Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Michálek (* 1935)

• narodil se 18. dubna 1935 v Jihlavě

• za války zažíval potyčky s Hitlerjugend

• začal se učit horníkem, poté malířem skla a nakonec se stal aranžérem

• vojenskou službu absolvoval u Pohraniční stráže v severních Čechách

• roku 1963 odešel do Prahy do podniku Reklama obchodu, později Merkur

• od roku 1972 pracoval 35 let v Národním muzeu

• během sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru

Dětství prožíval Jan Michálek za druhé světové války v Jihlavě, a přestože zažil i napadání ze strany Hitlerjugend, má na něj hezké vzpomínky. Z rodného města odešel za vytouženou prací aranžéra a ve výstavním oddělení Národního muzea v Praze nakonec strávil 35 let naplněných tvůrčí činností. Ovlivněn dílem Josefa Sudka začal už v mládí fotografovat a své práce inspirované přírodou a poezií prezentoval na výstavách i v knihách.  Po mnoha letech prožitých v hlavním městě se vrátil na Vysočinu. 

Nosili jsme v noci koks v ruksaku

Jan Michálek se narodil 18. dubna 1935 v Jihlavě matce Pavlíně, rozené Odrážkové, a otci Janovi. Měl ještě tři sourozence, Blanku, Jirku a Pavla. Rodiče pocházeli z Měnína u Brna, a když otec, elektrikář, odešel za prací do Jihlavy, maminka ho následovala. Oba rodiče byli z početných rodin - otec měl osm sourozenců, matka dokonce deset. V Měníně měl malý Jan mnoho tet a strýců, u nichž trávil i ve válečných letech téměř idylické prázdniny klukovskými hrami i výpomocí na hospodářství. O to se starala zejména babička z matčiny strany. „Moje babička byla pro mě přesně podle představy babičky z knihy Boženy Němcové, s těmi dlouhými sukněmi, kapsářem, a když vyšla ven, svolávala drůbež a házela jim z kapsy,“ říká pamětník. Dědečka, který byl krejčím, Jan Michálek již nepoznal. 

Na dětství v Jihlavě, ačkoliv ho Jan Michálek prožíval z větší části za války, má také spíše dobré vzpomínky. Jedinou výjimkou byly občasné konflikty s Hitlerjugend. „Oni chodili v tlupách, obstoupili nás, všelijak do nás šťouchali, ale hlavně nám vždycky něco roztrhli, košili nebo límec,“ vzpomíná Jan Michálek. Kvůli pobytu Hitlerjugend ve městě Němci zabírali i školy, a tak musely jihlavské děti často měnit místa vyučování. Rodina žila v Husově ulici, maminka byla v domácnosti a tatínek jako elektrikář pracoval pro městský elektrický podnik. V Jihlavě tou dobou ještě jezdily tramvaje. Byl také osvětlovačem v divadle, mohl brát malého Jana na operetní představení a měl zaměstnání i v plynárně. „Nebylo čím topit a my jsme v noci s bratrem chodili s ruksakem do plynárny, tam nám tatínek lopatou nabral koks a my jsme se plížili ulicemi, abychom to donesli domů,“ vybavuje si pamětník silný zážitek.

Chtěl jsem pomoci škole, tak jsem šel do dolů

Konec války a pouliční boje 8. a 9. května 1945 strávila rodina ve sklepě domu. „Když jsem viděl ty vojáky na vozech, já jsem se jich bál, jako kluk jsem k nim nevzhlížel, pak jsem pochopil, proč jsem se bál. Byli špinaví, zaprášení, otrhaní,“ říká Jan Michálek o tom, jak vnímal příchod sovětské armády. Později mu maminka připomněla jiný nepříjemný zážitek, kdy k nim domů vtrhl voják se samopalem. Po válce probíhal i divoký odsun Němců z Jihlavy, pamětník vzpomíná, že docházelo k bití a týrání svázaných Němců, kteří byli pak řazeni před sokolovnou a posíláni do Německa. Jeho otec procházel byty po odsunutých a doma vyprávěl o rabování a rozkrádání ze strany Čechů.   

Po válce obnovil činnost Sokol a Jan Michálek se zapojil do jihlavského gymnastického mužstva, se kterým se účastnil i mnoha soutěží. Ačkoliv ho zajímalo výtvarné umění, přihlásil se po náboru ve škole na hornické učiliště. „Ve školách existoval nábor na hornictví a podle toho byly školy vyhodnocené. Tak já jsem se přihlásil a se mnou spousta dalších kluků. Tak jsme jako parta vlastně zachránili školu,“ vzpomíná Jan Michálek a dodává: „Tak školu jsme zachránili, ale sebe jsem já nezachránil. V dole jsem byl necelý rok.“  Brzy poznal, že práce pod zemí pro něj není a odešel do Nového Boru učit se malířem skla, po problémech s očima se dostal k aranžování v podniku Jas v Teplicích. V té době se dělaly nábory do výroby, také Jan Michálek dostal na vybranou: jít do dolu nebo do strojírenského podniku. Vybral si tedy podnik Jihlavan ve svém rodném městě, který vyráběl podvozky pro sovětský letecký průmysl. Jan Michálek zprvu pracoval u soustruhu, po čase se dostal k lepší práci v kontrolním oddělení měřících přístrojů.

