Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Vladimír Matoušek (* 1921)

• narodil se 28. dubna 1921 v Jaroměřicích u Jevíčka

• přijat na Fakultu architektury a pozemního stavitelství v Brně, studium přerušeno uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939

• v letech 1943–1944 totálně nasazen do štýrských železáren Donawitz

• po osvobození navázal na své studium architektury v Brně a v roce 1949 absolvoval

• působil v urbanistickém oddělení Stavoprojektu, dále v Ústavu územního plánování, stal se ředitelem Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA)

• v roce 1955 se oženil, o rok později se narodil syn Vladimír (pozdější sochař a účastník revolučního dění v roce 1989)

• v roce 1966 se stal ředitelem brněnského pracoviště Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA)

• v roce 1968 získal titul kandidát technických věd

• kvůli podpisu manifestu Dva tisíce slov a projevům nesouhlasu se vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl zbaven vedoucí pozice ve VÚVA

• v 80. letech odešel do penze, po listopadu 1989 přijal místo externího pedagoga na brněnské Fakultě architektury VUT

Z Jevíčka až do Jugoslávie

Vladimír Matoušek se narodil v Jaroměřicích 28. dubna 1921. Rodiče pocházeli z Jevíčka, malého historického městečka ve střední Moravě, a když bylo Vladimírovi asi půl roku, přestěhovala se rodina právě tam. Bydleli v obytné části mlýna, které byly v Jevíčku celkem tři – horní, střední a dolní, pojmenované podle své polohy a způsobu využití vody. Horní mlýn patřil jeho dědečkovi z matčiny strany.

Dětství v Jevíčku pro něj coby zvídavého chlapce bylo zajímavé. Fascinovala ho velká vodní kola mlýna a mechanismy, které poháněla, přenášející sílu na různé stroje. Dědeček ho často brával na výstavy – například na výstavu ke 100. výročí slavkovské bitvy nebo výstavy lidové kultury. Vladimír rád četl, měl také oblíbený časopis Širým světem, kde byly informace o různých zemích.

Když mu bylo asi osm nebo devět let, rodiče postavili rodinný domek, kde strávil většinu svého dětství. Do školy chodil nejprve v Jevíčku, kde absolvoval obecnou školu i nižší stupeň gymnázia, poté přestoupil na reálné gymnázium, které mělo techničtější zaměření.

Během letních prázdnin často pobýval u svých příbuzných ve Svitavách, odkud si pamatuje Oskara Schindlera. „Chtěl jsem taky říct, že jsem měl české příbuzné ve Svitavách – Svitavy byly jinak německé město – a byl jsem tam u nich na prázdninách několikrát, a když mi bylo asi 13 nebo 14 let, to bylo v roce 1934 nebo 1935, tak jsem tam poznal taky muže, který je Židy velice ceněn, Oskara Schindlera. To jméno jistě znáte. A je zajímavé, že to, co pro Židy udělal, zachránil těch téměř 1 100 Židů, tak to bylo proti jeho původnímu životu, který vedl tehdy.“ 

Schindlerův „přerod“, jak to pamětník popisuje, ho později fascinoval. „V té době, jak jsem se později dozvěděl, víceméně prováděl špionáž pro Německo a byl taky jako špion celkem dobře placen. Celá ta rodina měla ve Svitavách takovou dost špatnou pověst,“ dodává. Pamatuje si také, jak „pod tím podloubím na náměstí se často producíroval, a dokonce v těch bílých ponožkách, které se tehdy nosily jako odznak sudetských ordnerů.“

Vladimír Matoušek byl členem Sokola i skautské organizace, která v létě 1938 pořádala v jugoslávském Záhřebu celosvětové jamboree. „A tak jsme se domluvili – ještě dva kamarádi a já, mně bylo tehdy 17, oni byli starší, jednomu bylo 19 a nejstaršímu 21 –, že pojedeme na kole prostě do té Jugoslávie na to skautské jamboree,“ popisuje s nadšením. Na cestu si tehdy šetřil peníze už ve škole. „Vyráběl jsem výkresy na kreslení, na geometrii a v deskriptivě potom rysy, ty jsem prodával tak po dvou pěti korunách.“ 

Vydali se na dlouhou cestu přes Slovensko, Rumunsko a Srbsko až do Chorvatska. „Bylo zajímavé, že když jsme šli přes Slovensko, tak už jsme tam někde viděli pomalované fasády: ‚Hlinka hnedko dá nám všetko‘, ‚Von s Čechmi‘, ‚Česi do vreca, vreco do Dunaja!‘,“ vzpomíná na atmosféru před druhou světovou válkou.

