„Ono se nesmí nějak myslet, že to všechno... Že to nebylo. Mně vždycky moji studenti říkají: 'No jo, pane Mikeši, ale vždyť vy jste vlastně žádnou reklamu nedělali – alespoň my si to myslíme – za toho socialismu.' Dělali jsme, dělali. I v zahraničním obchodě i na vnitřním obchodě. Jenže to byla jiná reklama, protože na ten zahraniční obchod, tam se to dělalo spíš přes novináře. A my jsme museli vymýšlet. Takže třeba jednou jsme dostali, že hapruje nějak cestovní ruch s Velkou Británií. Tak jsme si říkali: 'Sakra, jak a co?' A tehdy, nevím kdo na to přišel, jestli jsem u toho byl, já už si to moc nepamatuju, ale každopádně jsme napsali tiskovou zprávu, kolik je v Česku na Slovensku hradů a zámků, kde straší. Protože jsme věděli, že Angláni mají strašně rádi strašidla a duchy a mají tam takzvané ghost tours. Tak jsme to přeložili do angličtiny a zašli jsme k Reuterům a k Associated Press a dali jsme jim to. A za dva dny byly anglické noviny včetně Timesů, že v Československu straší. Tak jsme měli trošku z toho malér, že straší tam nahoře, ti lidi, ale ten cestovní ruch se zvednul. A takovéhle věci jsme dělali.“
„Oni říkali: 'Hele, Jirko, to je jasné, tys byl mladý, pomýlený. My máme zájem, nikdo tě tu nechce nějak... Ale prosím tě, jak to bylo s tím zpravodajstvím? Vy jste okupovali dálnopis a posílali jste to ven.' Já jsem říkal: 'No jasně, co se tady dělo na ulicích, tak jsme to posílali...' - 'A s kým jsi to dělal?' A já jsem to odmítl, s kým jsem to dělal, žejo. No tak mi řekli, že mám dvacet čtyři hodin na rozmyšlenou. A já jsem si to zase nerozmyslel, tak jsem byl vyloučený. A říkal jsem si: 'No tak půjdu dělat třeba s klukama, kteří tam byli vyloučení přede mnou, k popelářům nebo já nevím.' Ale oni řekli: 'Jsi vyloučený, ale pro tvoji odbornost a kvalifikaci tě tu necháváme.' Udělali mého asistenta šéfem, já jsem jim připravoval cesty na Západ. Tak nějak. A mohl jsem jezdit jenom do Sovětského svazu.“
„Byl jsem na Spořilově před hospodou u Jetonických, to je tam na náměstí. A teď tam jede Tatraplan. A zastavil a tam byl pan Šlégl, což byl otec mojí spolužačky Hanky Šléglové. A říkal: 'Proč nejsi, Jirko, na pionýráku?' Já jsem říkal: 'No protože jsem měl nějaký...' Jestli to byly příušnice nebo co jsem tehdy měl. A on říká: 'No a nejel bys s námi do Lán?' A já jsem říkal: 'No to já bych určitě rád jel do Lán, ale to mi musí povolit maminka a otec.' No tak to povolili a já jsem byl čtrnáct dní v Lánech u pana prezidenta Zápotockého, což bylo... Na to si dodneška pamatuju, jaký jsem byl taky fracek. Měli jsme tam jednou vepřovou a já jsem okrájel to tlusté. A pan prezident řekl: 'Prosím tě, to je... Dej to sem jako, jo.' Mám na něj dobré vzpomínky, ať si říká kdo chce, co chce.“
„Já tam vždycky jezdil jako ten montážník, ale musel jsem sehnat prachy. Protože jim scházely peníze občas. A ten cestovní ruch měl peníze. A potřebovali taky propagovat tuhle zem, tu naši vlast, jako turisticky atraktivní zemi. A tehdy já jsem tam v tom Merkuru dělal to Come and See a udělali jsme logo. A ještě s nějakými architekty jsme udělali, jak má vypadat nová expozice toho Česka a tak. Na tom jsem spolupracoval a za to mě ti hoši z toho zahraničního obchodu vždycky brali jako dělníka, no.“
Jiří Mikeš se narodil 21. března 1942 v Praze. Absolvoval gymnázium v Kodaňské ulici v Praze, poté vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a působil jako propagační poradce v podniku zahraničního obchodu Rapid. Podílel se na přípravě řady mezinárodních veletrhů a výstav, v roce 1967 absolvoval stáž v londýnském Institute for Public Relations. Během normalizace byl vyloučen z komunistické strany, dál se však pohyboval v prostředí zahraničního obchodu, zároveň od roku 1972 čelil zájmu StB a nakonec se nechal naverbovat jako spolupracovník. V národním podniku Merkur vedl oddělení propagace cestovního ruchu, po roce 1989 byl ředitelem české pobočky agentury McCann-Erickson, ředitelem Asociace komunikačních agentur a také členem řídícího výboru Evropské asociace komunikačních agentur. Přednášel na univerzitách v Čechách i v zahraničí, nyní je hostujícím profesorem na Vysoké škole ekonomické.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
