Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nikolaus Markert (* 1931)

• narodil se 30. června 1931 v Lubech u Chebu do rodiny majitele obchodu s potravinami

• v Lubech chodil na základní školu a také do houslí na hudební školu

• vnímal napětí mezi českým a německým obyvatelstvem před připojením Sudet k Německu

• krátce po anšlusu navštívil Luby sám Hitler, otec jako zastupitel měl uvítací řeč, matka předávala kytici růží

• v roce 1940 mu zemřela matka

• po úspěšném složení zkoušky odešel na reálku do Prahy, kde bydlel u strýce Ignáce Markerta na Pankráci

• během dvou let v Praze zažil různé akce Jungvolku a také pohřeb říšského protektora Heydricha

• v roce 1943 se otec znovu oženil a Nikolaus přešel na reálku v Chebu

• před koncem války zažil bombardování Chebu a příchod amerických vojáků

• rodina byla odsunuta až v roce 1946, a to do Grochwitz bei Burgk, většina příbuzných ale žila v západním Německu

• vyučil se truhlářem, pak dálkově vystudoval polytechnickou vyšší odbornou školu a nakonec tam i učil

Malý houslista z německé rodiny z Lubů u Chebu zažil při dvouletém pobytu v Praze pohřeb Heydricha, vyloučení židovských spolužáků, potom smrt maminky, nový sňatek otce, školní docházku v Chebu i poválečné pašování mezi Luby a Wernitzgrünem a nakonec odsun do východoněmeckého Duryňska. Přesto nepociťuje žádnou nenávist a k událostem svého pohnutého mládí se staví s obdivuhodnou objektivitou a kritičností..

Benzínová pumpa a housličky

Nikolaus Markert se narodil 30. června 1931 v Lubech u Chebu v Chebské ulici číslo 1. Zde bydleli i rodiče matky Hildy a její bratr s rodinou. Dědeček Kirschnek byl jako vrchní učitel velmi vážený. V tomto domě se o pět let později narodil do rodiny Markertových ještě syn Siegfried, hned v roce 1936 se však celá rodina přestěhovala o dva domy vedle do Chebské ulice číslo 3, kde měl otec Franz koloniál a malou benzínovou pumpu. Několik strýců se věnovalo houslařství či obchodu s hudebními nástroji. Lubské děti nechodily do školky, hrály si ve velké partě venku a vždy si samy našly zábavu. Vzhledem k nadmořské výšce Lubů zde bývaly chladné zimy s bohatou sněhovou nadílkou, takže děti si užívaly sáňkování, bruslení, stavění iglú. Mluvily místním nářečím, v Lubech drtivě převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. Ve škole se pak musely začít učit spisovnou němčinu, malého Nikolause učil pan učitel Dietz, který kdysi učil již jeho otce. Po zahájení školní docházky začal Nikolaus chodit také do tělocvičné jednoty a samozřejmě do hudební školy na housle. Kdo v Lubech nehrál na nějaký hudební nástroj, jako by nebyl. On dostal od strýce houslaře tříčtvrteční housličky.

Napětí korunované návštěvou vůdce

Od roku 1937 se postupně stupňovalo napětí mezi Čechy a Němci, vyvrcholilo mobilizací v roce 1938. Většina mužů z Lubů však raději odešla za blízkou hranici do Německa, otec Franz Markert se k nim také připojil. Jako zastupitel obce a člen Sudetoněmecké strany se k mobilizaci československé armády jednoznačně připojit odmítl. Českoslovenští vojáci se připravovali vytvořením zátarasů, i betonových, na hraničních přechodech a odcházeli na třikrát. Kluci se českým vojákům vysmívali kvůli uniformě, ve skutečnosti však v té době byla výzbroj československé armády na velmi vysoké úrovni. Nakonec však wehrmacht 1. října 1938 Sudety obsadil a začalo se proslýchat, že do Lubů přijede i sám Adolf Hitler. A skutečně – nejprve navštívil Cheb, potom Františkovy Lázně a nakonec skutečně i Luby. Franz Markert byl jako zastupitel pověřen uvítat jej oficiálním projevem, matka Hilda Markertová zase poslala Nikolause do zahradnictví pro kytici růží, aby ji později mohl předat vůdci, až bude projíždět kolem jejich domu. K tomu skutečně došlo, Hilda s malým Siegfriedem v náručí se vrhla k projíždějícímu mercedesu a stihla si s vůdcem podat ruku, Nikolaus však kytici předat nestihl, protože vůz nezastavil. „A tak mi kytici sebrali esesáci v černém sedící vzadu ve voze, to mě tehdy hodně rozmrzelo,“ vzpomínal Nikolaus Markert na celou situaci.

