Jan Michálek

„Ale byl jsem si taky odbýt určitou část na tý čáře [hranici], byl jsem tam měsíc a říkal jsem si, vždycky s nějakým s tím starším, se kterým jsem šel, tak tam byli kluci, kteří říkali: ‚Hele, kdybys něco viděl, tak střílej, když nebudeš střílet ty, zastřelí tebe'.Tak to byla pro mě jiná škola, naprostá škola životní, protože jsem sloužil v nejsevernějším výběžku, v Rumburku, obec Liščí. Tam se to jmenovalo Liščí, na mapě, na některých to není, ale na některých podrobných to je. Vedle byla obec Lobendava, kde byly nádherný statky, ale nádherný, obrovský statky. To bylo všechno opuštěný, kde byli Němci, protože to byli Čecho - Němci, tak jako v jižním pohraničí nebo tady třeba v Jihlavě, taky byli Čecho - Němci. Ale tam byl strašnej pohled, když byla hlídka kontrolovat, tak jsme měli za povinnost prolézt ty baráky, jestli tam někdo není, ačkoliv neměl šanci, aby se tam kdo dostal, protože to pohraniční pásmo dosahovalo kolik kilometrů od normálního provozu, tak vlastně k čáře nebylo možno, aby se tam někdo dostal. Přesto tu a tam přecházeli, to bylo jasný, ale v těch barákách to bylo, jako když to ty lidi opustí. Tam byly peřiny, tam bylo všecko, ale všechno zničený, rozmlácený od těch našich předchůdců, těch vojáků a taky, bych řekl, od rabovací gardy, český, která jako myslela, pojedu do pohraničí, a co kdo mohl ukrást, tak si to ukradl, ukradl jako pro sebe. Něco převezli do těch blízkých vesnic, včetně dobytku a všeho. A bylo to takový smutný jako.“