Na střední škole nebyl podle svých slov zvlášť výjimečným studentem. Přesněji řečeno, technické a exaktní předměty jako matematika a chemie ho příliš nezajímaly. Naopak měl blíže k humanitním předmětům, což ho nakonec přivedlo ke studiu architektury, která kombinuje technické i umělecké aspekty.

Stál tam voják s puškou u vchodu

Po maturitě v roce 1939 nastoupil na Vysoké učení technické (VUT) v Brně, na Fakultu architektury a pozemního stavitelství. Studium však bylo přerušeno 17. listopadu 1939, kdy byly české vysoké školy uzavřeny nacisty. Tehdy se ocitl na demonstraci, kterou nacisté potlačili, a jen díky štěstí nebyl zatčen. 

„Pamatuji si velice dobře, že jsem přišel ten den ke staré technice na Kounicově ulici. Už tam stál voják s puškou u vchodu a budovu vlastně už měli obsazenou nebo ji právě obsazovali němečtí vojáci,“ vzpomíná Vladimír Matoušek. Na protějším pozemku, kde dnes stojí Právnická fakulta, se shromažďovali studenti, kterým se situace pochopitelně nelíbila. „Mohlo nás tam být nejméně tisíc. Sebrali jsme se a šli jsme po ulici Veveří dolů do města,“ říká. Studenti provolávali hesla, zpívali národní písně včetně hymny a neskrývali svůj nesouhlas.

„A když ten celý zástup docházel na dnešní Moravské náměstí, tak zhruba u Kounicova paláce, kde byla tehdy naše vysokoškolská menza, tak u Kounicova paláce stály už zelené antony, policejní auta,“ pokračuje. Němečtí vojáci do těchto aut nakládali některé studenty. Vladimír Matoušek, tehdy jen pár týdnů na vysoké škole, klidně vykřikoval hesla spolu s ostatními, ale situace mohla skončit velmi špatně. 

„Já jako úplný zajíček studentský jsem tam byl pouze pár týdnů, tak jsem klidně prostě šel, taky jsem vykřikoval statečně hesla a naštěstí jeden můj starší krajan mě vytáhl z toho zástupu a málem jsem se dostal těsně před ta auta, kde ty studenty nakládali do těch antonů, a tím jsem vlastně zavření ušel,“ vysvětluje. Někteří jeho kolegové strávili kvůli tomu několik měsíců, někteří dokonce rok či déle, ve vězení. Oznámení, že vysoké školy budou zavřeny na tři roky, definitivně změnilo jeho plány.

Poté se vrátil do Jevíčka, kde po určitou dobu pracoval jako stavební dělník a také jako praktikant u místního stavitele. Zde se naučil také psát na stroji, obrysování a získal mnoho poznatků z praxe. Majitel firmy ho následně doporučil do pokračovací školy coby učitele, i přes pamětníkovy protesty, že není dostatečně kvalifikován. Vladimír Matoušek zde učil například národní hospodářství nebo kupecké počty. Látku studoval za pochodu, vždycky si přečetl několik stránek z knížky a to potom přednášel žákům z řad švadlenek, zedníků a dalších dělnických oborů.

On sám se stále chtěl vzdělávat ve svém oboru, nicméně jeho pokus dostat se na průmyslovou školu do Třebíče byl neúspěšný, škola byla mezitím během letních prázdnin zrušena a obsazena německými vojáky, kteří budovu využívali jako kasárna.

Následně se Vladimír Matoušek přihlásil na čtrnáctidenní kurz akvizičních pracovníků otevřený Všeobecnou pojišťovnou, o pojištění však nebyl příliš zájem. V roce 1941 proto nastoupil do pojišťovny Prudentia v Olomouci, kde šly pojišťovací obchody už o poznání lépe – toto pojištění nahrazovalo zaměstnanecké pojištění pro živnostníky.

Obvinění ze sabotáže mě stálo dva zuby

V roce 1942 zažil v Prostějově prohlídky bytů po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha, které neprobíhaly tak důsledně jako v Praze. Pokud prohlídku prováděli rakouští vojáci, odehrávala se relativně klidně. Dokonce v domě pamětníkova otce, který uměl perfektně německy, se vojáci zeptali, jestli rodiče něco či někoho ukrývají, a neprohlíželi všechno.

