundó la Coalición Central Opositora en 2008. https://www.martinoticias.com/a/arriba-opositora-miami-cuba/16665.html

[4] Un sumario de 11 J ofrece Amnistía Internacional en https://www.amnesty.org/en/latest/news/2022/07/five-things-you-should-know-cubas-11-july-protests/. Sobre noticias de aquel entonces ver https://www.bbc.com/news/world-latin-america-57799852

[5] Carlos Michael describe su experiencia en las prisiones también en las siguientes entrevistas/artículos: https://docubprisiones.org/entrevista-carlos-michael-morales/, https://www.cubaheadlines.com/articles/285567, https://diariodecuba.com/derechos-humanos/1732130173_58439.html  

[6] En julio 2024 Carlos Michael recibió una condena de ocho meses de prisión domiciliaria https://diariodecuba.com/derechos-humanos/1721813672_56200.html, https://www.cubanet.org/continua-hostigamiento-contra-el-periodista-y-activista-carlos-michael-morales/

[7] El primer líder de Cuba que no proviene de la línea de la familia Castro. https://www.bbc.com/news/world-latin-america-43795286

*** Česká verze ***

„Už od dětství jsem vnímal, že Kuba je diktatura, že kubánský lid žije ve strachu, že pokud lidé mluvili a vyjadřovali své pocity, mohli být uvězněni. Represe byla tehdy obrovská, nesmírná,“ otevírá rozhovor Carlos Michael Morales Rodríguez, kubánský opozičník a nezávislý novinář, který ještě před dosažením třiceti let překonal tento strach a zapojil se do boje za lidská práva na Kubě.

S dospíváním přichází uvědomění

Carlos Michael se narodil 12. prosince 1975 v pobřežním městě Caibarién do početné rodiny. Vyrůstal mezi osmi sourozenci, v prostých podmínkách se svou matkou, která po odchodu jeho otce do Spojených států převzala sama náročný úkol je všechny vychovat. „Moji rodiče měli mentalitu lidí před rokem 1959, kdy bylo běžné, že ženy měly mnoho dětí,“ vzpomíná na časy před vítězstvím Kubánské revoluce. Vyrůstal za všudypřítomného hesla té doby: „Pionýři komunismu, budeme jako Che!“ – slova, která opakoval stejně jako všichne kubánské děti, aniž by zcela chápal jejich význam. „Vnucovali nám zkreslenou verzi reality o Che Guevarovi,“ přiznává dnes Carlos Michael. Ale doma, zatímco tajně poslouchali vysílání Radia Martí z Miami, v něm začaly klíčit pochybnosti o tom, čemu do té doby věřil. Postupně do sebe jednotlivé dílky začaly zapadat a on si uvědomil, že „všechno byl podvod, legenda vytvořená diktaturou,“ jak shrnuje. Jeho příběh je odrazem probuzení vědomí, které se staví proti narativům vnucovaným kubánským režimem.

Carlos Michael zahájil studium průmyslového inženýrství na univerzitě v Caibarién. V roce 2005, po dvou letech studií však školu opustil, protože se rozhodl zapojit do boje za lidská práva na Kubě, jak sám říká. Od té doby se stal terčem režimu, čelil pronásledování, cenzuře a represím za svou aktivistickou činnost.

Černé jaro bylo zlomovým bodem

Již dlouho před Černým kubánským jarem v roce 2003[1] byl svědkem nespravedlností a represí, které castrovský režim uplatňoval proti těm, kdo se odvážili nesouhlasit. Události Černého jara však pro Carlose Michaela představovaly „zlomový bod.“ „Pětasedmdesát opozičníků bylo nespravedlivě uvězněno jen za to, že hájili lidská práva na Kubě, dělali nezávislou žurnalistiku, uplatňovali svá nezcizitelná lidská práva,“ vzpomíná na vlnu represí, která ho hluboce zasáhla. Otřes byl tak silný, že o dva roky později, když stále vstřebával hrůzy, jimiž trpěli političtí vězni Černého jara, se rozhodl aktivně připojit k opozici. Vstoupil do Národní asociace balseros, míru, demokracie a svobody Severního středu Kuby,[2] opoziční skupiny založené Margaritem Brochem Espinosou. „Tehdy jsem se poprvé zapojil do opozičního hnutí,“ vzpomíná. V této organizaci našel prostor pro odsuzování porušování lidských práv, kterému čelili balseros – lidé, kteří riskovali životy při útěku z Kuby na improvizovaných plavidlech (odtud také název balseros – voraři) a také pro podporu respektování základních práv a svobod. Jeho angažovanost však rychle upoutala pozornost režimu. Nejprve přišel jasný pokyn od policie: přestat vzdorovat. Když odmítl, reakce režimu se přiostřila. Začaly se hromadit výhrůžky, ale místo aby ho zastrašily, jeho odhodlání jen posílily.

