Vasil Mohorita

* 1952

  • „Vnímal jsem to jako každý jiný – negativně. Ale protože jsem byl jiný, tak jsem to neprožíval hystericky. Prožíval jsem to vnitřně jako překvapení, jako zvláštnost, ale nevyvádělo mě to z míry, protože jsem o válkách a hrůzách věděl tolik – co všechno existuje, co všechno je možné – že jsem to bral jako nějakou epizodu. Byla nepříjemná, ale nekončil tím život. Mé vědomí na tom bylo tak, že tím nic nekončí.“ - „Čili už v těch šestnácti jste to přijímal s určitým klidem a vyrovnaností...“ - „Tehdy u nás v domě žil A. J. Liehm, žil tam také generál Modesto – slavný republikánský generál, žily tam ty rodiny, o kterých jsem mluvil, a ti všichni utekli. Ti všichni, s nimiž jsme tam žili pospolu, ty židovské rodiny, které se vrátily z koncentráků, tak ti všichni po okupaci utekli. To bylo výmluvné, nechtěli se znovu dostat do nějakých nepříjemností, když už mají za sebou tu zkušenost z druhé světové války. Najednou tedy osiřely ulice...“

  • „Naučit, to nevím, co jsme se tam měli naučit. Ale u toho jednoročního kurzu bylo smyslem tam asi hlavně být, v té Moskvě. Nějaké praxe, občas jsme vyjížděli do divadel a po zásadních moskevských památkách. Jinak jsme samozřejmě četli Marxe a Lenina a vše, co k tomu patří. Takový kurz to byl. Takový VUML, ale ne večerní, ale denní.“ - „Pro mě je tohle takové nepochopitelné. Sovětská okupace vám vadila jako ostatním, ale najednou se ocitnete v Moskvě a studujete u okupační mocnosti. Měl jste s tím nějaké morální problémy?“ - „Neměl. Já jsem věděl, že věci jsou a probíhají a že to prostě musí skončit dobře.“

  • „Pro mě mohlo být důležité maximálně to, že jsem to začal vnímat. Tu hru. To nemůžete nevnímat. S otcem jsme koukali na ten slavný hokej, když jsme porazili Sověty. Vtom zazvonil telefon a volal strejda. Řekl tátovi do telefonu: ‚Tak jste to prohráli.‘ Nikdy v životě předtím ani potom jsem na otci neviděl, že by se v něm krve nedořezal. A rozhodně to nebylo kvůli hokeji. Strýc byl vrchním v Jaltě, což byla velmi zvláštní instituce – interhotel Jalta – a samozřejmě že to mělo jiný význam, to, co otci řekl. Kvůli hokeji by se maximálně naštval a začal by nadávat nebo něco. Tohle bylo vyloženě jako vyzrazení nějakého tajemství.“

  • „Když nám vedoucí tajemník četl na předsednictvu Chartu 77, tak jsem na předsednictvu vystoupil a řekl jsem, že bych to podepsal taky.“ - „To byl váš doslovný výrok?“ - „Ano. Můj a předsedy odborů. Předseda okresní odborové rady a já jsme to na předsednictvu OV KSČ řekli. Nebyli jsme členy, ale seděli jsme vzadu jako tzv. pravidelně přizvávaní. Tehdy byla doba, kdy si lidi stěžovali, že mají podepisovat petice, ale už to bylo tak daleko, že to nemohli zarazit. Už nějaké funkcionáře museli informovat o tom, co v té Chartě je. Takže nám přečetl text Charty, tedy hlavně to, co Charta vyjadřovala a co tedy podepsal sám Husák a Brežněv v Helsinkách. Takže jsme tam jasně řekli, že bychom to podepsali taky. Že na tom přece není nic špatného. Ta Charta skutečně nevymýšlela nic nad rámec toho, co představitelé komunistických a dělnických stran podepsali. Vždyť to podepsal sám Husák!“

