„V té době, než je pochytali, tak vzali na osmačtyřicet hodin našeho otce na Myjavu na služebnu StB, a když ho přivezli na druhý den, tak vlasy mu plavaly na krevní podlitině a záda měl celé černé, dokopané ledviny a chodidla dokopané tak, že na těch nohách nemohl chodit. Samozřejmě musel podepsat, že se nikde nebude zmiňovat, co se s ním dělo a kde byl. No ale, když se vrátil dom, tak protože měl menší hospodářství a musel dělat žně. Takže stačilo, když na poli vysvléknul košili a všichni kolemjdoucí viděli, co vlastně soudruzi umí a čeho jsou schopní. Nohy měl omotané hadrama, aby mu ty otekliny spadly dolů. Byl to vlastně člověk, který v letech dvacet sedm až třicet dva byl starostou obce. Spolu s matkou byli kmotry pětačtyřiceti dětí.“
„Když jsem pracoval v té letecké továrně a od dětství jsem stavěl modely a má sestra, ta žila v Jičíně v Českém ráji, švagr létal, takže já jsem prázdniny trávíval na letišti, to byl můj život. Tak samozřejmě bych taky rád létal plachtařinu. K tomu bylo potřeba povolení od národního výboru a samozřejmě strana se k tomu vyjadřovala. Neměl jsem šanci. Nikdy, nikde.“
„A takových těch agentů bylo víc. Pak přišel další. My jsme mu říkali Franta z Vídně, protože nám asi dvakrát nebo třikrát poslal pozdrav z Vídně, aby nás přesvědčil. Ovšem agent ze Západu v té době, který kouřil kamelky a posílal pozdravy z Vídně, no tak nám to bylo jasné, kdo to asi tak může být. Takže na toho vůbec nereagoval a on už nikdy nikomu nevěřil a nechtěl nic. Až se to schylovalo k pět a půl letům toho schovávání, tak přišli s tím, že je to amnestované, aby se přihlásil, že se mu nic nestane.“
„Vracel jsem se z práce a tady právě likvidovali zemědělce. Nejhorší na tom bylo, že tady nebyli velcí zemědělci, tady měli většinou lidi deset dvanáct hektarů, a tito dva patřili právě k nim. A samozřejmě to se nedalo přehlídnout, jak oni se tam chovali. Tam pobíhal jeden takový pitomeček, měl bič v ruce a rozháněl lidi, samozřejmě oni se tam srocovali a všichni byli pěkně nažhavení. A ta paní, když jim všechno vyrabovali, tak jim říká: ‚No dobře, ale z čeho my budeme žít, vždyť my máme děti.‘ ‚V Rusku chcíplo kolik tisíc kulaků, tady když chcípne jedna rodina, tak se vůbec nic nestane.‘“
„Tak jsme vyrazili, večer. Zazpívali jsme: ‚Nezalízej, český lide, nezalízej v podkroví. Připraven buď každé chvíle shodit svoje okovy.‘ Neznáte tu píseň náhodou? ‚Český národ z hrobu vstává, probouzí se český lev. Za svobodu, za svá práva rádi dáme svoji krev.‘ A třetí sloka byla: ‚Tatíčku náš, Masaryku, tiše dřímej v hrobě svém. My ti všichni přísaháme, že ti věrni zůstanem.‘ Tak to jsme zpívali po té vesnici, ale všude byla tma, nikde se nesvítilo. Prostě panoval strach.“
Václav Maňák se narodil 20. července 1939 ve vesnici Louka na slováckém Horňácku. Jeho otec byl členem lidové strany a před válkou působil jako starosta obce. Silně věřící maminka působila ve Svazu katolických žen a dívek. Kromě dvou sester měl Václav Maňák čtyři starší bratry, Eduarda (nar. 1922), Jana (nar. 1924), Františka (nar. 1928) a Antonína (nar. 1930). Ti se v roce 1949 rozhodli opustit republiku a bojovat v zahraniční armádě proti komunismu. Útěk se jim ovšem nezdařil, nedaleko Chebu je dopadli a poté zavřeli do věznice v Litoměřicích. Odsud se podařilo všem kromě Jana uniknout. Bratři se poté skrývali na Slovensku v okolí Myjavy, přitom nejstarší Eduard se ještě vrátil do Litoměřic a se skupinou odbojářů se pokusil osvobodit Jana z vězení. Odvážný plán se však nezdařil. V srpnu 1949 byli Eduard, František a Antonín na Slovensku zatčeni a později odsouzeni za údajnou protistátní činnost, jíž se měli účastnit v rámci vykonstruované odbojové skupiny řízené provokatéry StB, k mnohaletým trestům ve vězení v Leopoldově a jáchymovských dolech. Jana po návratu z Litoměřic zavřeli do tábora nucených prací, odkud utekl a skrýval se u rodičů a přátel pět a půl roku. I ve Václavu Maňákovi se projevil odbojný duch, když v červenci 1957 protestoval proti násilné kolektivizaci psaním hesel po zdech. Odseděl si za to čtyři měsíce, ale škraloup protikomunistického smýšlení stál jeho i jeho rodinu řadu nepříjemností. Nejenže nemohl pracovat tam, kde chtěl, ale nemohl si ani splnit svůj dětský sen, jímž bylo létání. Žil v rodném domě v Louce. Václav Maňák zemřel v září roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