V témže roce byl vypsán první plošný nábor pracovních sil do německých továren, předchozí nábory se zaměřovaly na jednotlivce, „příživníky“. Prvnímu povolání do totálního nasazení v Norsku se pamětníkovi podařilo vyhnout díky jeho nadřízenému, který mu pomohl vyřídit odklad o měsíc. Vladimír Matoušek se odjezdu do tak daleké země obával, protože možnost návratu by byla komplikovaná. Po měsíci, kdy přišla další výzva k totálnímu nasazení, bylo Norsko již saturované, a tak byl povolán do štýrských železáren Donawitz v Rakousku.

„Tak jsme přišli do toho lágru – už ten příchod byl jako takový dost nepříjemný, poněvadž to bylo v listopadu, začátkem listopadu. Viděli jsme tam pár lidí, většinou špinavých, otrhaných, viděli jsme takové jednoduché baráky, skoro stejné jako v koncentračním táboře.“ V táboře pracovali lidé různých národností – Maďaři, Chorvati, Poláci. Z některých zemí přijeli pracovat i dobrovolně. Hygienické podmínky byly samozřejmě tristní, práce fyzicky velmi náročná, a když při překládání těžkých železných ingotů došlo k nehodě, která způsobila škody a pozastavila provoz ve válcovně, byl Vladimír Matoušek obviněn ze sabotáže, přestože nejednal úmyslně. 

„Ještě večer mě sebrali a šel jsem k výslechu,“ popisuje. Výslech vedl vysloužilý boxer, který se ulíval z fronty. „…už jako pozdrav jsem dostal přes tvář něčím, asi pendrekem nebo gumovou rourou nebo co to mohlo být. Ale měl jsem tehdy vyražené dva zuby a poškozenou trošku tu kost taky,“ vzpomíná. Na konci výslechu dostal ještě menší „nakládačku“, jak tomu sám říká. „Až na ty vyražené zuby se všechno dalo do pořádku,“ dodává, ačkoli přiznává, že podobných zážitků měl v lágru více. 

V Donawitzu strávil Vladimír Matoušek skoro rok a půl a před Vánocemi 1943 se vrátil domů. V Prostějově mu jeho známí lékaři „naordinovali“ zánět slepého střeva, a jako důkaz předložili rentgenové snímky potom, co spolkl několik třešňových pecek. 

Svědectví jsem odmítl, dosvědčit nic nešlo

V domě pamětníkových rodičů byl ubytován německý generál i s několika svěřenci. Ti během posledních dní před podepsáním míru vybourali plot na konci zahrady a vybudovali tu kulometné hnízdo. Na jeho použití však naštěstí nedošlo, protože 8. května 1945 generál Jevíčko narychlo opustil. 

„Už toho osmého sedl na Jeep i s tou svou družinou těch sluhů k Rusům a předal jim ten svůj úsek. Pak už jsme ho neviděli,“ vzpomíná Vladimír Matoušek. Generál, který chtěl podle všeho působit důstojně, požádal pamětníkovu maminku, aby mu přišila výložky na plášť. „Měl krásný plášť, podšitý takovou hezkou kožešinou,“ dodává. Maminka mu výložky přišila, generál poděkoval a přidal ještě varování: „Řekl nám ale, když viděl mou sestru, která měla tehdy mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem, abychom ji schovali, že přijdou Ivani a ti jsou nebezpeční.“

Po odchodu německého generála však rodina Matouškova se sovětskými vojáky špatné zkušenosti neměla. Namísto něj se v domě ubytoval ukrajinský kapitán, který byl podle pamětníkových vzpomínek velmi slušný a čistotný. Při jednom nočním incidentu rodinu uchránil před vpádem opilých vojáků do domu, kam se násilím snažili dobít. Kapitán je vypráskal bičem na koně a vyhodil pryč, za což mu rodina byla nesmírně vděčná. 

V Jevíčku po osvobození vznikl okresní národní výbor, který měl na starosti celé okolní hejtmanství. Výbor byl veden dr. Bubeníkem a v jeho rámci působila také skupina mladých lidí ve věku 18 až 30 let, kteří pomáhali poddimenzovanému četnictvu s udržováním klidové situace. Do této skupiny patřil i Vladimír Matoušek. Po krátké době byl dr. Bubeníkem delegován do Svitav jako tajemník svitavského soudního okresu, protože místní komisař neovládal němčinu, a Vladimír Matoušek ji naopak uměl velmi dobře. 