Změny po anšlusu, nečekaná smrt maminky

Češi se stáhli ze Sudet a místo tělocvičného spolku chodily mladší děti do organizace Deutsches Jungvolk (Německá mládež), od 14 let potom do Hitlerjugend. Malí chlapci dostali uniformu, nůž za opasek a byli drilováni. Jezdili na pobyty v přírodě, učili se také střílet, jednalo se vlastně o předvojenskou přípravu. Učili se také různé písně, vše bylo dobře psychologicky propracováno. K pochodům jim hrála dechová hudba, což v Lubech byl opravdový zážitek, protože všichni hráli skvěle díky průpravě z hudební školy. „Kamarád Werner, který hrál na lesní roh, se mi vysmíval, že když pochodujeme, jsem jako houslista k ničemu. Tak jsem přijal nabídku stát se bubeníkem,“ vyprávěl o hudebních zážitcích v rámci předstupně Hitlerjugend Nikolaus Markert.

Krátce před velikonočními svátky v roce 1940 utrpěla maminka vážný úraz se zlomeninou, takže ji převezli do nemocnice v Chebu na operaci. Když ji rodina přišla později navštívit, viděli, že její stav je vážný, a oba chlapečky poslali domů. Na velikonoční pondělí se otec se strýcem vraceli naprosto zdrceni – Hilda Markertová zemřela v nemocnici po operaci zlomeniny na srdeční selhání. Mladší Siegfried zůstal u babičky Kirschnekové, Nikolaus měl odjet do Prahy k bezdětnému strýci Ignazi Markertovi. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek byl skutečně přijat na reálku ve Štěpánské ulici číslo 20.

Löwenthal, Kubíček a rasová příslušnost

Strýc Ignaz Markert s manželkou Annou bydleli na Pankráci v ulici Kochgasse, jíž tehdy Praha končila, takže cestovat do školy ve Štěpánské ulici musel Nikolaus tramvajemi s přestupem. Jeden ze spolužáků také bydlel na Pankráci a jeho rodiče dokonce pocházeli z Plesné u Lubů. Protože uměl dobře česky, pomáhal Nikolausovi s orientací po městě.

Na další spolužáky vzpomínal Nikolaus Markert následovně: „Někteří z uchazečů ale nakonec nemohli výuku podstoupit kvůli nedostatečným znalostem němčiny. Ptám se tedy, z jakých asi byli rodin? Ze smíšených manželství, kde byl německý otec nebo matka, kteří si řekli: musíme svého syna poslat na německou školu, aby měl větší šanci. Pokusili se o to, ale on to nezvládl. Tři další, jeden z nich se jmenoval Löwenthal, dva byli Židé a jeden poloviční Žid, se po potvrzení přijímací zkoušky ještě několik týdnů objevovali v naší třídě. Dokud jednoho dne třídní učitel neřekl: ‚Poslyšte, od zítřka prosím zůstaňte doma, nebo můžete odejít rovnou.‘ Tak byli dva Židé „humánně“ vykázáni z naší třídy, nikdo jim neubližoval ani nenadával – prosím, od zítřka zůstaňte doma. A Krauss, poloviční Žid, směl zůstat o čtrnáct dní nebo tři týdny déle. Ale nakonec ředitelství rozhodlo, že škola bude úplně nežidovská, a tak vyletěli i poloviční Židé a nesměli pokračovat. Co se ale skrývá za tím, že židovští rodiče poslali své syny na německou školu? Považovali za nemožné, že by se proti Židům postupovalo v pronásledování tak brutálním způsobem, a řekli si: ‚Když ho pošleme na německou školu, má větší šanci, může z něj něco být, vždyť je nadaný!‘ Tahle víra byla rozšířená i u jiných spolužáků. Ve třídní knize museli provést několik změn v příjmení. Byl tam jeden Juchlíček, po nějakém předkovi měl české příjmení, i když byl Němec, ale přejmenoval se na Funkel. Další se jmenoval Kubíček a ten byl tenkrát vedoucím třídy. A pak se najednou jmenoval Schläger.“

