Jan Mesarč

„Takže my jsme o tom, co se děje v Praze, věděli jenom z televize a z novin, ze zpráv, z rozhlasu. To byly v tý době v ty první dny ještě dost zkreslený informace. No a já jsem jel normálně do školy, v pondělí, na VUT do Brna. Přijedu tam, tam se neučilo, všude samé letáky, plakáty, studenti tam diskutovali, já jsem z toho byl úplně vedle, jsem vůbec netušil, že se něco takového děje, no, tak škola samozřejmě nebyla. Neučilo se, já nevím, jestli už stávkovali, nebo nestávkovali, prostě se neučilo, tak já jsem posbíral všechny materiály, které tam kde byly, no a jel jsem domů. No a říkám si, že bychom asi měli taky něco podniknout, jo, v té době bylo ticho po pěšině, nikdo se … ono to nebylo úplně jistý, jak to dopadne, no a tak, jak je zvykem tady v těch končinách, co žijeme, tak začínají ty lidi být aktivní, až když je to rozhodnutý a vědí, na kterou stranu se přiklonit, aby tedy z toho měli nějaký prospěch. No a já jsem přijel a hned jsem se pokusil dát dohromady několik lidí, s kterými bychom začali něco podnikat. Spíš jsem měl na mysli nějakou osvětovou činnost, v tý době, abychom rozšiřovali informace, to, co jsem přivezl z tý Prahy … tedy z Brna, abychom to namnožili, rozšiřovali, abychom dávali informace … správný.“

„Abych řekl pravdu, já jsem ani… že by se mi nějak zvlášť líbily, to ne, ale prostě nechápal jsem, proč je nemůžu mít. A prostě proto jsem si řekl, když se to jako nesmí, když to zakazujou, tak já to naschvál budu mít. Tak já jsem takový provokatér od samého dětství, no i na té základní škole potom ve čtvrté třídě, když se mně změnila paní učitelka, tak ta nová, ta prostě řekla, že ten ironický pohled ze mě dostane. A šla po mně strašným způsobem. No ale, to byl spíš takový jako… forma protestu. Proč bych nemohl mít dlouhé vlasy, co na tom je špatného?“