„Různí otcovi spoluvězni se ke mně po propuštění přihlásili. Mluvila jsem s nimi dost opatrně, protože jsem měla strach, jestli to nejsou provokatéři. Tak jsem se o otci dozvěděla.“
„Co vám přišli říct?“
„Přišli mi říct, jak se mu daří, kde je… Byli ze skupiny lidí, kteří společně drali peří nebo lepili pytlíky. Jeden z nich měl vždy přednášku ze svého oboru, takže otec se třeba dozvěděl spoustu věcí o baroku, které moc neznal; on zase vyprávěl o národohospodářských problémech. A naučil se italsky, protože mezi vězni, se kterými se potkával na procházkách po dvoře, byla spousta kněží, kteří uměli italsky.“
„Tátovi spoluvězni znali různé jeho texty a ptali se po tom, jestli už vyšly. Napsal tam věnec sonetů. Protože neměl papír a nesměl psát, naučil se je zpaměti. A nejen to: spousta otcových spoluvězňů uměla zpaměti jeho verše. Ty vyšly až po knížce Žil jsem zbytečně.“
„Přišli pro otce, řekli, že si s ním jen něco potřebují vyřídit, odešli a tím byl odepsaný. Půl roku jsme se starali, kde je a co je s ním. I různí manželovi známí se o to zajímali. Nezjistili jsme nic. Potom jsme byli na chatě a hlásili, že je proces s Miladou Horákovou. Jmenovali: ,Horáková, Nestával, Hejda,…‘ Otec byl třetí v pořadí, tak jsme si mysleli, že to je dost špatné. Máma byla u advokáta, který tátu a ještě někoho jiného zastupoval, a on jí říkal: ,Prosím vás, připravte se na nejhorší.‘ Nemohla pak dojít domů, jak slzela. Otec nakonec dostal doživotí, ne provaz, což jsme celá rodina oslavovali nadšením – to si dovedete představit, když jsme čekali, jestli ho nepopraví. Popravili asi čtyři lidi. Táta nevěřil, že Horákovou popraví. Horáková byla taková čestná a silná žena.“
„Třeba Vaňha nám dával v době, kdy bylo všechno na lístky, spoustu ryb. Tak se rozdělily v továrně pro všechny zaměstnance. Všichni dostali nějakou část. Oni také potom, když byl táta zavřený, hledali někoho, kdo by proti němu byl ochoten mluvit. Nenašli nikoho, nikdo z té fabriky nebyl ochoten proti němu něco říct. Kdežto proti tomu, co měl ty doly, proti tomu se našli lidi a ten potom dostal provaz. Náš táta byl přesvědčený, že bude popravený. Já jsem se dívala na ty zápisy, tak oni to potom škrtli a napsali tam doživotí.“
„O naší mámě to víte, to píše táta v knížce. Táta dělal psí kusy, aby [ji zachránil]. Přitom ona byla tak hodný a laskavý člověk. Takže jestli to o ní někdo věděl, tak to nikdo na Cibulce neřekl. Takže ona tak prošla. On jí sehnal všechny doklady, falešný byt, ale bydlela s námi celou dobu. Pouze nechodila ven, byla jen doma. Ta vila má zahradu, to nebyl problém. Když byli kluci malí, když začaly nálety, tak jsme jeli na Cibulku a bydleli jsme tam s nimi. Můj muž dojížděl do Vršovic, protože tady byli repatrianti z různých koncentráků a o ty se staral. Takže on dojížděl. Vím, jak jednou říkal: ‚Byl nálet a já jsem vezl nějakého ruského vojáka. Tak jsem ho varoval, že je nálet, že se musíme schovat. On odpověděl: A nas mnogo.‘ Oni byli zvyklí, že je to buď střelí, nebo ne. Nedělal si s tím žádné starosti.“
„Nic jsme nevěděli, vůbec jsme netušili, co to bude za proces. Až hlásili v rádiu, že je druhý den proces s velezrádci. Já jsem byla na chatě, tak pro nás přijeli. Přijeli jsme do Prahy a druhý den jsme šli na Pankrác, kam nás samozřejmě nepustili, protože to bylo pouze pro zvané. Takže jsme seděli venku a tam jsme se seznámili s různými manželkami. (Když jste se dozvěděli o trestu z rozhlasu?) To jsme byli nadšení. Já jsem byla doma a volali mi, že v rozhlase hlásili, že táta dostal doživotí. To jsme byli úplně nadšení. Všichni jsme se objímali a hned mně volali. Já jsem bydlela ve Vršovicích a oni na Cibulce a tam se to dověděli.“
Paní Jitka Matoušková se narodila 29. 10. 1920 v Olomouci v rodině právníka a národohospodáře Jiřího Hejdy (1895-1985) jako nejstarší ze tří dětí. Rodina se později přestěhovala do Prahy. Otec psal články pro Lidové noviny i Peroutkovu Přítomnost, poté přešel do redakce Českého slova. V roce 1937 se stal ředitelem ČKD, později založil rodinnou firmu na kuchyňské potřeby. Celou válku otec ukrýval svoji židovskou manželku v rodinné vile na pražské Cibulce. Jitka po studiu na gymnáziu absolvovala stavební průmyslovou školu a po ní kurz pro zdravotní sestry. V roce 1941 se provdala za lékaře Matouška a pracovala v jeho dětské ordinaci. Otec, po válce člen Československé strany národně socialistické a Státní plánovací komise, byl v roce 1949 zatčen a v roce 1950 odsouzen na doživotí v procesu s dr. Miladou Horákovou. Z vězení vyšel v roce 1962, už po smrti své manželky. Jitka s manželem v roce 1968 vycestovali do Německa, ale poté, co jim neprodloužili vízum, se vrátili do Československa. Později, jako penzisté, mohli i za komunismu cestovat. Cestování, kultura a hudba patří mezi celoživotní záliby paní Jitky Matouškové. Je vdova a žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
