Mgr. Ivan Mánek

„Když se to prozradilo, tak celá ta naše skupina byla zatčena. Mám pocit, že Franta Zahrádka byl zatčen ve svém bytě, ale Karel Pecka byl zatčen během přechodu státní hranice. A pak už to nebyl žádný problém z něho dostat. Prvního chytli, nezřízeně zmlátili. Kdyby člověk mohl vyprávět, jaké byly výslechy na Státní bezpečnosti, tak by se skutečně dalo asi těžko něco zapírat. Když to z vás nevytloukli, tak používali halucinogenní látky. Mě třeba třískali pravítkem po plosce nohy, kdo to nezažil, tak ať si to zkusí. Běžné facky, to nebylo žádné mučení. To vás přivedli k výslechu a hned vám jich pár dali, ale to jsme nepovažovali za týraní. Ale potom, když jste nevypovídal podle jejich přání, tak to skutečně začalo. U nás mladých kluků to bylo především to bití.“

„V době, když jsem se oženil a měl dítě, mě oslovili při vystupování z autobusu dva příslušníci StB a zastavili mě a řekli mi, že by se mnou potřebovali mluvit. ,Já nevím, proč bych s Vámi měl mluvit.‘ Oni na to: ,No, vy jste skaut, znáte tady všechny skauty a tady se tvoří nějaké nové skupiny a my bychom potřebovali, kdybyste se do nich dostal a řekl nám, co se na Budějovicku děje.‘ – ,To si děláte srandu, co to po mně chcete.‘ – ,No, že byste na ně dohlížel, aby nedělali nic protistátního, protizákonného.‘ – ,To, jako myslíte, abych špicloval a donášel na ně?‘ – ,Nazvěte si to, jak chcete. My bychom na oplátku tolerovali to vaše zaměstnání a nemusel byste je opustit.‘“

„To jsem byl prostě úplně odříznutý od světa. Byla tam obrovská norma, která spočívala v tom, že jedině s vypětím sil se ji podařilo splnit. Řada lidí normu nesplnila. Nám bylo tehdy 19 či 20 let, to jsme byli mladší. Třeba my s tím Gustou Křížů jsme tu normu plnili. Kdo ji neplnil, tak dostal poloviční stravu a šel do korekce. A kdo dostal tu poloviční stravu, tak měl potom problém vůbec při té špatné stravě, málo kalorické, tu normu vlastně plnit na těch sto procent. Byť jsme, někteří z nás, si pomáhali. Řekli jsme, já ti ten jeden vozík udělám a nechám, třeba jsem udělal osmnáct a jeden jsem mu dal, abych tu normu plnil, i když to bylo samozřejmě dost složité, protože jsem měl často sám problém, někdy, v zimě, tu normu plnit. My jsme tam přijeli brzy na jaře, kdy ještě byla zima veliká. Když pršelo, to se dělalo za jakéhokoliv počasí a byl jste na otevřeném prostoru a musel jste denně naházet těch sedmnáct huntů, ať pršelo, padal sníh nebo pražilo slunce, to bylo lhostejné. To byla obrovská zátěž a já se domnívám, že to byl jeden z nejhorších lágrů, které v Československu byly.“

„Když jsem požadoval zvýšení platu v Motoru, tak mi bylo řečeno, že na zvýšení platu nemám nárok, abych s tím nepočítal. Já jim říkal: ,Jakže nemám nárok!‘ Nechal jsem se předvolat až k řediteli a tam mi řekli, že skutečně nemám nárok. Dozvěděl jsem se to až ve svých kádrových materiálech v Pardubicích po tzv. něžné revoluci. Tam jsem našel úplný stoh svých kádrových materiálů, kde jsem zjistil, že jsem NO 151, nepřátelská osoba číslo 151. To je moje označení. V tom svazku je řada věcí, například že jsem byl podle směrnice ÚV KSČ z roku 1971 zařazen do tzv. černých seznamů, kam byli zařazeni lidé, kteří se nějakým způsobem provinili proti režimu. Já tam byl zařazen kvůli své práci v Klubu angažovaných nestraníků, pro mé aktivity v Junáku a neschválení vstupu vojsk.“