Nikolaus Markert

„Největší zážitek byl, jak jsem prožil orientaci ohledně povolání. Dostali jsme pokyn: každý čtrnáctiletý si musí během 14 dní najít práci. Kdo nebude mít práci, tomu ji přidělíme, pošleme ho do Sokolova do dolu na hnědé uhlí. Kdo nepřijme bod 1 ani 2, tomu jako bod 3 nebudou přiděleny potravinové lístky. Hotovo. Všichni dorazili do Skalné na úřad práce, já jsem byl zaměstnán jako pomocný dělník v truhlářské dílně mého strýce v Lubech. Šlo to rychle a ráz na ráz jsem se stal pomocným dělníkem v truhlárně. Netrvalo dlouho a uprostřed léta přišli dva pánové v kabátech: ‚No, kdepak je mistr Niedermayer?‘ ‚Támhle.‘ ‚Vypněte stroje, je tu moc velký hluk.‘ Pak vytáhl z kapsy kabátu dopis: ‚Tak, pane Niedermayer, jste vyvlastněn a ode dneška povedu podnik já, Petrovič, z pověření státu.‘ A bylo to. Dobrák Niedermayer byl vyhozen i z bytu a nakonec skončil v pracovním táboře v Chebu. Petrovič se stal naším novým mistrem. Řekl mi: ‚No jo, jsi pomocný dělník.‘ Pracoval jsem od čtvrtka do soboty u svého strýce a dostával 175 korun, tedy 17,50 marek. Petrovič mi to vyplácel dál a jednoho dne řekl: ‚Markerte, nechceš se u mě stát učněm?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Němci přece vůbec nemohou být učni!‘ ‚Ále, Petrovič to umožní!‘ Tak jsem řekl: ‚Dobře, budu tedy učeň.‘ Výsledek: mzda klesla na 40 korun týdně, tedy 4 marky. 40 korun.“

„Heydrich zemřel. A co řekl strýc? ‚Obleč si uniformu, jdeme na Hrad.‘ Co se tam dělo? Na hradním nádvoří bylo vystaveno Heydrichovo tělo v rakvi se vší poctou, s vlajkami s hákovým křížem, vlajkami SS, s důstojníky, hradní stráží a se vším všudy. Co jsme chtěli udělat? Strýc, který měl vždycky klobouk, ho smekl, pozdravil napřaženou paží německým pozdravem, když jsme procházeli kolem, a tak jsme se v Praze rozloučili se zemřelým říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Ptal jsem se později: můj strýc, řekl bych zapřísáhlý katolík, hluboce věřící člověk, proč se jde loučit s Heydrichem? A jediná možná odpověď byla: patří se to udělat jako spořádaný Němec. Ne protože by byl nacista, to vůbec ne, ale protože chtěl být správný Němec, šel na Pražský hrad. Odpoledne pak jela lafeta s rakví ve smutečním průvodu městem z Hradu na hlavní nádraží. Měli jsme s Hitlerjugend službu, stáli jsme na Příkopech dole na Václavském náměstí ve špalíru, střídavě jeden chlapec z HJ a jeden člen Luftwaffe. Když projížděla kolem rakev, stáli jsme v pozoru s německým pozdravem a ulice byly přecpané lidmi. Pak jel z hlavního nádraží do Berlína, kde se s ním rozloučil Hitler při státním aktu.“

„To nám dokázal, když nás jednou, řekněme, potřeboval. Oslovil nás: ‚Hoši, potřebuji vás v tělocvičném úboru tam a tam, budete vystupovat na jevišti.‘ Samozřejmě jsme si mysleli, že budeme předvádět stojku, kotouly nebo skok přes bednu. Každý dostal startovní číslo a co se dělo: necvičili jsme, ale jednotlivě jsme postupně přicházeli na jeviště, zatímco ve tmě sálu seděla spousta lidí v uniformách i v civilu. Ředitel na nás vlastně předváděl, k jaké rase geneticky patříme. A přede mnou šel vedoucí třídy Schläger, bývalý Kubíček, a ještě dnes slyším, co o něm ředitel řekl: „Blond vlasy, modré oči, nordická rasa, vhodný k vedení větších jednotek. Odstoupit.‘ Pomyslel jsem si jenom: to jsi v háji, jsi další na řadě, nemáš ani modré oči ani blond vlasy. To nejvýstižnější bylo: široké lícní kosti, to mám po matce, široké lícní kosti. A ředitel pak řekl: ‚Alpínský typ, vhodný jen k vedení menších jednotek.‘ Pomyslel jsem si: K čemu to ksakru všechno je? ‚Odstoupit.‘“

„Měl jsem štěstí, že ve třídě byl jeden spolužák, jehož rodiče pocházeli z Plesné, což je jen šest kilometrů od Lubů. Uměl dobře česky a vždycky mi pomohl se zorientovat. Někteří ze třídy ale nakonec nemohli výuku podstoupit kvůli nedostatečným znalostem němčiny. Ptám se tedy, z jakých asi byli rodin? Ze smíšených manželství, kde byl německý otec nebo matka, kteří si řekli: musíme svého syna poslat na německou školu, aby měl větší šanci. Pokusili se o to, ale on to nezvládl. Tři další, jeden z nich se jmenoval Löwenthal, jeden by tomu ani nevěřil, že dva byli Židé a jeden poloviční Žid, se po potvrzení přijímací zkoušky několik týdnů objevovali v naší třídě. Dokud jednoho dne třídní učitel neřekl: ‚Poslyšte, od zítřka prosím zůstaňte doma, nebo můžete odejít rovnou.‘ Tak byli dva Židé humánně vykázáni z naší třídy, nikdo jim neubližoval ani nenadával – prosím, od zítřka zůstaňte doma. A Krauss, poloviční Žid, směl zůstat o čtrnáct dní nebo tři týdny déle, hrál pro nás důležitou roli, ale nakonec ředitelství rozhodlo, že škola bude úplně nežidovská, a tak vyletěli i poloviční Židé a nesměli pokračovat. Co se ale skrývá za tím, že židovští rodiče poslali své syny na německou školu. Považovali za nemožné, že se proti Židům postupovalo v pronásledování tak brutálním způsobem, a řekli si: když ho pošleme na německou školu, má větší šanci, může z něj něco být, vždyť je nadaný! Tahle víra byla rozšířená i u jiných spolužáků. Došlo k tomu, že jsme v třídní knize museli provést několik změn v příjmení. Byl tam jeden Juchlíček, po nějakém předkovi měl české příjmení, i když byl Němec, ale né, přejmenujeme ho a ode dneška se bude jmenovat Funke. Juchlíček – Funke, poněmčen. Další se jmenoval Kubíček a ten byl tenkrát vedoucím třídy, potřebovali jsme někoho, kdo na začátku výuky hlásil: ‚Pozor, hlásím, že třída ta a ta s počtem tolik a tolik žáků je připravena k výuce!‘ A Kubíček se pak najednou jmenoval Schläger. Schläger.“