V paměti mu utkvěli také různí učitelé. Angličtinář jim například rád opakoval: „Učte se angličtinu, ať znáte jazyk svých nepřátel.“ Na náboženství měli katolického kněze Dr. Schneidera, který byl zároveň zástupcem ředitele. Nejvýraznější postavou byl však právě ředitel doktor Knoefel, který učil zeměpis a tělocvik a který si žáky získal vyprávěním nad fotografiemi ze svých cyklistických výprav do Alp. Jednou však měl na chlapce zvláštní prosbu: „Hoši, potřebuji vás v tělocvičném úboru tam a tam, budete vystupovat na jevišti.“ Nikolaus Markert na celou historku vzpomínal těmito slovy: „Samozřejmě jsme si mysleli, že budeme předvádět stojku, kotouly nebo skok přes bednu. Každý dostal startovní číslo, a co se dělo: necvičili jsme, ale jednotlivě jsme postupně přicházeli na jeviště, zatímco ve přítmí sálu seděla spousta lidí v uniformách i v civilu. Ředitel nás vlastně předváděl, geneticky a rasově. A přede mnou šel vedoucí třídy Schläger, bývalý Kubíček, a ještě dnes slyším, co o něm ředitel řekl: ‚Blond vlasy, modré oči, nordická rasa, vhodný k vedení větších jednotek. Odstoupit.‘ Pomyslel jsem si jenom: to jsi v háji, jsi další na řadě, nemáš ani modré oči ani blond vlasy a ještě široké lícní kosti po matce. A ředitel pak řekl: ‚Alpínský typ, vhodný jen k vedení menších jednotek.‘ Pomyslel jsem si: K čemu to ksakru všechno je? ‚Odstoupit.‘“

Hitlerjugend a Židé na Starém Městě

Záhy nastoupil Nikolaus také do řad pražské odnože Jungvolku, k pravidelným schůzkám se scházeli v klubovně v Týnské ulici a pochodovali se zpěvem v okolních uličkách. Tam však bylo sestěhováno mnoho židovských obyvatel, takže když malí uniformovaní němečtí hoši zpívali protižidovské písně, odměnou jim byla zavřená vrata do pasáží vedoucích jako zkratka na Příkopy. Museli tak jít na tramvaj až skrz Prašnou bránu. Ostatně Židé v té době směli nastupovat pouze do posledního oddělení v posledním voze tramvaje, pokud tam bylo plno, museli čekat dál. Kromě židovské hvězdy na oděvu dostávali i jinak označené potravinové lístky. Jednoho dne jel Nikolaus v uniformě tramvají k holešovickému výstavišti, kde měli mít nějaký velký nástup, když vtom tramvaj výrazně zpomalila – na ulici se vinul dlouhý zástup židovských rodin jdoucí směrem k nákladnímu nádraží, odkud je čekal transport do Terezína. Jungvolk míval služby i v neděli odpoledne, často však chodili v rámci těchto schůzek do kina nebo německého divadla, sportovní klání se zase odehrávala na strahovském stadiónu. O nedělích ale předcházela účast na katolické mši v kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce.

