Roman Matula

* 1961

  • „To jsme byli zmlácený všichni. Mně se přesto nějak podařilo utéct a že teda půjdem někam na vlak nebo něco, jo, s nějakýma třema lidma, který jsem v tom poli potkal, kterým se taky podařilo zdrhnout. A byli jsme v takovým poli utopeným jako pod úrovní silnice, že vylezem na cestu. A viděli jsme z dálky světla nějakýho velkýho auta. To budou oni, to bude ten autobus a zůstaneme tady, až to přejede, aby nás nesebrali. A já říkám, jak jsem byl ožralý, říkám, že už to rozehnali, už nás sebrali. Mně vůbec nedošlo, že by z toho něco mohlo bejt. Tak co jako, o nic nejde, to je nějakej náklaďák, a i kdyby to byli oni, tak jako už to je rozehnaný, už to skončilo a tak, jo, tak jo, tak jsme vylezli na silnici, dojel nás autobus a znovu vyskákali. Bum, bum, bum a naházeli nás dovnitř.“ – „A to byla akce pořád v tý Ostravě?“ – „To je ta akce v tý Ostravě. Tam seděl plnej autobus zboulovaných lidí a odvezli nás do toho Frýdku-Místku na ten výslech.“

  • „Odehrály něco jedna dvě kapely, pak jsme měli hrát my, začali jsme hrát. A když jsme hráli my, tak tam napochodoval místní esenbák, takovej starší už chlápek, a říká: ,Pod pódium!‘ Jako ať přestaneme hrát. Tak jsme dohráli kapelu, co jako chce, a on: ,Tato akce je zakázaná, nepovolená, teda zakázaná. Rozejděte se!‘ Takhle zahlásil a všichni pískali, že jo. ,Co říkají? Co říkají? Já jim nerozumím.‘ A my mu říkáme: ,Že ti není rozumět. Máš to říct do mikrofonu!‘ Jako srandu jsme si dělali. On vylezl na pódium, řekl to do mikrofonu, zopakoval to a všichni stejná reakce. ,Polib nám prdel!‘ A tak za něj a už utíkáme a podobně. A on: ,Konec hlášení‘, a šel a slezl z toho pódia. My jsme začali hrát a ty lidi kolem něj udělali jako kruh a tancovali kolem něj jako a on šel jako k východu a kolem něj tančil takový kruh divoce, tak se zamotal, nemohl najít dveře, pak to u soudu, to pak popisoval velmi dramaticky v těch zápisech nějakejch. A pak vyšel, dostal se nějak ven, vymotal se ven, stál tam a koukal smutně do země, že jo. Akce běžela dál a postupně tam přijížděli další ti místní esenbáci nějaký, a když jich bylo víc, pět asi nebo tak, tak začali otravovat lidi, který vyšli ven z toho sálu. My jsme normálně hráli dál a oni začali, kdo vyšel ven, že někdo vyjde ven občas, tak kontrola občanek a tak a nepustili je zpátky. Takhle už bylo několik lidí venku a nemohli dovnitř, jo, některý dokonce někam odvezli, přijelo nějaký auto policejní a některý jako zadrželi a odvezli.“

  • „Já jsem po těch máničkách koukal od toho osmašedesátého roku. My jsme bydleli v tom mlejně, vlastně, tak tam za tím mlejnem na kraji města, za tím mlejnem, byla taková, kavárna se tomu říkalo, byla to hospoda, kam chodila mládež. Dodnes tam, myslím, chodí, když chodí mladý lidi, dneska je z toho nějaká diskotéka. My jsme tam pak chodili, až jsem byl dospělej, a tam chodila mládež a najednou v tom osmašedesátým jsem koukal jako kluk z tý zahrady přes ty magnolie, jak po chodníku tam choděj najednou vlasatý kluci v džínovým, a to jsem koukal jak na zjevení na to, to se mně moc líbilo, že to je prostě něco jako novýho. Jsem jako na to tak zálibně koukal a hned jsem přestal chodit k holičovi a nosit taky vlasy, že budou dlouhý. Ale oni pak zmizeli, že jo, při tý normalizaci najednou tam přestali bejt, jako v tom městečku, nějak se buďto znormalizovali, nebo odstěhovali, někoho možná zavřeli, prostě tam přestali bejt.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.08.2021

    (audio)
    délka: 01:46:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kontakt na disent jsme neměli, stejně nás esenbáci mlátili

Roman Matula, první polovina 80. let 20. století
Roman Matula, první polovina 80. let 20. století
zdroj: Archiv pamětníka

Roman Matula se narodil 2. dubna 1961 v západočeských Kraslicích Marii a Milanovi Matulovým. V letech 1976–1979 se učil mechanikem měřicích a regulačních přístrojů v Ústí nad Labem. Kvůli zdravotním problémům odsloužil pouze deset měsíců základní vojenské služby ve slovenském Martině. Společně se Stanislavem Vlčem založili v březnu 1984 undergroundovou kapelu Pod hladinou. Jejich vzorem byli Plastic People of the Universe. Kapela vystoupila celkem na osmi soukromých undergroundových festivalech – čtyři z nich ukončil zásah bezpečnostních složek. Po koncertu v restauraci Na Lapačce v Šenově v prosinci 1984 Romana Matulu zatkli. O rok později ho odsoudili za výtržnictví a podněcování k trestnému činu na deset měsíců nepodmíněně. V lednu 1987 nastoupil k výkonu trestu na plzeňských Borech. Sametovou revoluci prožil v Novém Boru, kde si našel práci hrobníka a kde žil i v roce 2021.