„No, mohu vám říct, že práce tam příjemná moc nebyla, na tom národním výboru.“ Pamětník měl zejména výhrady k práci komisaře, který o sobě tvrdil, že přišel z koncentračního tábora. „Já bych řekl, že ti koncentráčníci, jak jsem je viděl na fotografiích, vypadali tedy daleko hůř, než jak vypadal on. Tak fyzicky na ten koncentrák tedy nevypadal.“ 

Komisař si navíc rychle našel známost, mladé německé děvče. „Bylo to z národního hlediska takové dosti podivné, to vedení,“ dodává. „Brali se tam do přísahy lidi, kteří zabavovali německý majetek. (…) Rozestavili veliké truhly a v těch truhlách měli odevzdávat ti lidi, kteří byli vzati do přísahy, že budou na těch šťárách u Němců zabavovat cennější věci a budou je ukládat do těch truhel,“ popisuje.

Kvůli pochybné činnosti tohoto komisaře později pamětníka kontaktovala policie s podezřením, že došlo k rozkrádání cennějšího majetku. Komisař sám se na Vladimíra Matouška také obrátil s písemnou žádostí o poskytnutí svědectví na svou obhajobu. To pamětník odmítl, protože nic takového dosvědčit nemohl. Členem komise byl jen tři nebo čtyři týdny a poté odešel do Brna, aby se účastnil kurzu pro studenty, jejichž studium bylo přerušeno válkou. 

Prověrky vyřadily třetinu chemiků

Když nastoupil zpět na školu, v prvním ročníku to bylo spíše obecné seznamování s oborem. Postupem času, ve druhém a třetím ročníku, se práce stala zajímavější. Navrhovali nejdříve jednotlivé domky, později celé městské čtvrti, a dokonce směry rozvoje v rámci územních plánů. Studium ho začalo více bavit od třetího ročníku, ale tehdy už byl patrný nátlak ze strany režimu.

Během studií dostávali přihlášky do komunistické strany pod heslem „kdo není s námi, je proti nám“. Všichni byli vedeni k tomu, aby do strany vstoupili. Ze strany Vladimíra Matouška nešlo o nadšení, spíš o pragmatické rozhodnutí, aby mohl klidně dostudovat a vyhnul se nepříjemnostem.

V druhém ročníku probíhaly prověrky. Řada lidí byla vyloučena, nejen nečlenové strany, ale i někteří straníci, kteří se provinili byť jen nevhodnou poznámkou. U chemiků dokonce vyhodili téměř 30 % studentů. Na technice byl tlak také velký, ale tam byl počet vyloučených o něco menší.

V dalších ročnících měli různé praktické úkoly, jako například pomoc při přípravě zemědělské výstavy v Praze. Celý pamětníkův ročník se na dva měsíce přesunul do Prahy, kde studenti asistovali architektům při instalaci expozic. Bylo to náročné, ale zajímavé. Místo přednášek trávili čas na výstavě, což jim bylo uznáno jako praktická výuka. Tím splnili část studijních povinností.

Při závěrečných státnicích si Vladimír Matoušek zvolil obor urbanismus a územní plánování. Pod vedením profesora Fuchse pracoval na několika územních plánech, což byl jeho první kontakt s praxí v tomto ohledu. Bylo zajímavé vidět, jak se teoretické znalosti uplatňují v reálném životě, a to mělo vliv na jeho budoucí profesní směr.

Od domků k městským čtvrtím

Po skončení studia pamětník nastoupil do Stavoprojektu, což byl tehdy obrovský podnik s tisíci zaměstnanci. Stavoprojekt měl na starosti přípravu a zpracování podkladů pro různé stavební projekty. Vladimír Matoušek pracoval v urbanistickém oddělení, kde vytvářeli územní plány. Nejednalo se o individuální návrhy domů, ale o plánování celých oblastí – pro každý okres existovalo malé oddělení, které mělo na starosti konkrétní region.

Práce v územním plánování tehdy podléhala novým pravidlům, protože po roce 1948 proběhlo znárodnění většiny majetku, včetně půdy a bytových domů. To mělo velký vliv na přístup k urbanismu. Místo individuálních projektů a soukromých iniciativ bylo vše řízeno státem. Územní plány musely reflektovat centrálně řízené hospodářství, což vedlo k tomu, že se studovaly zahraniční přístupy, zejména ze socialistických států, a hledala se inspirace pro nové metody.