Hajlující davy na pohřbu říšského protektora

Po jedné schůzce Jungvolku se ještě zdrželi na hřišti, když vtom přiběhl zadýchaný spolužák Krauss: „Na Heydricha byl spáchán atentát! Koukejte se nějak dostat domů, nejezdí tramvaje!“ Nebylo vůbec příjemné prodírat se s kamarádem v uniformě davy rozrušených Čechů na Pankrác, ale po příchodu domů zjistili z rádia, že protektor zatím žije a atentátníci jsou na útěku. Každý den se pak v novinách objevovaly seznamy lidí, kteří byli v souvislosti s atentátem zastřeleni. „Kristapána, to nemůže dobře dopadnout!“ komentoval to strýc Ignaz.

Když pak po několika dnech Heydrich přece jenom zemřel a konal se pohřeb, řekl strýc: „Obleč si uniformu, jdeme na Hrad.“  Na to, co se dělo, vzpomínal Nikolaus Markert takto: „Na hradním nádvoří bylo vystaveno Heydrichovo tělo v rakvi se vší poctou, s vlajkami s hákovým křížem, vlajkami SS, s důstojníky, hradní stráží a se vším všudy. Strýc, který měl vždycky klobouk, ho smekl, pozdravil napřaženou paží německým pozdravem, když jsme procházeli kolem, a tak jsme se v Praze rozloučili se zemřelým říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Později jsem si kladl otázku: ‚Proč se můj strýc, zapřísáhlý katolík, hluboce věřící člověk, šel loučit s Heydrichem?‘ A jediná možná odpověď byla: patřilo se to udělat jako slušný Němec. Ne protože by byl nacista, to vůbec ne, ale protože chtěl být slušný Němec, proto šel na Pražský hrad. Odpoledne pak jela lafeta s rakví ve smutečním průvodu městem z Hradu na hlavní nádraží. Měli jsme s Jungvolkem službu, stáli jsme na Příkopech dole na Václavském náměstí ve špalíru, střídavě jeden chlapec od nás a jeden člen Luftwaffe. Když projížděla kolem rakev, stáli jsme v pozoru s německým pozdravem a ulice byly přecpané lidmi. Pak odjel z hlavního nádraží do Berlína, kde se s ním rozloučil Hitler při státním aktu.“ 

Známí v Praze

Mnozí lidé se během  heydrichiády podíleli na zločinech, někteří i nevědomky - například jedna studentka pedagogiky se přihlásila dobrovolně jako doprovod při převozu dětí do Německa, aniž by tušila, že šlo o děti z Lidic, poslané na germanizaci do říše. Jiní se k drsnému chování propracovali vědomě, například strýc Nikel Markert, který se stal členem SS. Sloužil v Polsku u Waffen SS, údajně hrál hlavně na housle, ale někdy se také účastnil zatýkání. Když přijel na návštěvu do Prahy, shodil z chodníku člověka se žlutou hvězdou s komentářem: „Tohle by se u nás v Polsku nestalo, tam se Židi plazí ve špíně, máte tady pěkný bordel!“ A když v obchodě s elektropotřebami nesehnal, co potřeboval, vyhrožoval majiteli, že tam přijde s SS na domovní prohlídku.

Svatba, návrat do Lubů, reálka v Chebu a smrt

Nikolausův otec sloužil u wehrmachtu v Norsku u pobřežní hlídky. V září 1943 se však během dovolené znovu oženil, načež rodina rozhodla, že se Nikolaus z Prahy vrátí domů a bude dojíždět do školy do Chebu. Tady byli profesoři mnohem přísnější, takže Nikolaus potřeboval doučování. To mu poskytovala teta macechy, protože bývala učitelkou na dívčím gymnáziu ve Vídni. Zároveň přešel zpátky do Jungvolku v Lubech, kde byla i letecká Hitlerjugend s vlastním hangárem a větroněm.

Postupně se zvratem ve válečném vývoji docházelo k různým nepříjemným událostem. V Lubech sice zatím nepadaly bomby, přesto více lidí umíralo. Na podzim roku 1944 se konalo velké tělocvičné setkání členů HJ. Když hoši pochodovali na sportoviště, přiběhla zadýchaná babička jednoho z hochů a volala: „Berti je mrtvý!“ Jejich čtrnáctiletého kamaráda zastřelil vlastní otec, který se ten den měl vrátit do služby u policejní jednotky na východě – raději však sebe, manželku i syna zastřelil. Byl totiž členem policejní jednotky, která se podílela na masových popravách. 

