„Přitažlivost komunismu pro mě je v zásadě intelektuální. To znamená, že čtete knihy o marxismu-leninismu atd., a je to něco přitažlivého, něco krásného. Neexistují vykořisťovatelé, všechno je společné, člověk je člověku bratrem – a tak dále… A pak zjistíte, že to je teorie. Ale když se dostanete k praxi, k režimům jako byl Stalinův v Rusku, dynastie Kimů v Severní Koreji nebo bratři Castrovi na Kubě, praxe nemá absolutně nic společného s teorií, říkám já. Neexistuje žádné skutečné kolektivní vlastnictví, jak se tvrdí. Je to jednoduše státní kapitalismus, který ovládá výrobní prostředky. Byrokracie s pyramidální strukturou, kde vůdce prostě určuje a rozhoduje, co se bude dělat, pod ním je střední vrstva vedoucích a šéfů… A pod ní široká masa lidu, jejíž hlavní funkcí, jak říkal můj kolega a přítel, je v podstatě tleskat. Jediný, kdo nemá problémy, je ten, kdo tleská. Tleská, až mu otečou ruce.“
„V našem případě jsme byli okamžitě uznáni za vězně svědomí mezinárodními organizacemi. Musím říct, že je to zajímavá věc – v současnosti se režim všemi prostředky snaží vyhnout soudním procesům. Tento přístup se změnil. Režim se snaží vyhnout soudům, to znamená, že stejně jako se to stalo mně, při mém druhém uvěznění mě drželi ve vězení déle než rok a půl bez formálního obvinění a samozřejmě bez jakéhokoliv soudu. A jednoho dne mě prostě propustili. Buď to udělají takto, nebo se snaží pořádat soudní procesy proti obhájcům lidských práv a dalším politickým oponentům – ale pod záminkou běžných trestných činů. Uměle proti nim vytvoří obvinění – například přijde policie, brutálně zbije občana a pak ho obviní z útoku, tedy z napadení policisty. Takové věci se dějí. Vždy se snaží, aby tresty byly za běžné trestné činy. Taková je dnes situace politických vězňů. Mnozí z nich, opakuji, jsou vydáváni za pachatele údajných běžných trestných činů, které ve skutečnosti neexistují.“
„Náš problém není s Francií ani s žádnou jinou zahraniční zemí, náš problém je s totalitním režimem, který existuje na Kubě, s jeho represí a způsobem, jakým omezuje lid. Lidé nemají žádnou perspektivu do budoucna. Proto většina obyvatelstva, a především mladí lidé, sní o tom, že z Kuby odejdou. Občané odcházejí na voru, obklopeni žraloky v úžině Floridy. Nebo se například vydávají na cestu přes celou Střední Ameriku, procházejí džunglí, plazí se mezi opicemi, divokými zvířaty… Ale také mezi jinými dravci – obchodníky s lidmi, kteří vydírají lidi a znásilňují ženy. Je to skutečně zoufalá situace, kterou lze vysvětlit jen tím, že ten člověk je tak zoufalý, že chce za každou cenu opustit Kubu a dostat se kamkoli jinam. To je smutná realita naší země.“
„V mém konkrétním případě jsem se v roce 1996 nebo 1997 spojil s dalšími lidmi z disentu a společně jsme vytvořili skupinu, která se nazvala ‚Pracovní skupina vnitřní opozice‘ [pro analýzu socioekonomické situace Kuby], složenou ze čtyř osob, které byly později označovány jako ‚Skupina čtyř‘. Mluvíme o profesorovi Félixovi Antoniovi Bonne Carcassésovi, který bohužel zemřel v lednu tohoto roku [2017], Vladimirovi Rocovi Antúnezovi, synovi bývalého komunistického vůdce Blase Rocy ze Strany lidového socialismu (PSP), a Marthě Beatriz Roque Cabello. Tito tři lidé a já jsme vytvořili tuto Pracovní skupinu vnitřní opozice, a v roce 1997 jsme vydali dokument s názvem ‚Vlast patří všem‘.“
René Gómez Manzano se narodil v roce 1943 na Kubě. Po dokončení středoškolského vzdělání na škole s výukou v angličtině nastoupil na Univerzitu v Havaně ke studiu práv. Jeho studium však přerušila Kubánská revoluce v roce 1959, a proto již nemohl své vzdělání v Havaně dokončit. Jeho rodina podporovala revoluci, což mu umožnilo pokračovat ve studiu práv v Moskvě, kde po pěti letech studia v roce 1966 získal titul magisterský titul. Krátce poté se vrátil na Kubu a začal pracovat v kolektivních advokátních kancelářích, odkud byl však v roce 1972 kvůli svým kontrarevolučním názorům nuceně vyloučen. Od roku 1990 se stále více profiloval jako disident, a od té doby byl dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody.
Je jedním ze spoluzakladatelů Corriente Agramontista, sdružení nezávislých kubánských právníků, které bylo založeno v roce 1990. Nejvíce je známý svým esejem „La Patria es de Todos“ (Vlast patří všem).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