V roce 1950 založil generální ředitel podniku Jiří Voženílek Ústav územního plánování, jehož úkolem bylo zpracování odborných publikací, které by usnadnily práci praktikujícím architektům. Zde Vladimír Matoušek působil pod dohledem vedoucího ústavu, architekta Zdeňka Chlupa, který dostal za úkol vybudovat výzkumnou skupinu specializovanou na stavbu měst, jež se později transformovala do samostatného Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Vladimír Matoušek v čele VÚVA vystřídal Zdeňka Chlupa a stal se tak na dva roky druhým ředitelem, dokud jej nevystřídal Evžen Škarda.

Cílem činnosti VÚVA bylo vytvořit metodiku a standardy pro socialistické plánování. Zpočátku byl přístup k odborné literatuře omezený. Postupně se situace zlepšila a pracovníci začali mít k dispozici i publikace z Francie, Anglie, a dokonce i ze Spojených států. Tyto zdroje jim umožnily porovnat přístupy a vytvořit první manuály pro československé projektanty.

V této době se také hodně mluvilo o socialistickém realismu, který se měl stát dominantním stylem ve všech oblastech umění, včetně architektury. Pro ty, kteří byli odchovanci funkcionalistických škol, to byl obtížný přechod. Na pracovníky ústavu byl vyvíjen tlak, aby upřednostňovali okázalé budovy s monumentálními prvky, které měly ideologicky podtrhnout sílu socialismu. Tento styl byl inspirován například stalinistickými stavbami v Moskvě, jako je Moskevská státní univerzita M. V. Lomonosova nebo hotel Ukrajina. V Československu se tento přístup projevil například v porubských sídlištích v Ostravě.

Vladimír Matoušek se zúčastnil několika kongresů v zahraničí, včetně světového kongresu v Moskvě v roce 1958. Na tomto kongresu, kde se sešlo více než tři tisíce účastníků včetně tisíce studentů, navázal cenné kontakty se západními odborníky.

Během kongresů a cest měl možnost poznat, jak se urbanismus rozvíjel v různých zemích, například v Uzbekistánu, kde se při rekonstrukci Taškentu po zemětřesení uplatňovaly i estetické a historické prvky v prefabrikované výstavbě. Tyto přístupy se výrazně lišily od přísně technokratických metod používaných v centrálně řízených státech.

Ve Výzkumném ústavu územního plánování se pamětník vypracoval z výzkumného pracovníka na pozici vedoucího vědeckého pracovníka. V 60. letech se však nakazil tuberkulózou a jeho léčba a následná rekonvalescence trvala několik let. Po návratu zpět do práce přijal v roce 1966 místo ředitele brněnského pracoviště VÚVA, jehož jménem vystupoval s příspěvky na řadě mezinárodních konferencí i zahraničních univerzitách. V roce 1968 byl Vladimíru Matouškovi udělen titul kandidáta technických věd. A tento rok přinesl ještě další změnu.

Proč jste je nepřesvědčil, že to není okupace?

Příchod okupačních vojsk 21. srpna 1968 vyvolal obrovské rozčarování i mezi pracovníky ústavu. „Všichni jsme tehdy byli zajedno, že to je okupace, že to není žádný přátelský počin – že by nám přicházeli na pomoc proti kontrarevoluci, jak se o tom tehdy stranicky mluvilo,“ zdůrazňuje pamětník. Rozhodl se napsat dopis na spřátelené ústavy, se kterými jeho ústav spolupracoval. Šlo o Polský institut urbanistiky a architektury, Bauakademii v NDR a projektový ústav v Maďarsku. 

„Napsali jsme, že tady není žádná kontrarevoluce, že nás tato vojska okupovala a že se obáváme, aby celá tato akce nezpůsobila naprosté roztržení těchto vztahů, které máme mezi sebou teď. A že je prostě žádáme, aby oni intervenovali u svých vlád a aby se tato okupační vojska stáhla,“ vysvětluje.

Přestože se pod tyto výzvy podepsala místní organizace KSČ i ROH, byly následně Vladimíru Matouškovi vyčítány a společně s dalšími projevy jeho nesouhlasu se staly příčinou jeho degradace. „Bylo mi řečeno napřed, že bych pravděpodobně měl jít k lopatě za to, co jsem všecko zavinil – jednak to jednání s imperialisty, jednak že jsem prostě na pracovišti nikoho nepřesvědčoval, že to není okupace, že je to faktická pomoc.“ 

