Ing. Arch. Vladimír Matoušek

* 1921

  • "Dnešním mladým lidem bych jedině vzkázal, aby si tu demokracii prostě hlídali. Je to velmi křehká věc a přál bych jim, aby se neopakovalo to, co jsme zažili my v tom totálním nasazení nebo během války v protektorátu. A konec konců, možná v mírnějším, ale stejně nepříjemném měřítku za těch čtyřicet let komunistického panství. I když bych řekl, to žití v tom 'táboře pokroku a míru', jak se tehdy říkalo, nebylo zničující a nebylo tak dalece vyhrocené jako za nacistů. Hlídat demokracii!"

  • "Tak jsme přišli do toho lágru, už ten příchod byl takový dost nepříjemný, poněvadž to bylo v listopadu, začátkem listopadu. Viděli jsme tam pár lidí, většinou špinavých, otrhaných, viděli jsme takové jednoduché baráky, skoro stejné jako v koncentračním táboře. Jenom prkenná stěna, nijak nevyztužená, že by tam bylo zabezpečené teplo tím, že by byla jedna dřevěná stěna, druhá dřevěná stěna, nějaká náplň mezi tím – to neexistovalo. Prostě jenom z prken baráky a ten prostor, ve kterém jsme bydleli, byl sedm krát devět metrů a bylo nás tam osmnáct. Takže v sedm krát devíti metrech osmnáct. Samozřejmě v patrových postelích. Mezi tím byly takové droboučké skříňky, pak tam byl velký stůl a dvě dlouhé lavice a kamna. Naštěstí tedy nedaleko odtamtud byly doly na takové dost špatné uhlí, něco mezi hnědým a černým uhlím. Takže jsme si tam tedy mohli zatopit, jenomže když jsme přišli ze směny, tak se samozřejmě zatopilo. Tak kolem té osmé, řekněme až do desíti jedenácti nebo půlnoci bylo teplo a hořelo v kamnech. Pak všichni usnuli a k ránu mně přimrzala pokrývka k bradě. Poněvadž tam foukal prostě vítr."

  • "Ale trvalo to až do toho sedmdesátého roku a tak ty prověrky, kdy jsem já odešel z toho místa vedoucího a bylo mi řečeno – napřed že pravděpodobně bych měl jít k lopatě za to, co jsem zavinil všecko – jednak to jednání s imperialisty, jednak že jsem prostě na pracovišti nikoho nepřesvědčoval, že to není okupace, že je to faktická pomoc, a zejména že jsem obeslal ten list na ty [spřátelené ústavy]. Ale ten podepsala i místní organizace KSČ i ROH, takže to nepodepsalo jenom vedení. No ale ještě všelijaké jiné věci, já už si ani nepamatuju, co mně všecko vytýkali. A nakonec k tomu nedošlo, nemusel jsem odejít z toho ústavu, zůstal jsem tam jako obyčejný vědecký pracovník, ale mám dojem tedy, že to bylo na přímluvu tehdejšího náměstka ministra, Otakara Ferfeckého, který byl stranicky velmi dobře zapsán. Byl to velmi dobrý organizátor a já jsem pro něj vypracoval několik věcí, které si dost cenil. Takže jsem mohl zůstat v tom ústavu."

  • "No, tak mezitím samozřejmě jsem zažil nejrůznější nepříjemnější záležitosti, na jednu si teď vzpomínám. Z těch Svitav jsem jednou zajel za dívkou do Brna, se kterou jsem tehdy chodil. Posadili jsme se na muzeu na nějaké takové delší popovídání, bylo to v zimě, někdy v prosinci 1944. A tam byly takové kóje, kde byl stůl a lavice kolem dokola, a ty byly přehrazeny poměrně vysokou dřevěnou stěnou, takže nebylo vidět naproti, kdo sedí dejme tomu vedle. Jak jsme se bavili, tak ona se mě vyptávala přirozeně také na to totální nasazení. A najednou vyskočil chlap před námi a řekl: 'Co si to tady vykládáte? Nevíte, že nepřítel naslouchá?' No, a byl to gestapák, který seděl vedle, Brňák, který uměl výborně česky. Zavolal vojáka a řekl: 'Teď mi ty dva tady střežte, já si vyřídím něco ve městě a pak je zavřeme.' Tak samozřejmě jsme měli po náladě a už i po zábavě. A asi tak za půl druhé hodiny se on vrátil. Blýskal očima a říkal nám: 'Můžete být rádi, že musím odjet a nemám na to čas. Zmizte!' Tak jsme měli štěstí teda. Ale takových chvilek se stalo víc."