Povolávací rozkaz pro čtrnáctileté a příjezd černochů

V únoru 1945 dostal Nikolaus povolávací rozkaz na víkendové cvičení v obci. Navíc s blížícím se koncem války začaly bombové útoky na Cheb. Chlapci to většinou brali jako velké dobrodružství a schovat se do krytů nechodili – vždyť když jsi ve sklepě, nic nevidíš. Protože při leteckém poplachu odjížděly všechny vlaky z nádraží, většinou to hoši stihli doběhnout do Tršnice na nádraží, naskočit do vlaku a dojet domů do Lubů. Jednou je však přistihla hlídka policie a museli se ukrýt ve sklepě. Při tomto náletu byl poškozen viadukt, po kterém jezdily vlaky z Chebu do Františkových Lázní. Druhý den ráno se ve škole dověděli, že spolužák z Františkových Lázní běžel domů a cestou vběhl přímo do míst, kam letadla shazovala bomby. Při jiném náletu byla poškozena budova školy natolik, že žáci už museli zůstat doma. Místo toho chodili na cvičiště a učili se střílet z pancéřové pěsti. Při cvičení je vedli váleční veteráni, jeden bez ruky, jiný bez nohy, stále však s velkou vervou i na samém konci války.

Postupně však přijížděli Američané, poslední jednotka wehrmachtu prchala narychlo a už nestihla vyhodit mosty do vzduchu. První jednotka americké armády byla tvořena převážně vojáky tmavé pleti, kteří se k místním obyvatelům chovali velmi přátelsky, dokonce dětem dávali jídlo. Pozdější jednotky už tak milé nebyly. Hoši si však procvičovali angličtinu a všichni byli rádi, že za přítomnosti amerických vojáků snad nebudou přicházející Češi tak nepříjemní.

Osudová volba povolání, vyvlastnění truhlárny

Po konci války dostali všichni hoši nad 14 let dopis a na to, co v něm stálo, si vzpomínal Nikolaus Markert živě stejně jako na pozdější vyvlastnění: „Každý čtrnáctiletý si musí během 14 dní najít práci. Kdo nebude mít práci, tomu ji přidělíme, pošleme ho do Sokolova do dolu na hnědé uhlí. Kdo nepřijme bod 1 ani 2, tomu jako bod 3 nebudou přiděleny potravinové lístky. Všichni dorazili do Skalné na úřad práce, já jsem byl zaměstnán jako pomocný dělník v truhlářské dílně mého strýce v Lubech. Šlo to rychle a ráz na ráz jsem se stal pomocným dělníkem v truhlárně. Netrvalo dlouho a uprostřed léta přišli dva pánové v kabátech: ‚No, kdepak je mistr Niedermayer?‘ ‚Támhle.‘ ‚Vypněte stroje, je tu moc velký hluk.‘ Pak vytáhl z kapsy kabátu dopis: ‚Tak, pane Niedermayer, jste vyvlastněn a ode dneška povedu podnik já, Petrovič, z pověření státu.‘ A bylo to. Niedermayer byl vyhozen i z bytu a nakonec skončil v pracovním táboře v Chebu. Petrovič se stal naším novým mistrem. Řekl mi: ‚No jo, jsi pomocný dělník.‘ Pracoval jsem od čtvrtka do soboty u svého strýce a dostával 175 korun, tedy 17,50 marek. Petrovič mi to vyplácel dál a jednoho dne řekl: ‚Markerte, nechceš se u mě stát učněm?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Němci přece vůbec nemohou být učni!‘ ‚Ále, Petrovič to umožní!‘ Tak jsem řekl: ‚Dobře, budu tedy učeň.‘ Výsledek: mzda mi klesla na 40 korun týdně, tedy 4 marky.“

