Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Matoušková (* 1920  †︎ 2017)

• narozena 1920 v Olomouci

• otec Jiří Hejda, právník, národohospodář a žurnalista

• rodina se přestěhovala do Prahy

• otec ředitelem ČKD, později založil továrnu na kuchyňské potřeby

• otec za války ukrýval židovskou manželku ve vile na pražské Cibulce

• Jitka po gymnáziu studovala stavební průmyslovku

• 1941 se Jitka provdala za lékaře Matouška

• pracovala v ordinaci svého muže

• po válce otec ve Státní plánovací komisi

• otec členem Československé strany národně socialistické

• 1949 zatčen a souzen v procesu s Miladou Horákovou

• doživotní trest, vězněn 1949-1962

• 1962 otec podmínečně propuštěn

• 1968 Jitka s manželem odjeli do Německa, později se vrátili

• 1985 Jiří Hejda zemřel

• 1991 vyšla autobiografie Jiřího Hejdy Žil jsem zbytečně

• Jitka Matoušková je vdova, žije v Praze

Paní Jitka Matoušková se narodila 29. 10. 1920 v Olomouci v rodině právníka a národohospodáře Jiřího Hejdy. Měla dva mladší sourozence, sestru Šárku a bratra Neklana. Sestra se sice měla původně jmenovat Rut, jak navrhoval otec, ale toto jméno se nesetkalo s pochopením sourozenců. „Bratr prohlásil, že jí budeme říkat Prut, možná i Rákoska,“ vzpomíná paní Matoušková. Její otec v Olomouci vyučoval na vysoké škole, kde patřil mezi oblíbené pedagogy především pro svůj smysl pro humor. Rodiče žili bohatým kulturním životem a vedli k němu také děti. Maminka Luisa byla židovského původu a prostředí židovské rodiny z matčiny strany výrazně ovlivnilo jak Jiřího Hejdu, tak jeho děti.

Ve dvacátých letech se Hejdovi přestěhovali do Prahy. Bydleli na Vinohradech, tam také začala Jitka i její sourozenci chodit do školy. Otec psal články pro Lidové noviny i Peroutkovu Přítomnost, později přešel do redakce Českého slova. „Díky práci v novinách dostával otec lístky do divadel. Chodili jsme na Voskovce a Wericha, skoro každý druhý týden jsme byli v Národním na nějaké pohádce,“ popisuje paní Jitka bohatý kulturní život rodiny před válkou. Do Prahy se přistěhovala i svérázná teta Róza, která po smrti manžela, květináře v Astrachani, odešla z Ruska. Žila u své sestry a pomáhala Jitčině mamince s péčí o nejmladší Šárku. „Teta Róza, která kouřila egyptky, si přivezla z Ruska plnou truhlu ruských rublů, ale v Praze jí byly k ničemu.“ Tato teta poskytla Jitce základy němčiny a francouzštiny. K další jazykové gramotnosti přispívali i rodiče.

Maminka emigraci odmítla

V roce 1934 navštívil Jiří Hejda Německo a sledoval tam veřejný projev Adolfa Hitlera. O své návštěvě vydal spis V zemi hákového kříže. O tři roky později dostal Jiří Hejda od bankéře Preisse, člena dozorčí rady ČKD, „nabídku, která se neodmítá“ – stal se ředitelem strojírenského podniku ČKD. Podnik ve své době úspěšně soupeřil s konkurenční plzeňskou Škodovkou, ale i se zahraničními výrobci. 15. březen 1939 zastihl manžele Hejdovy v Turecku. „Měli tehdy podniknout cestu kolem světa. Mohli zůstat v cizině, ale maminka, ačkoli Židovka, si to nepřála kvůli nám dětem.“ Rodiče se vrátili do Československa. S nástupem války se všechno změnilo. V roce 1939 odešel Jiří Hejda ze zaměstnání v ČKD a založil rodinnou firmu na kuchyňské potřeby ve Vršovicích.

Jitka Hejdová vystudovala gymnázium a po maturitě chtěla pokračovat ve studiu na architektuře. „Vždy mi lépe šly technické předměty a toužila jsem po studiu architektury.“ Vysoké školy ale byly zavřené. Nakonec absolvovala dvouletý abiturientský kurz na stavební průmyslovce, kam po uzavření vysokých škol přešla řada vysokoškolských profesorů a výuka měla vysokou úroveň. Získala tak druhou maturitu. Ještě za války, v roce 1941, se Jitka vdala za lékaře Matouška. Brzy se jí narodili dva synové, později přibyl ještě třetí. „Na studium architektury už čas nebyl. Potom jsem pomáhala manželovi v ordinaci. Absolvovala jsem kurz pro zdravotní sestry, tak jsem dostala ještě třetí maturitní vysvědčení,“ vysvětluje paní Jitka.

