Alma Mestlová

„Na ostrov Thasos jsme přiletěly s kamarádkou. První večer si k našemu stolu přisedli manželé Hlisníkovští ze Staré Boleslavi. Seznamovali jsme se tak, že každý o sobě něco řekl. Jiří Hlisníkovský zmínil, že jeho velké hobby je dělat rodokmeny a že je dělá i do ciziny, do Ameriky. To mě přimělo k tomu, abych mu řekla všechno, co jsem věděla o rodině svého otce v Americe. A že by mě velice zajímalo, jestli bych tam nějaké příbuzenstvo nenašla. Ráno, když jsme přišli ke snídani k tomu samému stolu, mi řekl: ‚Nejdřív se posaďte, protože váš otec je živý. Z prvního manželství má tři děti, teď je ženatý podruhé, má dceru a žije na Floridě.‘ Nabídl mi, že mi pro něj pomůže sestavit dopis v angličtině. Po návratu z Thasosu jsem k němu přiložila fotografie a to přáníčko, co jsem měla od jeho matky, a poslala ho. Půl roku se nedělo nic, manžel říkal: ‚To nebude pravda, že máš živého otce, na to zapomeň.‘ Pak přišla obálka, otcova žena Jeny a jeho dcera Sherry psaly, jak je to hezké, že jsem se našla. Otec tam připsal: ‚Jaká to milá zpráva, že mám v Čechách dceru.‘ To bylo pro mě něco obrovského.“

„Když se rodiče vrátili, bylo mi deset jedenáct let. Měli jsme blízko řeznictví. Jednou jsem tam byla poslána pro maso. Než otevřeli, stála jsem s ostatními lidmi venku ve frontě. A jedna paní mi oznámila: ‚Jestlipak víš, že tenhle táta není tvůj?‘ Tímto způsobem jsem se dozvěděla, že nemám vlastního tátu. Nechala jsem frontu frontou a běžela za matkou domů. Musela všechno vysvětlit. Řekla, že otec zřejmě padl ve válce. Ten medailonek, co jí nechal, mi už dříve dala na krk, aby mě ochraňoval. Bohužel jsem ho jako dítě ztratila.“