„S mým otcem jsme byli zatčeni na základě toho, že k nám přišel údajně Markus, novinář z Bratislavy, který chtěl přejít státní hranice. Jelikož se jednalo o rok 1948, nebyl problém ho převést. Kopečkářů bylo v klatovské věznici nabito, to je pravda, ale ještě nebyly tak velké tresty. Těžké tresty za tu samou činnost – převádění přes hranice – začaly v 50. letech. Osobně bydlím [v Hluboké – pozn. aut.], Hluboká je sedm kilometrů vzdálená od hranic. Všeruby, kde byla nejvíc možnost převádět, poněvadž jsme tam znali úseky velmi dobře. Mikolášovi většinou převáděli pomocí lesáků, kteří bydleli na Orlovicích, byli to takzvaní lesní adjunkti, kteří tam pracovali jako zaměstnanci, chodili, znali trasy nejlepší ze všech.“
„Představte si, že když Stalin zemřel v březnu 1953, stala se následující příhoda. Naši politrukové tehdy dostali nařízeno umístit bustu Stalina na ,pévéesku‘ [PVS – Politicko-výchovná světnice – pozn. aut.] a v den pohřbu zde držet stráž dvou vojínů, kteří se po hodině střídali. Přestože jsme byli vojskem beze zbraní, byly nám svěřeny výjimečně samopaly, samozřejmě bez nábojů. Můj veliký kamarád a spolubojovník z Domažlic Ivan Milota byl určen do mé skupiny. Úvodem ještě prohlásil: ,Ještě že ten Stalin zemřel, jinak jsme na vojně samopal neviděli.‘ Potom místnost osiřela a hodina se stala nekonečnou. Ivan jako první využil příležitosti a ze zvědavosti se dal do rozebírání samopalu. To neměl dělat, šlo to sice dobře, ale kdo to dá opět dohromady… Já jsem machroval, ovšem výsledek byl, že za čtvrt hodiny byly oba samopaly nepoužitelné. Čekali jsme netrpělivě na střídání. Rotný Jetelina přivedl další dva kamarády, a když viděl stávající situaci, málem omdlel. Rozumně jsme si s ním promluvili a výsledek dopadl dobře. Rotný, rozumný člověk, za láhev rumu oba samopaly dal dohromady, a tak jsme zjistili, že v našem národě dobrý člověk ještě žije. Večer jsme lahvinku vypili společně na radost, že JVS [Josif Vissarionovič Stalin – pozn. aut.] již konečně není mezi námi. A nám zůstala trvalá vzpomínka na vojnu v ostravských dolech.“
„Přímo ve Kdyni dovolili některým vězňům, lidem vyhublým na kost, po otevření dveří na odlehlém břehu se doslova napást na trávě. Otec pak domluvil s jedním bachařem, že bude nejlepší na předání stravy okamžik, kdy vodil vězně k blízké studánce za nádražím. Chléb jsme museli krájet na krajíce a pak jsme je vězňům házeli na trať z břehu náspu u studánky. Kdo to neviděl, neuvěří, co se dělo. Několik vězňů nepřežilo tu radost. Vzpomínám dobře, když jeden z vězňů zjistil u mého kamaráda Vaška Štípka, že má v pouzdře s sebou housle. Dostal povolení, aby zahrál. Byl to německý vězeň, který nám říkal, že jezdil jako hudebník s nějakým velkým cirkusem. Vzpomínám, že hrál píseň ,Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená.‘“
Josef Mikoláš se narodil 30. srpna 1929 v Hluboké u Kdyně. Jeho otec Jakub Mikoláš ve vesnici provozoval obchod se smíšeným zbožím. Také Josef se vyučil obchodníkem. Po únoru 1948 oba pomohli lidem prchajícím na Západ při deseti přechodech hranic. Spolupracovali s lesníky z hájovny v Orlovicích, kteří dobře znali hraniční lesy a vodili uprchlíky přes hranice. Skupinka se stala obětí provokatéra Markuse a 13. listopadu 1948 příslušníci Sboru národní bezpečnosti zatkli Josefa i jeho otce. Až do soudu byli drženi ve vyšetřovací vazbě v Klatovech a v Praze. Proces se konal 7. července 1949. Případ řešil Okresní soud trestní v Praze a po odvolání prokurátora krajský soud tamtéž. Za zločin spoluviny na zločinu neoprávněného opuštění území republiky byl Josef odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody, které si odpykal vyšetřovací vazbou. Jeho otec byl odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody a vězněn ve Vykmanově u Ostrova. V říjnu 1951 Josef narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a do listopadu 1953 pracoval jako jejich příslušník na dole Mír v Karviné. Po vojně našel zaměstnání v masném průmyslu. Pracoval na jatkách v Janovicích nad Úhlavou, poté jako účetní na jatkách v Domažlicích a končil jako vedoucí plánovač v Masokombinátu Klatovy. Do důchodu odešel v roce 1991. V současnosti působí jako předseda Konfederace politických vězňů v Domažlicích a je také aktivním členem Svazu Pomocných technických praporů České republiky, Vojenských táborů nucených prací.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
