Marie Mikulenková

* 1927

  • „V pětačtyřicátém jsem nastoupila, to bylo v srpnu 1945, to bylo velvyslanectví, které tehdy ale ještě nebylo velvyslanectví. Jak jsem říkala, to byla československá delegace u Spojenecké kontrolní komise. Já jsem nastoupila v srpnu a můj muž nastoupil – myslím, že to byl konec října nebo začátek listopadu. Nastoupil tam jako telegrafista, protože tam potřebovali absolutně spolehlivé lidi. Čili z Ministerstva zahraničních věcí, protože tehdy se netelefonovalo, ale všechno se posílalo telegraficky a šiframi, samozřejmě. A to byly strašně důležité věci, protože Maďarsko byl poražený stát a připravovaly se materiály pro mírovou smlouvu v Paříži, která byla myslím ve čtyřicátém sedmém. Všechno šlo přes Mikulenku. Takhle jsme se seznámili. Ovšem, bylo nás tam strašně moc mladých, utvořilo se sedm manželských párů, mezi kolegy.“

  • „To už byly osvobozené koncentrační tábory a ti lidi chodili pěšky, to byly davy. A před námi, přesně před tím domem, kde jsem bydlela u té rodiny, tam byl postavený pontonový most. Rusáci to postavili, protože žádný jiný nebyl. Čili to všechno se odehrávalo před naším barákem. Já jsem to všechno viděla. Stál takový Rusáček, policajt s plácačkou, a ten to tam řídil. A jednou se k nám dobýval, protože barák byl zavřený. Měli jsme strach. A ta paní, u které jsem bydlela, mi řekla: ‚Ty si vezmeš to malé dítě, budeš ho mít na klíně, až ten Rusák přijde. A já budu mít tu větší na klíně.' A tak jsme čekali... protože se znásilňovalo. Přišel, představil se, že je Nikolaj, a musím říct, že byl slušný. A pak tam chodil normálně, každý den, jako domů. Akorát jediné, co mi vzal, bylo zlaté plnicí pero. To byl jediný dárek od tatínka pod stromeček. ‚To si vezmu na památku.‘ Takže to si sebral, o to jsem přišla. Ale jinak musím říct, že se choval slušně. Ale člověk se musel mít pořád na pozoru.“

  • „To bylo hrozné. A hlavně pro mě, mně bylo těch čtyřiadvacet. Oni zatýkali hlavně v noci a já jsem ho [manžela Emila Mikulenku] vždycky v noci budila: ‚Někdo zvoní, někdo zvoní!‘ Tak se šel podívat a pak mi říkal: ‚Nikdo tam není.‘ Ještě jsem vám zapomněla říct, že jak ho vzali do té fabriky, tak on vstával ve čtyři hodiny ráno a vždycky se šel podívat do kuchyně, jaké je počasí, nerozsvěcel. A vždycky tam stál chlap, nějaký vnitrák. A hlídal. Říkal, že ho viděl, ale že odešel. Měli jsme takovou fajn paní správcovou a ta mi vždycky říkala: ‚Už tady zase byli, zase se ptali na pana Mikulenku.‘ ‚A co se ptali?‘ ‚Kdo k vám chodí, jak máte zařízený byt.‘ A ona byla dobrá: 'No, jak mají zařízený byt? Hadr na stole a hadr pod stolem.‘ ‚A kdo k nim chodí?‘ ‚No, chodí k nim takový manželský pár s dvěma děcky. A oni vezmou svoje děti a jdou na procházku a večer se pak vrátí.‘ Pořád jsme byli hlídaní, tedy on [manžel Emil Mikulenka].“

  • „Báli se, ale šli do toho. On [manžel Emil Mikulenka] vždycky říkal: ‚Já jsem nepočítal, že bych to mohl přežít.‘ Co zažili… On taky říkal, že nejhorší byla ta jeho jediná, takový případ, když je vyslali patrolovat nad Biskajským zálivem a jeden let trval třeba osm až deset hodin. A oni měli hlídat ponorky nebo konvoje. A jednou je vyslali, protože tam byl nějaký důležitý, nějaká ponorka. Dostali to za úkol. Řekli jim, že za nimi přiletí na pomoc stíhači. A vyprávěl, že čekali, čekali, a najednou je uviděli. A tak: 'Hurá, už jsou tady naši!' A ten střelec řekl: ‚Ježíšmarjá, vždyť to jsou Němci! To nejsou naši!‘ A to prý bylo něco hrozného, ten boj mezi sebou. Ale myslím, že ty bomby shodili, už si ale nepamatuju dobře, musela bych si to přečíst. Ale netrefili se. Já jsem nějaký čas žila v Anglii a dvakrát jsme se dívali na letecké dny, které tam byly pokaždé v září. A jak jsme tam stáli a já se dívala na to moře… to bylo jak hvězdičky, jak brilianty, to moře. A já si představovala ty kluky, jak byli pět osm tisíc metrů ve výšce a měli se strefit do nějakého objektu. To měli nařízené, nad Německem, to byly doky nebo nádraží nebo nějaká letecká základna nebo něco takového. Tak jsem si tehdy uvědomila, že to muselo být něco strašného, strefit se do toho.“