Pašování před odsunem i po něm

Pomalu se začínalo proslýchat, že sudetští Němci budou vysídleni. Kromě práce v truhlářské dílně měl Nikolaus ještě jinou práci – pašování. Otec i strýc se mezitím vrátili z války – otec z Norska, strýc z Dánska. Strýc už byl přesídlen do Bavorska, a protože ostatní očekávali, že se tam dostanou také, rozhodli se, že si v myslivně poblíž hranic nechají nějaké věci předem. Bohužel však otce přistihli při návratu pohraničníci a byl odveden do pracovního tábora v Chebu, kde zažil nehezké věci a dokonce se setkal s Niedermayerem. Nikolaus však několikrát přechod za bližší hranici zvládl, většinou se skupinou žen, které po nocích pašovaly různé věci běžně. Dokonce se mu na poslední chvíli podařilo propašovat za hranici i šicí stroj! Další věci nechali sbalené u tety, manželky příbuzného, který byl mistr houslař, a předpokládalo se, že nebude muset z Lubů odejít.

Několik málo dní před jejich transportem propustili otce z tábora a celá rodina se pak se zavazadly o maximální hmotnosti 30 kilogramů připojila k transportu. Nejprve je nákladními auty odvezli do Chebu, později nákladními vlaky z nádraží přes Bad Brambach do sovětské zóny, kde nejprve v Geře několik dní zůstali v uprchlickém táboře, pak dva týdny v táboře v Greizu. Později byli postupně odváženi do dalších míst, rodina Markertova do Grochwitz bei Burgk.

Po odsunu bylo potřeba vyzvednout věci, které čekaly na různých místech, i přímo v Lubech u příbuzných. Na tato dobrodružství vzpomínal Nikolaus Markert slovy: „Dvakrát nebo třikrát to klaplo, ale jednou jsem šel na domluvené místo srazu, když vtom odbíjelo na hodinách na věži osm hodin. Od osmi byl zákaz vycházení. Stál jsem tam na ulici, otočil jsem se a viděl, jak přichází shora i zdola pohraniční stráž, a já stál uprostřed. Takže mě chytili. Bydlel jsem tehdy už v Duryňsku a vrátil jsem se do Lubů vyzvednout oblečení. A teď přijde to nejlepší: strážník mě odváděl, myslel si, že mě dovede k tátovi do Chebské ulice číslo tři, a tak jsme procházeli ulicí Mulzgasse. Tam stáli u pouliční lampy, mezitím už se setmělo, dva chlapi, co šli z hospody. Prošel jsem kolem nich a jednoho pozdravil: ‚Dobrý večer, pane Petrovič!‘ Na to on: ‚Ježíšmarjá, myslel jsem, že už jsi v říši! Markerte, myslel jsem, že jsi pryč!‘ Pohraničníkům v tu chvíli spadla čelist. Chytli někoho, kdo měl už být dávno v Německu. Strážník mi sebral všechno, co jsem nesl, bohužel i sbírku známek, a řekl mi: ‚Půjdeš tou a tou cestou a zmizíš!‘ Tehdy mě Petrovič zachránil před pracovním táborem.“

Nový domov a srdce bez nenávisti

Když si na všech místech vyzvedli připravené věci, postupně se zabydleli v Grochwitz. Odsun vnímal Nikolaus Markert ještě jako součást války, opravdový mír pociťoval až po zabydlení v Grochwitz. Zde pokračoval v učení jako truhlář, později se stal učitelem. Krajina se mu zde líbila, místní lidé je přijali bez potíží, i když o odsunu se tu nikdy nesmělo mluvit jako o vyhnání, ale jen o přesídlení. Většina příbuzných byla vysídlena do Bavorska a jiných částí Německa, někteří bydleli v Ulmu, v Mnichově, další v Bubenreuthu či Mittenwaldu. Zhruba v polovině padesátých let se Nikolaus Markert poprvé podíval do Československa, později Luby navštěvoval poměrně často a jezdil i za příbuznými na západ, do Ulmu či Bubenreuthu. Zde se také setkal s mnoha svými bývalými spolužáky z Chebu a z Lubů. Ve svém životě se vždycky řídil názorem, že je potřeba dobře vycházet se všemi lidmi. A tak nepociťoval žádnou nenávist.