  • "Maturitní vysvědčení bylo takové průměrné a já jsem se přihlásil tady na techniku do Brna, na architekturu, Fakultu architektury a pozemního stavitelství, a nastoupil jsem na toto studium v říjnu roku 1939. Ovšem studium netrvalo nijak dlouho a 17. listopadu byly zavřeny vysoké školy. Pamatuji si velice dobře, že jsem přišel ten den ke staré technice na Kounicově ulici a tam už samozřejmě stál voják s puškou u vchodu a budovu už měli obsazenou nebo ji právě obsazovali němečtí vojáci. Naproti na tom pozemku, kde dnes stojí Právnická fakulta, tak tam se shromažďovali studenti, bylo jich tam spousta. A ti samozřejmě spokojeni tady s tímhletím stavem nemohli být. Tak jednak pokřikovali na ty německé vojáky a na druhé straně několik profesorů se nás tedy snažilo uklidnit a doporučovali nám, abychom se rozešli. Samozřejmě lidi kolem dvaceti pětadvaceti let jsou plní elánu, tak jsme sice tady ty dobré rady vyslechli, ale nakonec – myslím tak po deváté hodině nebo později – se celý ten zástup těch studentů ze všech možných fakult, které byly tehdy soustředěny v té staré škole, tedy architektura, chemie, stavitelství, strojírenská, technická fakulta a tak dál – studenti všech těch fakult se prostě... Mohlo nás tam být nejméně tisíc. Sebrali jsme se a šli jsme po ulici Veveří dolů do města. Provolávali jsme, zpívaly se jednak národní písně, a myslím, že i hymna, vykřikovala se všelijaká hesla. A když ten celý zástup docházel na dnešní Moravské náměstí, tak zhruba u Kounicova paláce, kde byla tehdy naše vysokoškolská menza, tak u Kounicova paláce stály už zelené antony, policejní auta, a tam už nakládali některé studenty do těchto aut. Já jako úplný zajíček studentský jsem tam byl pouze pár týdnů, tak jsem klidně prostě šel, taky jsem vykřikoval statečně hesla, a naštěstí jeden můj starší krajan mě vytáhl z toho zástupu a málem jsem se dostal těsně před ta auta, kde ty studenty nakládali do těch antonů, a tím jsem vlastně zavření ušel. Poněvadž ti lidi potom byli několik měsíců, někteří i rok nebo půl druhého roku zavřeni, než je pustili potom zpět. A bylo nám oznámeno, že školy jsou zavřeny na tři roky."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 03.11.2015

    (audio)
    délka: 07:47:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Demokracie je odpovědnost

Vladimír Matoušek, 40. léta
Vladimír Matoušek, 40. léta
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Matoušek se narodil 28. dubna 1921 v Jaroměřicích u Jevíčka. Absolvoval obecnou školu v Jevíčku a nižší stupeň gymnázia, odkud přestoupil na reálnou školu. Studium na Fakultě architektury a pozemního stavitelství v Brně bylo přerušeno uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939. V roce 1943 byl totálně nasazen do štýrských železáren Donawitz, kde působil do roku 1944. Závěr války strávil ve Svitavách jako stavební technik a krátce pracoval jako překladatel pro národní výbor v Jevíčku. Po osvobození se vrátil ke studiu architektury v Brně, poté nastoupil do urbanistického oddělení brněnského Stavoprojektu a následně přešel do nově vzniklého Ústavu územního plánování, kde posléze převzal pozici ředitele ústavu. V roce 1955 se oženil a o rok později se narodil syn Vladimír. Roku 1966 přijal místo ředitele brněnského pracoviště Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Získal titul kandidát technických věd, avšak jeho podpis výzvy Dva tisíce slov a projevy nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy měly za následek zbavení vedoucí pozice a až do odchodu do penze v 80. letech působil na pozici řadové. Po pádu komunistického režimu přijal místo externího pedagoga na Fakultě architektury VUT v Brně.