Ani Jana Michálka neminula povinná vojenská služba, kterou nastoupil u Pohraniční stráže a začal sloužit v Jezeří na Mostecku. „Na vojně jsem pochopil, že jsme odepsaná garda, která má bránit hranici, než přijde armáda,“ komentuje pamětník skutečnost, že podle tehdejší propagandy měli pohraničníci očekávat útok z kapitalistického Západu. Poté sloužil u Lobendavy v Šluknovském výběžku, kde vídal opuštěné statky po odsunutých Němcích zničené armádou a rabováním. „Jenže nic není černobílé, i bílé je černé, i černé je bílé,“ říká pamětník k poměrům v Sudetech, poznamenaných nejprve vyhnáním Čechů při záboru pohraničí a následným odsunem Němců po druhé světové válce.

Po ukončení vojenské služby nastoupil Jan Michálek do práce v podniku Drobné zboží v Jihlavě jako aranžér výloh a v té době se i oženil. Tehdejší ředitelka podniku ho tlačila ke vstupu do strany, našel si však dobrou výmluvu. „Řekl jsem: ‚Soudružko ředitelko, jsem v aranžovně od rána do večera, oženil jsem se, zařizuju se a občas si ukradnu kus latě, to bych jako komunista neměl,‘ ona mě vyhodila a prošlo mi to.“ Přes známého se mu podařilo sehnat místo v Praze, v podniku Reklama obchodu, později fungujícím pod názvem Merkur. Tady dostal příležitost spolupracovat s architekty při přípravách výstav a také jezdit na zahraniční veletrhy. Ne vždycky však vyjel ten, kdo výstavu připravil. „Když byl zájezd do Montrealu, všechno jsem si zabalil a připravil a ředitel rozhodl, že pojede náměstek.“ Při cestách na Západ museli všichni pracovníci podepisovat závazek, koho nebudou v cizině kontaktovat, a doprovázel je i policista v civilu.

Po okupaci už jsme věděli, že je to napořád

Uvolněná atmosféra pražského jara, oživená svoboda projevu a rozmach kultury zapůsobily i na Jana Michálka, o to více ho zasáhla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V srpnu 1968 byl právě na vojenském cvičení v Přimdě. „O půlnoci se rozrazily dveře, přišel mladý nadporučík, bosý, ve spodkách, ubrečený a říká: ‚V Praze jsou Rusové, obsadili nám zem‘.“ Stejně jako jiní prožíval pamětník smutek a zklamání, které se projevilo ještě v roce 1969 při demonstracích v Praze při výročí okupace. Protože měli z podniku Merkur okna na Václavské náměstí, sledovali s kolegy, jak československá armáda a milicionáři vytlačují a bijí demonstranty. Krátce poté ho ředitel vyzval, aby podepsal souhlas s těmito opatřeními. Když odmítl, ředitel reagoval slovy: „Takovýho blbce jako ty nemusím zaměstnávat.“ Ačkoliv Jan Michálek ještě jel instalovat rozpracovanou výstavu do Moskvy, začal si hledat jiné místo a v roce 1972 nastoupil do Národního muzea, kde se postupně stal vedoucím výstavního oddělení. Atmosféra tam byla zcela jiná, bez ideologických nátlaků, mohl se věnovat tvůrčí práci a celkem zrealizoval za 35 let svého působení v muzeu asi 147 výstav.

V listopadu 1989 se Jan Michálek aktivně účastnil revolučního dění v Národním muzeu jako vedoucí tamního Občanského fóra. Jak sám říká, na archivních záběrech je možné vidět i transparent na budově muzea, který s kolegyní namalovali a pověsili. Ve své práci pokračoval Jan Michálek i poté, co měl nárok odejít do důchodu, a skončil až v roce 2007. Současně se svou prací ve výstavnictví se Jan Michálek věnoval intenzivně i soukromé tvorbě fotografické. Inspirací mu byla příroda, zejména dřevo, a také poezie. Celkem prezentoval své fotografie asi na 40 výstavách i v uměleckých publikacích. V roce 2023 žil Jan Michálek opět na Vysočině, v Jihlavě.