Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kdo neměl v těch letech zbraň, nebyl snad ani považován za pořádného kluka
politický vězeň narozený 12. dubna 1932 v Heřmanicích u Nové Paky
za války s kamarády založili ilegální junácký oddíl
po válce se jako již oficiální skauti střetávali s levicovou novopackou bojůvkou
po únoru 1948 se zapojil do ilegální činnosti skautské skupiny v Nové Pace
zatčen StB během výkonu vojenské služby 5. června 1954
souzen v desetičlenné skupině „Nezdařil a spol.“, soud mu za velezradu a špionáž vyměřil trest ve výši 15 let odnětí svobody
byl vězněn převážně na Mírově a v Leopoldově, kde prožil i známou hladovku
propuštěn na tzv. květnovou amnestii v roce 1960
celý život pracoval po stavbách
v roce 1968 vstoupil do K 231 a účastnil se obnovy Junáka
během tzv. normalizace přechovával rukopisy a další materiály pro Škvoreckého nakladatelství 68 Publishers
po roce 1989 se zapojil do činnosti pobočky KPV a opět do obnovy Junáka
jeho syn nalezl v roce 2008 desetiletí ukrývané materiály novopacké K 231
byl jedním se zakladatelů čestného oddílu Velena Fanderlíka
zemřel 30. srpna 2010
Jiří Materna se narodil 12. dubna 1932 v osadě Heřmanice nedaleko Nové Paky. Rod Maternů byl v tomto kraji zaznamenán již roku 1754 a je možné, že Jiří Materna pochází ze zemanské větve Maternů z Květnice, jak to rodu připisuje v Německu žijící Fridrich Materna. Otec Eduard Materna se toužil stát stavitelem. Jeho plány mu však překazila první světová válka –po návratu z bojišť na sklonku války se ještě rozhodl, že půjde bránit vlast na Slovensko proti Maďarům. Na studia tedy nezbyl čas a Eduard Materna se stal alespoň stavebním technikem a později městským hospodářem. Matka Anna se narodila v novopackém pivovaru a až do svatby se starala o rodinné hospodářství. Po svatbě pak byla v domácnosti a pečovala o tři syny.
Studia měl Jiří Materna zkomplikována válkou. Stačil dokončit obecnou školu, ale poslední ročník školy měšťanské již během války dokončit nemohl. Okamžitě po jejím skončení nastoupil tedy do tzv. jednoročního učebního kurzu. V roce 1947 pak nastoupil na Obchodní akademii v Hořicích, v roce 1951 maturoval a poté krátce pracoval v Hradci Králové u stavebních závodů.
Již během války založil Jiří Materna s kamarády ilegální skautský oddíl a v této činnosti přirozeně pokračoval i po květnu 1945. „Bylo automaticky počítáno s tím, že jsme v roce 1945 přecházeli jako zakládající členové skautské organizace. Na Pace se nás sešlo hodně. Byl to velikánský boom tady v kraji. Podařilo se nám i dost vybudovat díky předválečným skautům, kteří se angažovali. Sehnalo se šest chat po Němcích a ty se převezly a smontovaly tady v prostředí mezi skalami. A vytvořila se opravdu pěkná základna pro skautování, kterému jsme se pak oddávali. Náš oddíl se jmenoval Sopka. Jednak podle blízké sopky, kde byl postavený tábor. A pak po roce 1945 takový ten výbuch a elán byl podobný sopce.“
Skautská činnost bezprostředně po skončení války byla trnem v oku novopacké levicové bojůvce, která se všemožně snažila skautům bránit v jejich činnosti. Bylo samozřejmé, že měla podporu i místních orgánů, a tak když se v Praze udál únorový komunistický puč, začali novopačtí skauti okamžitě přemýšlet, jak by se proti novému režimu mohli postavit. Napojili se na vojenskou skupinu z Nové Paky, distribuovali letáky, postavili si vysílačku, spolupracovali se skauty z Ústí nad Orlicí atd. Novopackým skautům v té době sloužila za základnu jejich skautská chata nedaleko města. Kruh se však postupně uzavíral. Nejprve byli při pokusu o ilegální přelet hranic zatčeni novopačtí vojáci. Ještě předtím se však jednomu z nich, Ervínu Müllerovi, podařilo dostat ilegálně do zahraničí. Tato skutečnost společně se zatčením jednoho z členů ilegální skupiny v Ústí nad Orlicí během voleb v roce 1954 se staly osudnými i novopackým skautům. Informace a kontakty na skautskou organizaci v Nové Pace prosákly pravděpodobně jak ze zahraničí, tak i od zmíněného orlickoústeckého člena ilegální skupiny.
