Herbert Meinl

* 1940

  • „V těsné blízkosti našeho domu vedla železniční trať Karlovy Vary - Johanngeorgenstadt. Roku 1940 procházela nějakými úpravami a na práci zde byli nasazeni váleční zajatci. Dohlíželi na ně dva ozbrojení vojáci. Má matka pravidelně předstírala, že má v blízkosti trati nějakou práci. Ve skutečnosti tam však v nestřežené chvíli přinášela zajatcům jídlo. Zajatci si možná všimli, že mladá žena je den ze dne kulatější. Pak nějakou dobu nepřišla vůbec, ale když se znovu objevila, byla už zase štíhlá jako dříve a na obvyklém místě jim znovu připravila jídlo. Muži pochopili, že porodila dítě. Druhý den pro ni připravili kytici květů.“

  • "Když jsem byl mladý, stará vlast mě vůbec nezajímala. Necítil jsem, že bych s ní měl něco společného. Bylo mi šest, když jsme museli odejít, moje zájmy byly někde úplně jinde. Když jsme měli návštěvu a mluvilo se o bývalé vlasti, říkal jsem si, co zase mají, teď jsme přeci tady, tehdy jsem těm lidem vůbec nerozuměl. To všechno se ale razantně změnilo před dvaceti lety. Tehdy jsem si zabalil svůj ruksak, nasadil pohorky a vydal se do Nejdku. Pozdě odpoledne jsem procházel městem. Jsem horal, vyznám se všude. Další den jsem šel na Tellerer. Zhruba jsem si pamatoval, kde stával dědečkův dům, dnes je tam hustý les. Aby Češi zamazali vzpomínky, nechali místo zarůst lesem. Zmar, hluboký les. Najednou jsem stál před tím domem. Myslel jsem, že do mě udeřil blesk. To byl ten dům. Ta zeď. Minulost se znovu vynořila. Poté, co byla šedesát let schovaná. Tady stála kuchyň, tady bylo hnojiště, odtok ještě fungoval, dalo by se tam znovu hospodařit. Porazilo mě to. Tady se narodil otec, všech třináct dětí. Nebyl jsem schopný to pobrat. Prodíral jsem se houštím, musel jsem skoro šplhat. Pilíře zdí ještě stály, až na dřevo tam všechno ještě bylo. Byl to neobyčejně silný zážitek. Druhý den jsem navštívil nejdecký hřbitov. Procházel jsem se a tu jsem nečekaně narazil na několik německých hrobů. Byly dokonce ještě dobře zachovány. A najednou jsem stál před náhrobním kamenem mého dědečka z Tellerer. Něco takového jsem nečekal. Znovu mě převálcovaly emoce. Poprvé ve svém životě jsem měl pocit domova, pocit vlasti, pocit, že někam patřím. Nikdy v životě jsem nic takového nezažil. Vlk samotář, co se protlouká světem, ale uvnitř je mu prázdno. Když jsem stál před dědovým náhrobkem, cítil jsem, že to prázdné místo v mé duši se teď konečně zaplnilo. Sem patřím. Tady jsem doma."

  • „Já sám jsem měl velkou část svého života pocit, že nikam nepatřím. Pocit, že nemám vlast, že nemám domov. Heimatlosigkeit. Poprvé jsem ho zažil o Vánocích 1946. Právě jsme dorazili do Bavorska a byli jsme ubytovaní v ohromné staré budově bývalého soudu. Byl Štědrý den a už i Štědrý večer. Vyběhl jsem z našeho pokoje, toulal jsem se po chodbě, hrál jsem si. Najednou jsem se ztratil. Nevěděl jsem, kde jsem, já, šestiletý. Šel jsem okolo jedněch dveří a všiml si, že pod nimi prosvítá světlo. Vešel jsem dovnitř, všechno bylo krásně osvětleno, stromeček, dárky, kočka, rodina se třemi dětmi. S tím nejmladším jsem se později spřátelil. Ale kde jsem to byl? Sem nepatřím. Rodina mě sice vlídně přijala, byla to rodina jednoho zaměstnance u soudu a byli rádi, že mě vidí, dali mi dárky. Mě ale neopouštěl pocit, že sem nepatřím. Pak mě zavedli domů za mojí rodinou. Velmi silně si na to vzpomínám. Sem nepatřím, tady jsem špatně. Tento pocit mě v životě neopouštěl. Sem nepatřím, Heimatlosigkeit."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, Německo, 12.07.2018

    (audio)
    délka: 01:19:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Minulost nemůžeme vymazat. Objeví se znovu.

Herbert Meinl
Herbert Meinl
zdroj: PB

Herbert Meinl se narodil 4. dubna 1940 v Nejdku. Jeho otec spravoval nejdeckou obecní pokladnu, matka byla v domácnosti. Sestra Herta přišla na svět o čtrnáct let dříve. Roku 1946, krátce po Herbertových šestých narozeninách, musela rodina svůj domov v Nejdku opustit a byla vystěhována do bavorského Burgau. Ačkoliv rodiče byli ve svém okolí velmi oblíbení, na život v nové vlasti si zvykali velice těžko a doživotně je provázelo trauma ze ztráty původního domova. Herbert po maturitě studoval na mnichovské univerzitě, poté se věnoval celý život konstrukci letadel. Žil v Mnichově, Berlíně, Friedrichshafenu. Narodily se mu tři děti. Jak však říká, většinu života prožil jako vlk-samotář, člověk, který se nikde necítí být doma. Podivuhodnou prázdnotu pomohla až v 90. letech zaplnit návštěva míst, odkud jeho rodina pochází. Od té doby se do Nejdku pravidelně vrací. S místem ho pojí také přátelství s Hanušem Hronem, přeživším holocaustu, který v Nejdku nyní žije.