Nenásilné protesty v ulicích

Jeho aktivismus se začal stupňovat po propuštění významného opozičního představitele Jorge Luise Garcíi Péreze, známého jako Antúnez. Společně s ním a Idanií Yánez Contreras, vůdkyní Centrální opoziční koalice,[3] zahájil nenásilné protesty v ulicích a otevřeně se postavil režimu na veřejnosti. Tato rozhodnutí však měla vážné důsledky: byli pronásledováni, opakovaně zatýkáni, vyhrožováno jim bylo dlouhými tresty vězení a byli brutálně napadáni. „Byla to nesmírná represe, jen proto, že jsme upřednostňovali nenásilné protesty v ulicích,“ vzpomíná. Na jedné schůzce v Camajuaní ho agenti režimu surově zbili: „Odvezli mě na nevlídné, odlehlé místo, kde mi nikdo nemohl pomoci. Tam mě zbil důstojník Státní bezpečnosti a dva policisté. Vzpomínám si, jak mi praskly ušní bubínky a teklo mi z uší hodně krve,” popisuje jedno z prožitých bití Carlos Michael. Zraněný a bez pomoci se musel vlastními silami přesunout na polikliniku ve Villa Clara, kde mu odmítli poskytnout lékařskou pomoc. Odpověď však byla okamžitá: společně s dalšími kubánskými opozičníky zorganizovali protest, aby se domohli spravedlnosti. Dokonce se mu podařilo získat i lékařskou zprávu o utrpěných zraněních, což bylo v kontextu kubánských represích něco “naprosto nevídaného, něco, co se nikdy nestává.”

Političtí vězni v kubánských věznicích čelí brutálnímu útlaku

Když přišlo 11. července 2021 Carlos Michael už věděl, že celá země se začíná ozývat. Ulice vřely protesty, lidé vycházeli požadovat svá práva[4] a on se k nim neváhal připojit, i když si byl vědom nebezpečí, co takový čin bude znamenat v kontextu státních represí. Násilná vládní odpověď na sebe nenechala čekat: svévolná zatýkání, bití a systematické potlačování demonstrantů. Navzdory zablokovanému internetu ale informace o situaci proudily dál: „Informovali mě o tom, co se publikovalo na sociálních sítích, I když byly zablokované. Jeden muž poblíž mě měl přístup k WiFi, používal VPN na svém počítači a dokázal se připojit, aby zjistil, co se v zemi skutečně děje,“ vzpomíná. „Mým původním cílem bylo natáčet, protože jako nezávislý novinář jsem měl povinnost zaznamenat a informovat o tom, co se děje.“ Jelikož měl však rozbitý mobilní telefon, rozhodl se zapojit jako normální účastník. Následky toho, že se ozval, byly tvrdé: „Odsoudili mě na dva roky a deset měsíců vězení na základě falešného obvinění z narušování veřejného pořádku, a přitom jsem jen vykonával svá nezcizitelná práva - svobodu tisku, svobodu projevu a právo na pokojný protest,“ uvádí. Jeho pobyt ve vězení byl poznamenán represí a špatným zacházením.[5] Prošel několika věznicemi v provincii Villa Clara, kde byl vystaven fyzickému i psychickému mučení. V reakci na tuto situaci se rozhodl zahájit hladovku jako formu protestu. Jeho rozhodnutí nebylo jen odpovědí na podmínky, kterým čelil, ale také aktem odporu proti systematickému porušování lidských práv v zemi.

