Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Václav Maňák (* 1939  †︎ 2018)

Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje

  • narozen 20. července 1939

  • březen 1949 - neúspěšný pokus bratrů Eduarda, Jana, Františka a Antonína o útěk

  • duben 1949 - útěk Eduarda, Františka a Antonína z věznice v Litoměřicích a skrývání se na Slovensku

  • květen 1949 - neúspěšný pokus o osvobození Jana z vězení

  • srpen 1949 - zatčení bratrů na Slovensku a vykonstruovaný proces s protistátní skupinou řízenou provokatéry StB

  • 1950-1955 - Jan se po útěku z tábora nucených prací skrýval doma a u přátel

  • 1957 - Václav Maňák s přáteli protestuje proti násilné kolektivizaci (psaní hesel, zpěv) a je odsouzen ke čtyřem měsícům

  • 1960 - po amnestii se z vězení vrátil poslední z bratrů Eduard

  • 1968 - Václav Maňák se angažuje při rozvozu letáků, za to bude později označen za dubčekovce

  • 1969 při obnoveném procesu jsou pamětníkovi bratři zproštěni trestu za vlastizradu

  • zemřel v září roku 2018

„Nenechme se politiky slepě vést jako stáda k chudým pastvinám.“ Citací Slávka Šimka zakončil vypravování o svém životním příběhu Václav Maňák z malé vesnice Louka na Slovácku, nacházející se v jeho části, kde se nížina kolem řeky Moravy začíná zvedat na úpatí Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí, jemuž se říká Horňácko. Odpor vůči totalitnímu režimu, vůči politice útlaku a nesvobody jej provázel celým životem. Nebyl to však odpor pouze osobní, motivovaný tím, že by komunistický režim zasahoval do svobody, života a zaměstnání pouze Václavu Maňákovi nebo jeho rodině, přestože o to – jak uvidíme dále – také nebyla nouze. Motivem pamětníkova odporu byl už samotný fakt nesvobody a útlaku, ať se týkal kohokoli. Toto své přesvědčení vyjadřuje lapidárně rčením: „Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje.“

Bylo jich pět

Narodil se jako nejmladší ze sedmi dětí 20. července 1939. Otec Václava Maňáka byl mezi válkami aktivním členem strany lidové a v letech 1927–1932 byl dokonce starostou Louky. Celá rodina byla prodchnuta náboženským cítěním, jehož centrem byla nepochybně pamětníkova maminka, předsedkyně brněnské pobočky Svazu katolických žen a dívek. Rodiče Václava Maňáka byli ve vesnici velice vážení, o čemž svědčí mimo jiné i to, že v meziválečném období stáli jako kmotr a kmotra při křtech pětačtyřiceti místních dětí. Zdá se, že všeobecná náklonnost obyvatel Louky k rodině Maňákových nebyla ani po nastolení komunistické diktatury hned zapomenuta. Kromě dvou sester měl Václav Maňák čtyři bratry. Mohli bychom tedy parafrázovat a částečně poupravit titul známého díla Karla Poláčka – „Bylo jich pět“. Pět kluků Maňákových, nejstarší Eduard (nar. 1922), dále Jan (nar. 1924), František (nar. 1928), Antonín (nar. 1930) a nejmladší Václav.