  • „Víte, co bylo strašné a co nemůžu… stále na to teď myslím. Prezident Beneš… on tam s nimi byl, vyznamenával je a tak dále. A byl konec války a oni je nepustili sem. Ti kluci přiletěli až v srpnu, 13. nebo 14. srpna… srpna! Protože tady je nechtěli. Oni se tam bouřili, osmého byl konec války, všichni byli nadšení, tak pojedeme domů, poletíme domů, a najednou je nepustili. A tak byla velká revolta: ‚Jak to? Angličani, vy nás nepustíte domů?‘ A oni jim řekli: ‚Oni vás tam nechtějí.‘ A to prý bylo něco strašného pro ně. ‚Oni vás tam nechtějí.‘ A skutečně, ti Rusáci to nedovolili, nepustili. A mě teď ta myšlenka pořád pronásleduje. Že ten prezident Beneš byl už tenkrát odstavený. Že nebyl schopný vymoct, aby těch – nevím, kolik jich bylo, protože nějaká část, ne moc, přeletěla už na východní frontu. Třeba Richard Husmann, pan Fajtl, ti už přiletěli z východu. Ti přiletěli normálně, hned po válce, tedy po tom 8. květnu. Ale tihle [z Velké Británie] ne. A to bylo pro ně strašné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.01.2024

    (audio)
    délka: 55:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 29.02.2024

    (audio)
    délka: 01:57:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni letci RAF byli připraveni, že je přijdou zatknout

Marie Mikulenková, 1948
Marie Mikulenková, 1948
zdroj: archív pamětnice

Marie Mikulenková, dívčím jménem Šlauková, se narodila 11. září 1927 v Budapešti. Její otec Peter Šlauka byl v Budapešti provozním zaměstnancem československé ambasády. Dětství prožila střídavě v Budapešti a na Slovensku, odkud pocházeli oba její rodiče. Marie vystudovala obchodní akademii v Bratislavě, maturitu složila opožděně na konci léta 1945 za poměrně složitých okolností souvisejících s koncem války. Vzpomíná na některé události z léta 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. Konec války prožila v Bratislavě, ukrývala se během bombardování města, stala se svědkyní příjezdu vojáků Rudé armády i návratu vězňů z koncentračních táborů. V září 1945 začala pracovat v administrativě Úřadu československé delegace u Spojenecké kontrolní komise v Budapešti. Tam se také poprvé setkala s Emilem Mikulenkou, během války letcem 311. československé bombardovací perutě britského Královského letectva. V Budapešti pracoval na úřadu jako šifrant a telegrafista. Marie a Emil se vzali v roce 1948 a krátce nato se vrátili do Československa, kde mezitím převzali moc komunisté. Komunistický puč jejich další život zásadním způsobem změnil. Jako příslušník západního odboje byl Emil Mikulenka systematicky pronásledován Státní bezpečností, v roce 1951 musel navíc nuceně opustit Ministerstvo zahraničních věcí, jehož byl od roku 1945 zaměstnancem. Až do roku 1968 pak pracoval v dělnické profesi v Avii Letňany. Rodina se dvěma malými dětmi byla v průběhu 50. let pod neustálým tlakem, Emilu Mikulenkovi stále hrozilo zatčení. Na konci 60. let byl částečně rehabilitován a mohl se vrátit zpět na ministerstvo. V roce 1967 celá rodina odjela na československou ambasádu do Keni, kde Emil Mikulenka pracoval jako hospodář, Marie jako úřednice. V tzv. normalizačních letech se znovu ocitli v nemilosti. Emil Mikulenka byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka až v roce 1990, o tři roky později zemřel. Druhým partnerem Marie Mikulenkové se stal Miroslav Paseka, veterán z bojů druhé světové války, který stejně jako Emil Mikulenka bojoval proti nacistům v britské armádě. Marie za ním odjela do Velké Británie, kde spolu prožili 15 let společného života. Po jeho smrti se vrátila do České republiky. V roce 2024 žila v Praze.