Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Matějů (* 1933  †︎ 2021)

• narozen 12. srpna 1933 v Praze

• jeho otec redaktor Českého slova a spolupracovník Jaroslava Haška

• spolužák Vladivoje Tomka

• člen odbojové skupiny Othello

• získával zbraně pro odbojovou činnost

• vyráběl rádiové přijímače pro poslech zahraničního rozhlasu

• distribuoval protirežimní letáky

• zatčen v roce 1960 a odsouzen ke třem rokům

• prošel si tábory Bytíz, Vojna a věznicí Leopoldov

• propuštěn na amnestii v roce 1962

• zemřel 25. listopadu 2021

Vladivoj Tomek byl popraven 17. listopadu 1960; šlo o poslední popravu z politických důvodů v komunistickém Československu. Vedl skupinu Othello, která měla za cíl svrhnout komunistickou vládu. Se svými druhy plánoval atentáty na politické činitele, výrobu a distribuci letáků, obstarávání zbraní a nakonec ozbrojené povstání. Nejznámější akcí této skupiny bylo přepadení ozbrojené vojenské hlídky v Praze-Strašnicích v prosinci roku 1952. Při tomto přepadení, naplánovaném kvůli získání dalších zbraní a munice, zemřel jeden voják. Tomkova skupina posléze od ozbrojených akcí na několik let upustila a soustředila se na tišší formy odporu. I přesto se jim nakonec bezpečnostní složky dostaly na stopu a skupinu pozatýkaly. V následujícím procesu padl trest smrti pro Vladivoje Tomka, ostatním obviněným byly vyměřeny tresty od dvou do pětadvaceti let odnětí svobody.

Mezi obviněné v procesu s Tomkovou skupinou patřil i jeho spolužák z gymnázia a spolupracovník Milan Matějů. Seznámili se na gymnáziu, byli stejně staří a brzy se spřátelili. Oba nesouhlasili s komunistickým režimem a bylo jim jasné, že režim zamlčuje skutečnost a chová se nemorálně. Vladivoj Tomek byl ovlivněn myšlenkami skautského hnutí. Milan Matějů byl naopak členem křesťanské organizace YMCA, s ní se účastnil táborů, debatních kroužků a dalších akcí. Po únoru 1948 bylo oběma jasné, že se nový režim neshoduje s jejich ideály. Komunisté to chlapcům potvrdili, když obě organizace brzy rozpustili.

Zbraně a vysílačky

Milan Matějů se tak přidal k rodící se odbojové skupině kolem Vladivoje Tomka. Vyznal se ve zbraních, a ve skupině mu tak připadla role zbrojíře. Jeho úkol byl nejprve obstarávat zbraně pro potřeby členů skupiny. Několik zbraní se mu podařilo sehnat přímo, některé získal jako prostředník od dalších kontaktů a známých. Sehnal tak ale pouze pistole a jednu pušku. Skupina se proto rozhodla získat samopaly přepadením vojenské hlídky. S tímto krokem však Milan Matějů nesouhlasil, neboť se mu zdál předčasný. Na přepadení hlídky se proto nijak nepodílel. Místo toho se rozhodl, že bude vyrábět vysílače pro příjem zahraničního rozhlasu.

Vysílání zahraničního rozhlasu totiž komunisté rušili rušičkami, aby si cizí zpravodajství nemohli naladit obyčejní lidé. Milan Matějů chtěl, aby všichni měli možnost poslouchat i zahraniční informace a udělat si obrázek o tom, co se opravdu ve světě děje. Jako studovaný radiotechnik (po gymnáziu totiž nastoupil na elektrotechnickou školu) začal vyrábět přístroje na odrušení komunistických rušiček. Zmapoval si, kde se jednotlivé rušičky nacházejí, a podle toho konstruoval přijímače tak, aby byl signál komunistických rušiček potlačen. Těmito přístroji se mu velmi úspěšně dařilo zásobovat své známé a přitom dodržoval přísné zásady konspirace, aby se na jeho stopu nedostala Státní bezpečnost.

Ozbrojené povstání

Tomkova skupina se zatím věnovala jiným činnostem, na kterých se Milan Matějů podílel jen zčásti. V roce 1956 vypuklo povstání v Maďarsku a skupina vycítila příležitost, že nastal čas odporu proti komunistům i v Československu. Společně s Maďary by mohli komunisty vyhnat. Maďarské povstání však bylo brzy a navíc velmi krvavě potlačeno. Skupině bylo jasné, že se zde nikdo do podobného rizika nepustí. Zdálo se jim, že je potřeba další příprava. Snažili se proto o výrobu výbušnin, tiché obstarávání zbraní jejich výrobou nebo neozbrojenou krádeží, přes své kontakty v armádě shromažďovali dýmovnice, náboje, slzný plyn a další výzbroj, padělali společně bankovky, šířili letáky.