Jeho boj ale propuštěním z vězení neskončil. Hrozby pokračovaly: varovali ho, že pokud bude nadále pracovat jako nezávislý novinář a spolupracovat s občanskou platformou, vrátí se do vězení. A tak se i stalo. Pouhé dva měsíce po svém propuštění byl Carlos Michael znovu zatčen. Ačkoli se režim snažil jeho případ ututlat, solidarita kolem něj rostla. Média začala zveřejňovat informace o jeho kritickém zdravotním stavu a nespravedlivém odsouzení. Jeho případ se na sociálních sítích rychle rozšířil, což vyvinulo ještě větší tlak na vládu. „A díky této obrovské podpoře se mi podařilo dostat z vězení. Ale byl jsem odsouzen k osmi měsícům domácího vězení,“[6] dodává Carlos Michael. „Političtí vězni v kubánských věznicích čelí brutálnímu útlaku,” upozorňuje. Zároveň však varuje, že jeho případ je jen špiškou ledovce: „V zemi je více než tisíc politických vězňů,“ říká a dodává, že mnozí z nich zůstávají veřejnosti skryti, protože „je nelze zviditelnit tak, jak by bylo potřeba“. Hladovky si vybraly vysokou daň na jeho zdraví: „Ztratil jsem téměř třetinu své tělesné hmotnosti,“ popisuje Carlos Michael svůj stav krajního vyčerpání. I když se nyní zotavuje, následky přetrvávají: „Mám silné bolesti v kloubech, v kyčlích, otoky nohou a velké bolesti chodidel,“ vyjmenovává. Navíc ho trápí opakující se stavy nízkého krevního tlaku, které mu brání vést znovu normální život. 

Je zapotřebí velké mezinárodní podpory

Jeho příběh je pouze odrazem toho, co začívá mnoho lidí v jeho zemi: perzekuce, cenzura a represe. Je ale zároveň svědectvím odporu. Život opozičníka na Kubě je nesmírně obtížný ve všech ohledech. „Stejně jako celý kubánský národ trpíme ekonomickým nedostatkem a krizí, do níž Díaz-Canel[7] a Raúl Castro uvrhli tuto zemi,“ říká Carlos Michael. Režim se snaží udržet u moci za každou cenu – šířením strachu a umlčováním jakéhokoli projevu odporu. „Jejich cílem je zastrašit lid a zůstat u moci za každou cenu, aby se vyhnuli masovým protestům, jako se děje ve Venezuele, demonstracím takového rozsahu, které by mohly vést k jejich pádu,“ varuje.

Otázka změny na Kubě je stále otevřená: kdy a jak přijde? Pro Carlose Michaela je odpověď jasná: „Je zapotřebí velké mezinárodní podpory.“ Pouze vnitřní odpor nestačí, i když mnoho lidí jako on nadále riskuje vše pro svobodu a práva svého lidu. Podle Carlose Michaela je klíčové, aby svět upřel svůj pohled na Kubu a odsoudil tamní realitu. „Je nutné neustále zveřejňovat porušování lidských práv, která se na Kubě dějí, a s veškerou možnou silou požadovat jejich respektování a ukončení represe vůči celému národu,“ uzavírá rozhovor Carlos Michael Morales Rodríguez.
 

[1] „Černé kubánské jaro“ označuje události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10090101538-kubanske-jaro/

[2] Národní asociace balseros, míru, demokracie a svobody Severního středu Kuby byla založena v Caibariénu v roce 1998. https://www.uscis.gov/archive/resource-information-center-cuba-1, https://www.corteidh.or.cr/tablas/16415b.pdf

[3] Idania Yánez Contreras založila Centrální opoziční koalici roku 2008. https://www.martinoticias.com/a/arriba-opositora-miami-cuba/16665.html

[4] Shrnutí dění 11. července (tzv. 11 J) nabízí Amnesty International na https://www.amnesty.org/en/latest/news/2022/07/five-things-you-should-know-cubas-11-july-protests/. Více o událostech z oné doby na https://www.bbc.com/news/world-latin-america-57799852

[5] Carlos Michael popisuje své zážitky z kubánských věznic také v následujících rozhovorech/článcích: https://docubprisiones.org/entrevista-carlos-michael-morales/, https://www.cubaheadlines.com/articles/285567, https://diariodecuba.com/derechos-humanos/1732130173_58439.html  

[6] V červenci 2024 byl Carlos Michael recibió odsouzen k osmi měsícům domácího vězení https://diariodecuba.com/derechos-humanos/1721813672_56200.html, https://www.cubanet.org/continua-hostigamiento-contra-el-periodista-y-activista-carlos-michael-morales/

[7] První vůdce v čele Kuby, který nepochází z rodinné linie Castrů. https://www.bbc.com/news/world-latin-america-43795286