V osudný den 5. června 1954 se Jiří Materna stejně jako většina jeho kamarádů nacházel ve výkonu základní vojenské služby. Tento fakt značně zjednodušil StB situaci a nastalo zatýkání. Jiří Materna byl zatčen v Praze-Bohnicích a převezen postupně do Liberce, Pardubic, Prahy-Ruzyně, až se nakonec dostal do Kapucínské ulice na Hradčanech. Během vazby nezažil již fyzické týrání jako mnozí jiní, ale byl přivazován k židli, poznal hlad i tvrdé zacházení. Vyšetřovatelé se snažili mladé skauty přinutit k přiznání, že byli řízení ze skautské centrály, což se však nakonec StB nepodařilo prosadit. Celá desetičlenná skupina tedy byla nakonec označena jako „Nezdařil a spol.“.
Soudní přelíčení se konalo v Praze. Prokurátor navrhoval čtyři nejvyšší tresty, ale nakonec obžalovaným pomohl věk, který se blížil mladistvosti. „Nás bylo deset celkem a dostali jsme dohromady devadesát devět roků. Pět z nás nad patnáct roků, sám jsem dostal patnáct let, ostatní za využití všech polehčujících okolností a hlavně, že u nich nebyly nalezeny zbraně, měli nižší tresty. Nám přitížilo nejvíc, že u nás byly nalezeny zbraně nebo jsme byli viněni z manipulace se zbraněmi. Kdo neměl v těchto letech zbraň, nebyl snad ani považovaný za pořádného kluka pravděpodobně.“
Po skončení soudu byl Jiří Materna převezen z Pankráce do věznice na Mírově, kde se nejprve dostal do vojenské izolace. Setkal se tam s vysokými důstojníky a vzpomínal například na setkání s generálem a důstojníkem letectva v legiích Vilémem Stanovským. Na Mírově se také omylem dostal na oddělení kněží, kteří ho považovali za tajně vysvěceného bohoslovce. Nežli se celá událost stačila vysvětlit, bachaři omyl odhalili a s křikem ho poslali na jinou celu. Jak sám zmiňuje, dostat se mezi kněží bylo požehnáním.
V roce 1955 byl Jiří Materna převezen z Mírova do Leopoldova. Tam se ještě stačil zúčastnit tzv. nudlové stávky či hladovky. Nejprve byl zařazen na draní peří, postupem času začal pracovat v Agrostroji. Zažil i několik útěků, například v době útěku slavného Ády Petrovského ležel na cele č. 43 přes jednu postel vedle něho. Na této velké cele poznal i mnohé další spoluvězně: „To byla taková rozsáhlá cela a na ní Šaňo Mach, Gustáv Husák, Áda Petrovský, Hradeckej, Zbyněk Roušar, to jsou zase mašínovci. Husák se choval, že se stydím to říkat. Já si na něj nemůžu stěžovat a měli jsme spolu dost, i když on byl především Slovák, ale pan Slovák. Byl tedy bolševik, to byl, ale každý, kdo byl bača nebo Slovák, tak byl o dvě třídy výš než jakýkoliv člen ústředí.“
Z Leopoldova byl Jiří Materna propuštěn na tzv. květnovou amnestii v roce 1960. Za celých pět let dřiny si odnesl pouhých 900 Kč. Šokem, který bezprostředně po propuštění zažil, se stal pohled na matku s děckem, které svobodně a nenásilně kolem ní pobíhalo. Nedovedl si představit, že něco takového ještě existuje. Jinak byl však návrat neradostný. Společnost zestárla, vrstevníci byli vesměs ženatí, a co víc, názory se proměnily – normalizovaly. Práce se sháněla samozřejmě obtížně, ale pomohli známí a Jiří Materna se dostal jako syn stavebního technika na stavby, kde přidával. Při práci vystudoval večerní průmyslovou školu.
Netrvalo však dlouho a Jiří Materna byl povolán k dokončení vojenské služby u pomocných praporů. Zůstal však u řemesla a podílel se na výstavbě nových kasáren v Havlíčkově Brodě, Chlumci nad Cidlinou a podobně.