Milan Matějů nesouhlasil s tím, že by se mělo připravit ozbrojené povstání. Domníval se, že jsou takové úvahy velmi předčasné a že se do povstání Češi nezapojí. Navíc se obával prozrazení kvůli nedodržování konspiračních zásad. Podle něj byl totiž Vladivoj Tomek v konspiraci dosti neopatrný a například nehlídal, aby se jednotliví členové skupiny, kteří spolu přímo nespolupracovali, neznali pravým jménem. Milan Matějů se proto odmítal seznamovat se všemi členy skupiny, ani tyto konspirační zásady mu však nepomohly, když se Státní bezpečnost dostala na stopu Tomkovy skupiny a odhalila identitu pachatelů přepadení vojenské hlídky z roku 1952.

Othello odhalen

Na konci roku 1959 začalo rozsáhlé zatýkání. Tehdy šestadvacetiletý Milan Matějů, již ženatý a otec čtyřletého syna, byl zatčen na začátku roku 1960 přímo ve svém zaměstnání. Odtud byl odvezen rovnou na Pankrác do vazby, kde strávil několik měsíců. Samotný soud se konal ke konci roku 1960 a jeho průběh byl na svou dobu typický: „Právníci, ti museli mít spolupráci, samozřejmě. Právníka jsem si mohl vybrat, i když jsem věděl, že to je úplně zbytečný. Ty procesy byly už připravený předem, ty rozsudky byly už připravený předem. Tohle bylo jen divadlo. Ti právníci, ti měli spolupráci s StB, nemohli jsme čekat, že by ten právník jako dnes bojoval o toho klienta. Nedělal jsem si žádné iluze, že by mě ten právník z toho nějak vysekal. S tím se člověk musel smířit.“

Milan Matějů dostal díky přísnému dodržování zásad konspirace u soudu jen tři roky, jeden z nejmírnějších trestů z celé skupiny. Po odsouzení pracoval v táborech Bytíz a Vojna, jako elektrikář instaloval rozvody do domů komunistických papalášů. Když si správci uvědomili, že má vystudovanou elektrotechniku, poslali ho do Leopoldova. V Leopoldově mu umožnili pracovat v konstrukční kanceláři, a vyhnul se tak nejtvrdším podmínkám. Nejhorším se pro něj staly pracovní tábory Bytíz a Vojna, kde se k němu čeští dozorci chovali daleko hůře než později dozorci slovenští v Leopoldově. Nerad ale na tuto dobu vzpomíná, daleko raději si připomíná hezčí chvilky ve vězení. Dodnes si tak pamatuje, jak stavěli kolotoče pro krysy nebo si načerno vyráběli alkohol. V Leopoldově také potkal pozdějšího prezidenta Gustáva Husáka, odsouzeného za velezradu. Se spoluvězni si z něho dělali legraci: „My mu říkali, ty jseš komunista a máš velezradu, my máme taky velezradu, a nejsme komunisti. A on na to říkal, že ho strana zkouší. Nakonec se stal prezidentem.“

Milan Matějů byl z vězení propuštěn na rozsáhlou amnestii v roce 1962 krátce před vypršením trestu. Poté se vrátil ke svému původnímu povolání elektrotechnika a pracoval jako opravář televizí až do listopadu 1989. Mezitím se ještě několikrát sešel se svými bývalými přáteli a členy odbojové skupiny a rozdávali společně letáky. Pamětník také stále pokračoval ve výrobě svých rušiček. Žádnou rozsáhlou nebo ozbrojenou činnost už ale skupina nevyvíjela. Po revoluci se nezapojil do nových politických struktur, politiku sledoval pouze zpovzdálí. Při pohledu na posledních pětadvacet let demokratického režimu je ale velmi kritický. Zdá se mu, jako by se toho příliš nezměnilo, a v některých ohledech je situace ještě horší než tehdy. Když v mládí chtěli svrhnout komunistický režim, představovali si jinou budoucnost a pochybuje, zda by tehdy do odboje šel, kdyby tušil, kdo komunisty nahradí.