  • „Chtěl jsem jít na Gymnázium Nad štolou, kam chodila moje sestra a studia tam nedokončila. Já jsem tam chtěl jít taky, protože zkoušky jsem měl hotové a šlo jen o nějaké formální náležitosti, otec ale přišel s tím, abych šel na automechanika. Že to je řemeslo a nádhera. Tak jsem to nakonec vzal. Auto jsme sice neměli, nikdy jsem ho neřídil a ani mě to nebralo, ale považoval jsem to za solidní řešení. Ne být gymnazistou, protože tam bych se musel učit. Už by to nebylo jako na té devítiletce, kde jsem se neučil celých devět let. Takže jsem šel do Vojenských staveb. Dílny jsme měli na Strahově, na strahovském stadionu ze šaten. Byly tam šatny a na ně dali papundekly a z toho nám udělali dílny. Tam jsem strávil první rok.“

  • „Jeden jediný pozitivní signál v jedné určité konstelaci, která vznikne ve válce nebo v bitvě, jeden pozitivní signál může celou tu situaci změnit a zvrátit úplně nečekaně a to je to, co se tehdy stalo.“ - „A co byl ten pozitivní signál?“ - „To jsem byl já. Tím, že jsem dal tiskárnu… Představte si, že všechny ty dokumenty si tiskli v sobotu, v neděli v tiskárně ÚV SSM. To samozřejmě všichni věděli. V pondělí Mladá fronta napsala, že jsem se zúčastnil předsednictva městské vysokoškolské rady a odsoudili jsme zákrok policie při demonstraci...“ - „Čili když to shrnu, tak vy si myslíte, že ta role SSM a vaše je zcela zásadní...“ - „Ano. Ve středu, když nastupovalo ČKD, když nastupoval Miller se svým ČKD na demonstraci na Václavské náměstí, tak šli z Vysočan pěšky kolem budovy SSM a šli kolem a skandovali ‚SSM, SSM, SSM!‘, to bylo ve středu. To byl ten pozitivní signál, který byl dán. Někdo zlomil tu hradbu, překročil tu řeku a dal příklad těm ostatním.“

  • „Mě potkal velmi významný a angažovaný soused na ulici a řekl mi, že budeme muset dvacet let počkat.“ - „A to už jste tehdy věděl, že to je takhle?“ - „Samozřejmě. Já jsem se ani mezi nikým nepohyboval. To byl můj hlavní problém po revoluci, protože jsem předpokládal, že všichni žijeme jako já. Že všichni víme, že to je dočasné. Že to není na věčné časy, ani ten Sovětský svaz, ani ten režim tady. Že to je prostě do času a že to skončí. Tak jsem žil i s lidmi, se kterými jsem se tehdy scházel. S nimiž jsem pracoval nebo kteří pracovali pro mě. Ale po revoluci jsem najednou zjistil, že oni byli šokováni z toho, co se stalo, že přichází změna režimu. Ještě dodnes čtu bláboly, které jsou schopni napsat a vymyslet, a přitom by mě ani ve snu nenapadlo, že oni něčemu takovému věří.“ - „Vy když jste v SSSR studoval ten marxismus a tu ideologii – věřil jste tomu, bral jste to vážně?“ - „Ne, vůbec ne. Na první hodinu přišel profesor s dvaceti válečnými vyznamenáními a řekne vám: ‚Víte, jaký je rozdíl mezi studentem marxismu před revolucí a studentem Vysoké školy komsomolské? Student marxismu před revolucí, za cara, sedí doma, má na stole Marxův Kapitál, na dveře se ozve bouchání, on knihu zavře a schová pod stůl a na stůl dá láhev vodky se skleničkami. Kdežto posluchač Vysoké školy komsomolské sedí, na stole má vodku, a když se ozve bouchání na dveře, schová vodku a vytáhne Kapitál.‘ To nám řekl profesor na první hodině. A byl to zrovna jeden z těch, kdo osvobozoval Československo a na kterém bylo vidět, jak je dotčený tím, co se stalo v srpnu 1968. Ti lidé tím byli poznamenaní. Neustále to dávali najevo. Bylo to cítit v atmosféře všude, kam jste přišli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.12.2018

