Jiří Miler

* 1959

  • „Bylo to shromáždění studentů s učiteli. Když se dostalo na to shromáždění, tak první určitě mluvila děkanka, pak mluvili dva proděkani: ‚Běžte domů! Co chcete? Studujete zadarmo! Vaši rodiče vás živí, stát vás živí, co si vymýšlíte?‘ Po těchto třech jsem se zvedl a šel nahoru. Teď jsem viděl ty studenty a to bylo, jako když se podíváte štvané zvěři do očí. Vyloženě si pamatuji ten pohled, to bylo jako srna, která neví, kam má v té chvíli utéct. Teď v té hlavě po hovoru s kamarádem Mirkem Pařízkem, teď jsem si to celé skloubil, já bych to dnes nedokázal říct, co jsem říkal, ale bylo to o naději, o příležitosti, o obrovské šanci, kterou nesmíme propást, a o tom, že může nastat něco úplně jiného, než je.“

  • „Tak jako to bylo do té doby vždycky. Když jste někde něco udělal jiného, tak všichni vám zatleskali, ale potají. Přicházejí nové doby a nové výzvy. Třeba teď nedávno mi napsal jeden z mých bývalých kolegů: ‚Jirko, já si tě stejně nejvíc vážím za tuhle chvíli, za tohle vystoupení, za to, že jsi tam pravděpodobně mohl přijít o místo.‘ Takže ano, ale veřejně nikdo nic. Ono to dokonce bylo až tak, já teď přeskočím a pak se zase vrátím, že když taková ta hlavní revoluce skončila, tak se mě někteří začali bát, protože si mysleli, že já budu děkanem. Já byl půl roku na fakultě, bylo mi třicet roků, vůbec jsem neměl představu jít do nějaké vrcholové pozice na škole, ani jsem nechtěl jít do politiky, to už jsem před chvílí říkal. A najednou oni: ‚To bude ten, který bude rozhodovat!‘ Protože oni byli v minulosti zvyklí, že někdo o nich rozhoduje.“

  • „Ta bouřka nebyla bouřka, ale byly to tanky. To byl úplně první kontakt s okupací v roce 1968. Myslím, že byla středa, a bylo deset dní do konce prázdnin, tak jsme začaly jako malé děti bojovat. Pamatuji si velmi dobře, protože v naší vesnici byl starý lom, který už v té době nebyl využívaný. Oni si tam udělali takovou základnu pro vysílače, měli tam asi pět vojáků, ale na ty vojáky zapomněli. Vojáky tam nechali a vojáci neměli co jíst. Tak chodili a začali nám sklízet ovoce. Já jsem vylezl na půdu a tam byla vzduchovka a já jsem po nich střílel ze vzduchovky. Pamatuji se, jak přišla babička a dala mi velmi důrazně přes ústa, a pak už jsem v tom nepokračoval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 02.03.2022

    (audio)
    délka: 01:54:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče budovali socialismus, on ho pomáhal zbořit

Maturitní fotografie Jiřího Milera z roku 1978
Maturitní fotografie Jiřího Milera z roku 1978
zdroj: Soukromý archiv pamětníka

Jiří Miler se narodil 6. června 1959 v Jaroměři. Maminka pracovala na národním výboru a tatínek v Závodech Antonína Zápotockého, oba po druhé světové válce věřili komunistické ideologii a vstoupili do KSČ. Základní a střední školu vychodil v Jaroměři. V srpnu 1968 trávil prázdniny u babičky v Brodku u Miletína a střílel vzduchovkou po sovětských vojácích. Po maturitě v roce 1978 studoval biologii a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Olomouci. Na vojně mu nabízeli práci pro vojenskou kontrarozvědku, kterou odmítl. Učil na gymnáziu v Jaroměři a dvakrát odmítl vstup do KSČ. Prochodil slovenské, bulharské a rumunské hory, podařilo se mu dostat i do Sýrie a Egypta. V září 1989 nastoupil na fakultu tělesné výchovy do Hradce Králové. V listopadu 1989 se jako jediný vyučující otevřeně postavil na stranu studentů. Reprezentoval pedagogickou fakultu při zakládání Občanského fóra v Hradci Králové. Spolu se studenty organizoval protestní akce. Po sametové revoluci odmítl vstup do politiky a pokračoval v práci na fakultě. V roce 1994 odešel do soukromé sféry. V roce 1995, 1998 a 2019 se účastnil expedic Monoxylon, při kterých parta nadšenců vyrazila na moře ve vydlabaném člunu po stopách našich předků z doby kamenné. Měl syna a dceru a v roce 2022 žil s manželkou v Jaroměři.