Nejvíce mu bylo vyčítáno odeslání dopisu na spřátelené ústavy. „No ale ještě všelijaké jiné věci, já už si ani nepamatuju, co mně všecko vytýkali,“ dodává. Nakonec k jeho odchodu z ústavu nedošlo, přestože mu bylo jasně naznačeno, že by měl. „Zůstal jsem tam jako obyčejný vědecký pracovník, ale mám dojem, že to bylo na přímluvu tehdejšího náměstka ministra, Otakara Ferfeckého. Byl stranicky velmi dobře zapsán, velmi dobrý organizátor, a já jsem pro něj vypracoval několik věcí, které si dost cenil.“

Jako vyloučený člen komunistické strany čelil zákazům publikování, nesměl cestovat do zahraničí a byl mu odepřen přístup k řadě významných projektů. Přesto se podílel na územním plánování Prahy a dalších měst, kde využíval inspiraci ze zahraničních odborných materiálů, zejména z Polska.

Bylo mu zakázáno podepisovat odborné posudky, přestože na nich mohl pracovat. Jeho syn čelil také diskriminaci – nemohl nastoupit na gymnázium ani na vysokou školu, přestože splnil přijímací zkoušky. Kvůli „společenským důvodům“ mu byl přístup na školu zamítnut. 

Sametová revoluce ho přivedla zpět ke studentům

Normalizace měla silný dopad nejen na jeho profesní postavení, ale i na odborné prostředí. Mnoho kvalitních odborníků muselo odejít z ústavů, zatímco vedení často přebírali lidé, kteří se o odbornou práci příliš nezajímali. Přesto využil uvolněného vedení k tomu, aby se v 70. letech věnoval studiu zahraniční literatury a aplikaci moderních urbanistických metod. Později se zapojil do Svazu inženýrů, který umožňoval odbornou práci bez ohledu na politickou příslušnost.

Jedním z významných projektů, na kterém pracoval, byla tzv. středisková soustava, jejímž cílem bylo optimální rozmístění veřejné infrastruktury a služeb, jako byly školy, obchody, kulturní zařízení, sportoviště nebo rekreační oblasti. Tento systém měl stát vést k efektivnímu plánování investic a minimalizovat chyby, které byly v socialistickém hospodářství časté. 

V roce 1986 byl Vladimír Matoušek penzionován, avšak po sametové revoluci roku 1989 se stal externím pedagogem Fakulty architektury VUT v Brně, a to na přání děkana Ivana Rullera. 

Demokracie je křehká, populismus ji může zničit

Vladimír Matoušek sám sebe popisuje jako agnostika ovlivněného hlubokým křesťanstvím svého otce. V rozhovoru vyjadřuje své názory na historický vývoj a současnou situaci České republiky, přičemž zdůraznil důležitost liberální demokracie jako nejlepšího možného systému. Připouští však, že její realizace často naráží na praktické problémy, zejména v politickém prostředí. 

Pokud jde o Evropskou unii, pamětník podotýká, že ačkoli má EU své nedostatky, jako je pomalost a neefektivnost, považuje členství v unii pro Českou republiku za nezbytné. Upozorňuje na potřebu efektivnější reakce na migrační krize a na nutnost přísnější ochrany hranic. 

Osobnost Václava Havla oceňuje nejen jako prezidenta, ale také jako člověka, který se významně zasloužil o mezinárodní postavení České republiky. Podle jeho názoru byl Havel díky svému intelektu, kultivovanému projevu a charismatu jedním z nejlepších představitelů země na mezinárodní scéně. Srovnával ho s dalšími prezidenty a zdůraznil, že Havel působil lidsky a bezprostředně, což často chybělo jeho následovníkům.

Závěrem vyjadřuje přání, aby mladé generace nezapomínaly na křehkost demokracie a aktivně ji chránily. Varuje před populismem a extremismem, které mohou demokracii ohrozit, a apeluje na odpovědnost každého občana. Podle Vladimíra Matouška je důležité, aby lidé nejen využívali svobody, ale také si uvědomovali své povinnosti vůči společnosti.

„Dnešním mladým lidem bych jedině vzkázal, aby si tu demokracii prostě hlídali. Je to velmi křehká věc a přál bych jim, aby se prostě neopakovalo to, co jsme zažili my v tom totálním nasazení nebo během války v protektorátu. A konec konců, možná v mírnějším, ale stejně nepříjemném měřítku za těch 40 let komunistického panství. I když bych řekl, to žití v tom ‚táboře pokroku a míru‘, jak se tehdy říkalo, nebylo zničující a nebylo tak dalece vyhrocené jako za nacistů. Hlídat demokracii!“ uzavírá své vyprávění Vladimír Matoušek.