    (audio)
    délka: 02:10:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 06.12.2018

    (audio)
    délka: 01:18:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.12.2018

    (audio)
    délka: 02:09:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Praha, 25.02.2019

    (audio)
    délka: 01:47:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žil jsem pod tlakem dvacet let před revolucí a deset let po ní. Byl jsem psychicky na dně

Vasil Mohorita 2018
Vasil Mohorita 2018
zdroj: Post Bellum

Vasil Mohorita se narodil 19. září 1952 v Praze do rusínsko-české rodiny. Jeho otec Vasil Mohorita pocházel z Podkarpatské Rusi a před válkou pracoval jako lesní dělník, matka Ludmila byla z Horních Počapel u Mělníka. Otec na počátku války utekl z Podkarpatské Rusi do SSSR, kde však byl zadržen a poslán do gulagu. V roce 1943 ho propustili do 1. československého armádního sboru vytvořeného v Buzuluku, kde byl vycvičen v paradesantním útvaru. V roce 1944 byl vysazen v protektorátu jako náčelník štábu skupiny ARAP. Vasilova matka Ludmila byla válečná vdova a s Mohoritou se seznámila po válce. Dostali byt v Praze-Holešovicích, v tzv. Malém Berlíně, moderním bytovém komplexu po vystěhovaných Němcích. Vasil v roce 1968 absolvoval základní devítiletou školu na Strossmayerově náměstí, poté šel do učení na automechanika a začal se účastnit akcí pro mládež. V roce 1970 vstoupil do nově vzniklého SSM, který sjednocoval dosavadní mládežnické organizace. V letech 1971–1972 absolvoval v Moskvě roční kurz Vysoké školy komsomolské. Po návratu byl instruktorem Městského výboru SSM v Praze a poté tajemníkem Okresního výboru SSM v Praze 2. V roce 1977 začal studovat Vysokou školu politickou ÚV KSČ. V letech 1982–1986 působil jako tajemník českého Ústředního výboru SSM a byl také místopředsedou Československého ústředí vysokoškoláků SSM, roku 1986 se stal předsedou českého ÚV SSM a v roce 1987 předsedou celostátního ÚV SSM. V roce 1988 se stal členem sekretariátu ÚV KSČ, v listopadu 1989 byl členem předsednictva ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ. Během listopadové revoluce v roce 1989 vedl vyjednávání s předáky Občanského fóra a Václavem Havlem. Na mimořádném sjezdu KSČ svolaném v prosinci 1989 ho zvolili do funkce místopředsedy strany. V lednu 1990 byl poslancem KSČ ve Federálním shromáždění. V průběhu volebního období ztrácel politický vliv a zůstal nezařazeným poslancem. V roce 1991 v rámci KSČM vytvořil frakci Demokratická levice KSČM, ale opustil ji a spolu s bývalými členy Československé strany socialistické vytvořil stranu Demokratická strana práce. Ve Federálním shromáždění zůstal do konce funkčního období – do voleb 1992. V 90. letech podnikal, spolupracoval s firmami z Ruska a Ukrajiny, avšak jeho aktivity neměly velký úspěch. V roce 2000 v souvislosti s kauzou CS fondů u něho propukla duševní krize s příznaky schizofrenie, lékařskou pomoc však nevyhledal z obav o svůj život. Duševní rovnováhu znovu našel v Anglii, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni. Od té doby se živil jen manuálními brigádami v Anglii i Čechách a pobýval také ve Španělsku a v Izraeli. Žije v pronajatém pokoji, z rozvedeného manželství má dvě děti.