Jiří Materna

„Již jsem nastínil, jak syn přišel na to si koupit detektor. Tak si ho pořídil a chtěl něco hledat, ale ne jenom podkovičky, zátky kolem rybníka ukrytý a tak dál. Tak si udělal radost, za několik tisíc koupil detektor a chtěl mermomocí něco hledat. Já jsem věděl, kde jsou asi zakopané tyto věci (K 231), protože jsme tam chodili v devadesátých letech a později. Několikrát jsme tam byli a hledali jsme primitivními hledačkami i jako senzibilové s proutky a našli jsme všechno možné, ale toto ne. Ono se to místo taky hodně změnilo. Změnil se les. Tam, kde bylo pole, byla paseka, tam, kde byla paseka, byl vzrostlý les, tam, kde byl původně les, už nic nebylo, tak to bylo trošku složité. Tak jsme tam začali marně chodit. Našlo se kdeco: hmoždíř, podkovy, staré mince... Až jednoho večera na to syn za velkého jásotu narazil. No tak jsme to otevřeli a zjistili jsme, že je to nepoškozené, že to bylo perfektně udělané a připravené. Od začátku bylo jasné, že jediný dědic, který je, je nástupnická organizace K 231, což je KPV. Byla to kovová krabice, ve které byl celý seznam přihlášek, fotografie z prvních akcí, výstřižky z novin, které se týkaly K 231, delegačenky na přípravný výbor, který se tenkrát v Pace vytvořil. Prostě byly to dokumenty, o kterých tenkrát v roce 1968, po vstupu vojsk, jsme se domnívali, že by posloužily jako kompromitující materiál pro StB. Aby se jim to nedostalo do rukou, tak na doporučení ústředí starý pan Pavlovec, který měl zkušenosti s kovovýrobou, protože měl výrobu rakví, tak to perfektně zadělal do plechové krabice a ukryl.“

„Nás bylo deset celkem a dostali jsme dohromady devadesát devět roků. Pět z nás nad patnáct roků, sám jsem dostal patnáct let, ostatní za využití všech polehčujících okolností a hlavně, že u nich nebyly nalezeny zbraně, měli nižší tresty. Nám přitížilo nejvíc, že u nás byly nalezeny zbraně nebo jsme byli viněni z manipulace se zbraněmi. Kdo neměl v těchto letech zbraň, nebyl snad ani považovaný za pořádného kluka pravděpodobně.“

„To byla taková rozsáhlá cela a na ní Šaňo Mach, Gustáv Husák, Áda Petrovskej, Hradeckej, Zbyněk Roušar, to jsou zase mašínovci. Husák se choval, že se stydím to říkat. Já si na něj nemůžu stěžovat a měli jsme spolu dost, i když on byl především Slovák, ale pan Slovák. Byl tedy bolševik, to byl, ale každý, kdo byl bača nebo Slovák, tak byl o dvě třídy výš než jakýkoliv člen ústředí.“

„Bylo automaticky počítáno s tím, že jsme v roce 1945 přecházeli jako zakládající členové skautské organizace. Na Pace se nás sešlo hodně. Byl to velikánský boom tady v kraji. Podařilo se nám i dost vybudovat díky předválečným skautům, kteří se angažovali. Sehnalo se šest chat po Němcích a ty se převezly a smontovaly tady v prostředí mezi skalami. A vytvořila se opravdu pěkná základna pro skautování, kterému jsme se pak oddávali. Náš oddíl se jmenoval Sopka. Jednak podle blízké sopky, kde byl postavený tábor. A pak po roce 1945 takový ten výbuch a elán byl podobný sopce.“

„Málo platné, byl tady také hlad po tom něco dělat. Já jsem měl to štěstí, že jsem měl toho kamaráda, toho Salivara, švagra Škvoreckého, čili byl jsem tady co platný, že jsem mohl, když pak odešel, ukrývat pro něj nějaké rukopisy, mikrofilmy nebo něco, co se k němu příležitostně dostávalo, a podobně. Se Salivarem jsem se seznámil prakticky na vojně, protože oba dva jsme dosluhovali vojnu. On byl tedy i velice krátce v Leopoldově, ale prostě pevnosti jsou kapitola sama o sobě, protože jsme věděli o sobě všechno možné, ale nebyla žádná možnost, jak se kontaktovat. To nešlo ani přes Krbce na marodce.“