Za války se její otec Jiří Hejda zapojil do odboje a snažil se pomáhat nejen svým zaměstnancům, ale i celé řadě židovských rodin. „Otcova továrna dodávala zboží významným firmám, například Vaňhově rybí restauraci. Potravin byl za války nedostatek, ale Vaňha tehdy otci daroval ryby. Otec vše rozdělil mezi zaměstnance firmy.“ Jiří Hejda ustál nátlak na nežidovské partnery ve smíšených manželstvích a podařilo se mu zachránit manželku Luisu před deportací do koncentračního tábora. „Opatřil jí falešné doklady a ukrýval ji v rodinné vilce na Cibulce. Tam přečkala celou válku.“ Velká část matčiny rodiny byla za války zavražděna. Během bombardování Prahy se rodina Matouškových přestěhovala z Vršovic do vily na Cibulce. „Manžel ale dojížděl, pečoval o repatrianty, které sváželi z koncentračních táborů. Jednou vezl i jakéhosi ruského vojáka a vybízel ho při náletu k cestě do krytu. Ten jen mávnul rukou a otce uklidnil: Nas mnogo.“

Netušili jsme, že otce odsoudí v procesu s Horákovou

Po skončení války patřil Jiří Hejda mezi významné členy Československé strany národně socialistické a byl jmenován do Ústřední plánovací komise. Jedním z prvních úkolů komise bylo připravit plán dvouletky. Jako prvorepublikový národohospodář měl o ekonomickém fungování nového státu odlišné mínění, dokonce adresoval dopis vedení státu, ve kterém vyjádřil nesouhlas s ekonomickou politikou. Stal se tak jedním z lidí nepohodlných novému režimu. „Ačkoli otce přátelé varovali hned po únoru 1948, emigrovat nehodlal.“ Před Vánocemi roku 1949, 21. 12., byl Jiří Hejda zatčen. O tom, že ho zařadí a odsoudí v květnu 1950 v  politickém monstrprocesu se skupinou Milady Horákové, rodina neměla ani ponětí. „Během procesu nás do soudní síně nepustili. Seznámili jsme se ale s příbuznými dalších souzených. Když jsme zjistili, že otec dostal doživotí, objímali jsme se a plakali radostí,“ vzpomíná paní Jitka. 

Jiří Hejda strávil ve vězení celkem dvanáct let. Poznal kriminály v Mírově, Leopoldově, Ilavě i Valdicích. „Za otcem jsme jezdili na návštěvy. Někde to nebylo tak hrozné, například na Mírově nás nechali sedět vedle sebe. Ale návštěva trvala dvacet, nanejvýš pětadvacet minut.“ Nastalo krušné období, během kterého si rodina politického vězně prožila zabavování majetku i vyhazovy z práce. Jitčina maminka se propuštění svého manžela již nedočkala, zemřela na tuberkulózu, což Jiří Hejda nesl velmi těžce. Ve vězení Jiří Hejda skládal sonety, často věnované milované manželce. Protože nemohl mít tužku a papír, učil se je nazpaměť a sepsal je teprve po návratu na svobodu. Později jeden ze sonetů zhudebnil a vydal jeho vnuk Lukáš Matoušek.

Vrátili jsme se, tak jako rodiče před válkou

Jiří Hejda byl propuštěn až v roce 1962, „velká“ amnestie politických vězňů v roce 1960 se na něj nevztahovala. „Okamžitě po návratu začal otec psát vzpomínky na vězení. Musel se z toho vypsat a zachytit vše, dokud to měl v mysli,“ vzpomíná jeho dcera. Po návratu se Jiřího Hejdy ujala vdova po jeho bratrovi Božena, starala se o něj a později se stala jeho ženou. Zároveň ho vedla k literární činnosti. Nejznámějším dílem Jiřího Hejdy je jeho rozsáhlá autobiografie nazvaná Žil jsem zbytečně, která mohla vyjít posmrtně až v roce 1991. Jiří Hejda zemřel v roce 1985 v devadesáti letech.

Jitka Matoušková s manželem vychovali tři syny. Její manžel, pediatr, pracoval na ministerstvu zdravotnictví a provozoval soukromou praxi, v ordinaci mu pomáhala žena Jitka. „Později, když soukromou ordinaci zrušili, se vypracoval na hlavního pediatra pro Prahu 2, ale kvůli nějaké jeho stížnosti ho vyhodili. Za trest strávil rok na dětském středisku v Jáchymově. Do Prahy za námi pak jezdil jen o víkendu,“ vzpomíná Jitka Matoušková. Manželé Matouškovi po okupaci v roce 1968 uvažovali o emigraci. „Manžel odjel do Německa, kam jsem ho později následovala i já s dětmi. Nějakou dobu jsme tam legálně pobývali, ale pak nám neprodloužili vízum. Rozhodli jsme se k návratu do Československa, tak jako kdysi moji rodiče před válkou.“ 

Velkou zálibou manželů Matouškových bylo cestování. Měli malou výhodu - jako penzisty je i před rokem 1989 pouštěli komunisté do zahraničí, sice čekali na devizový příslib, ale vycestovat mohli. Projeli kus Evropy i světa a cestování dodnes zůstává vedle hudby a internetu největším koníčkem paní Matouškové, navzdory jejímu vysokému věku.