Změnu do života Jiřího Materny přinesl rok 1968. Nevěřil sice obrodnému procesu v KSČ, ale závan svobody využil alespoň k obnově Junáka a účasti v nově vzniklém klubu K 231. V té době měl Jiří Materna již manželku Věru, kterou si tajně vzal na Karlštejně. Postupem času se narodili dva synové. Přicházející normalizace již nebyla bývalým muklem Maternou tak hluboce prožívána, protože nastaly i rodinné starosti. Přestože věděl, že je sledován, tak tomu nepřikládal větší důležitost.
Nový život však pro Jiřího Maternu neznamenal rezignaci. Během vojenské služby se totiž seznámil se švagrem Josefa Škvoreckého Salivarem. „Málo platné, byl tady také hlad po tom něco dělat. Já jsem měl to štěstí, že jsem měl toho kamaráda, toho Salivara, švagra Škvoreckého, čili byl jsem tady co platný, že jsem mohl, když pak odešel, ukrývat pro něj nějaké rukopisy, mikrofilmy nebo něco, co se k němu příležitostně dostávalo, a podobně. Se Salivarem jsem se seznámil prakticky na vojně, protože oba jsme dosluhovali vojnu. On byl tedy i velice krátce v Leopoldově, ale protože pevnosti jsou kapitola sama o sobě, věděli jsme o sobě všechno možné, ale nebyla žádná možnost, jak se kontaktovat. To nešlo ani přes Krbce na marodce.“
Rok 1989 vnímal zpočátku Jiří Materna s jistým odstupem a nedůvěrou, která pramenila ze zkušeností z roku 1968. Na pozvání odjel na šest týdnů do Toronta ke Škvoreckým. Účastnil se opět obnovy Junáka a dodnes každý rok jezdí na skautské tábory. Byl i spoluiniciátorem založení čestného oddílu Velena Fanderlíka. Stal se i aktivním členem novopacké pobočky konfederace politických vězňů. S touto činností souvisí i skutečnost, že členové této pobočky se od roku 1990 snažili najít vzácný archiv novopackého klubu K 231. „Již jsem nastínil, jak syn přišel na to si koupit detektor. Tak si ho pořídil a chtěl něco hledat, ale ne jenom podkovičky, zátky kolem rybníka ukrytý a tak dál. Tak si udělal radost, za několik tisíc koupil detektor a chtěl mermomocí něco hledat. Já jsem věděl, kde jsou asi zakopané tyto věci (K 231), protože jsme tam chodili v devadesátých letech a později. Několikrát jsme tam byli a hledali jsme primitivními hledačkami i jako senzibilové s proutky a našli jsme všechno možné, ale toto ne. Ono se to místo taky hodně změnilo. Změnil se les. Tam, kde bylo pole, byla paseka, tam, kde byla paseka, byl vzrostlý les, tam, kde byl původně les, už nic nebylo, tak to bylo trošku složité. Tak jsme tam začali marně chodit. Našlo se kdeco: hmoždíř, podkovy, staré mince. Až jednoho večera na to syn za velkého jásotu narazil. No tak jsme to otevřeli a zjistili jsme, že je to nepoškozené, že to bylo perfektně udělané a připravené. Od začátku bylo jasné, že jediný dědic, který je, je nástupnická organizace K 231, což je KPV. Byla to kovová krabice, ve které byl celý seznam přihlášek, fotografie z prvních akcí, výstřižky z novin, které se týkaly K 231, delegačenky na přípravný výbor, který se tenkrát v Pace vytvořil. Prostě byly to dokumenty, o kterých tenkrát v roce 1968, po vstupu vojsk, jsme se domnívali, že by posloužily jako kompromitující materiál pro StB. Aby se jim to nedostalo do rukou, tak na doporučení ústředí starý pan Pavlovec, který měl zkušenosti s kovovýrobou, protože měl výrobu rakví, tak to perfektně zadělal do plechové krabice a ukryl.“
Jiří Materna čas strávený ve vězení nikdy nebral jako promarněný. Byla to dle jeho slov veliká životní zkušenost a možnost poznat skvělé lidi. I díky těmto letům si nikdy nepřestal vážit skautských zásad, které formovaly a formují jeho život až do současných dní.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martin Jindra)