„Můžu říct, že Gustáv Husák, já jsem ho znal z Leopoldova. My mu říkali, ty jseš komunista a máš velezradu, my máme taky velezradu, a nejsme komunisti. A on na to říkal, že ho strana zkouší. Nakonec se stal prezidentem. Ale musím říct, že on byl něco jako taková smutná postava jako Hácha. Háchu tenkrát po revoluci dost odsuzovali, ale on to byl chudák. Hácha byl předseda soudu a on měl povinnost, když Beneš emigroval, měl povinnost toho prezidenta dělat, i když se mu nechtělo. On se chtěl spíš hrabat ve svých známkách, poněvadž on byl vášnivej sběratel známek. Ale nakonec to byl nucen přijmout a snažil se, co mohl, v rámci možností, aby ty lidi mohl před nacistickým útlakem nějak ochránit. To, že zemřel ve vězení, bylo dost neprávem. On musel tu funkci vzít a tak nějak jet a snažit se. A něco podobnýho byl Husák. Já si pamatuju, že on tenkrát neměl rád Brežněva, ale přesto se snažil, aby tady nebyly politické procesy, poněvadž Brežněv, ten by tady nastolil stalinistickej režim s politickými procesy a on se tomu Husák snažil zabránit a zabránil, takže bych ho zase tolik neodsuzoval.“
„Začala taková jakási válka. Já jsem tomu říkal, že je to válka proti občanům. Byla to vlastně válka. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Prostě takovej ten systém, jako byl v Rusku, ten stalinský režim. A když dneska někdo říká, vždyť jste mohli odejít, tak to nešlo. Nikdo nemohl odejít normálně, musel se jedině vystřílet jako bratři Mašínové. Jinak to nešlo. Ani na návštěvu se nesmělo jezdit. Na to bylo velice přísně dbáno. Dneska se představuje, že člověk se mohl sebrat a jet do ciziny, tak to nešlo. Dokonce do východních států bylo potřeba povolení a vízum, byly s tím těžkosti. Hranice byly hlídaný, tam byly ty pásma, několikakilometrové pásmo. Vykácené stromy, aby to bylo volný. No zkrátka, nešlo tímto způsobem odejít nebo se vystěhovat. Vznikl zkrátka takovej systém ‚kdo nejde s námi, jde proti nám‘.“
„Bylo to typický soudnictví, jak tenkrát bylo. Právníci, ti museli mít spolupráci, samozřejmě. Právníka jsem si mohl vybrat, i když jsem věděl, že to je úplně zbytečný. Ty procesy byly už připravený předem, ty rozsudky byly už připravený předem. Tohle bylo jen divadlo. Ti právníci, ti měli spolupráci s StB, nemohli jsme čekat, že by ten právník jako dnes bojoval o toho klienta a snaží se, aby jim ukázali, jaký jsou dobrý právníci, že i vyloženýho lumpa z toho dostanou. Dneska už jsou to samozřejmě věci majetkové a trestní, politické už dnes nejsou, ale tenkrát to bylo politicky zaměřený všechno. Nedělal jsem si žádné iluze, že by mě ten právník z toho nějak vysekal. S tím se člověk musel smířit.“
Milan Matějů se narodil v Praze do rodiny redaktora Českého slova a matky v domácnosti. Od mládí byl členem organizace YMCA a na gymnáziu se setkal s Vladivojem Tomkem, se kterým se zapojil do odbojové činnosti proti komunistickému režimu. Tomkova odbojová skupina Othello plánovala svržení režimu a Milan Matějů pro tyto účely obstarával zbraně, později vyráběl rádiové přijímače pro poslech zahraničního rozhlasu a podílel se také na distribuci protirežimních letáků. Neúčastnil se ozbrojených akcí skupiny, ale poté co se jí Státní bezpečnost dostala na stopu, byl spolu s ostatními též zatčen a obviněn. V rámci svého tříletého trestu si prošel tábory nucených prací Bytíz a Vojna a také věznicí v Leopoldově. Po propuštění na svobodu pokračoval ve výrobě rádiových přijímačů a v distribuci letáků. Až do listopadu 1989 se živil jako opravář televizí. Milan Matějů zemřel 25. listopadu roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