Poklidný život celé vesnice i rodiny Maňákovy obrátil vzhůru nohama až rok 1948. Po komunistickém puči a nastolení totalitní vlády v únoru tohoto roku se konaly květnové volby, na nichž byla voličům nabídnuta pouze jedna kandidátka. Na ní byly strany Národní fronty vedené komunistickou stranou. Není divu, že řada lidí, kteří přišli k volbám, tyto totalitní praktiky odmítla a rozhodla se demonstrovat svůj nesouhlas tím, že do volební urny vhodila prázdný list papíru. Na to, co se dělo potom, si Václav Maňák velmi dobře vzpomíná, přestože mu tehdy bylo pouhých devět let. „Nově zvolený… no, on vlastně ani zvolený nebyl, to se jenom mezi sebou dohodli, tak předseda národního výboru, komunista, po volbách rozhlasem vynadal místním občanům do hrdlořezů a darebáků, protože ve volbách komunisté neuspěli,“ vybavuje si. Samotné nezvolení komunistické kandidátky Národní fronty nemohlo dravému nástupu komunistů k moci nijak zabránit. Ve změněné politické a společenské situaci po roce 1948 se čtyři pamětníkovi bratři rozhodli uniknout. Chtěli se dostat pryč ze země, kolem níž se stahovala smyčka nesvobody, a možná se chtěli také připojit k boji proti Sovětskému svazu a jeho komunistickým satelitům, možná že chtěli bojovat v další velké válce, kterou na konci 40. a počátku 50. let mnoho lidí netrpělivě očekávalo a považovalo ji za nevyhnutelnou.

Přes hranice i z vězení

Nezpochybnitelným „mozkem“ celé akce, jejímž cílem měl být přechod hranice do Německa, konkrétně do jeho západní části, byl nejstarší z bratrů Eduard. S odstupem času bohužel není příliš jasné, jaké byly přesné motivy, jež jej k tomu vedly, ale pravděpodobně se jednalo o možnost přidat se k západním armádám, protože jejich konfrontace se silami sovětského bloku byla netrpělivě očekávána. Eduard sloužil v době války u tzv. vládního vojska, což byly velmi omezené vojenské síly tehdejšího Protektorátu Čechy a Moravy a byly nasazeny například při ostraze železniční dopravy v Itálii. Je možné, že byl napojen na protikomunistické organizace formující se z bývalých i stávajících vojáků a připravující povstání proti komunistické moci. Nezpochybnitelným faktem zůstává, že Eduard, Jan, František a Antonín Maňákovi se rozhodli v březnu 1949 překročit hranici v okolí Chebu. V nočních hodinách 22. března 1949 byli však při pokusu o překročení hranice zadrženi pohraniční hlídkou. Eduard u sebe měl nabitou pistoli a samotný pohraničník byl prý setkáním se skupinou uprchlíků velmi překvapen – nebyl totiž na určeném místě, ale na cestě za svým děvčetem. Proč tedy Eduard nepoužil proti osamělému strážci hranice zbraň? Na příčinu si vzpomíná Václav Maňák: „Paradoxní na tom bylo, že předtím, než odjeli, museli matce slíbit, že nikdo z nich nepoužije zbraň ani po nikom nebude střílet, protože jak ona tvrdila, nikdo nemá právo nikomu jinému vzít život.“ Křesťanská morálka se ovšem nevztahovala na komunistický bezpečnostní aparát, jenž za pokus o přechod státní hranice vzal čtyřem bratrům Maňákovým svobodu. Ta jim byla upírána ve vazební věznici v Litoměřicích.

V Litoměřicích ale bratři dlouho nepobyli. Samozřejmě se nehodlali smířit se svým osudem, a když byli tři z nich (s výjimkou Jana) určeni na práci ve vězeňské zahradě, naskytla se brzy příležitost k útěku. Vězni zaměstnaní ve vězeňském zahradnictví chodili pod dohledem nabírat vodu na zalévání rostlin k řece, kam se chodilo zadní brankou. Tato branka zůstala 25. dubna 1949 z nepozornosti jednoho ze strážných odemčena. Eduard, František a Antonín utekli. Kam se ale měli podít? Kam mohli jít? Rozhodli se, že se ukryjí na místě, které dobře znali. Oblast kolem Myjavy na západním Slovensku skýtala hornatý zalesněný terén s roztroušenými samotami. Tam tedy přečkají nějaký čas až do chvíle, než se jim otevře další možnost dostat se na Západ. Po dobu skrývání také budou nablízku rodině a známým, protože do Louky to nebylo zase tak daleko.

Eduard se ovšem nehodlal smířit s tím, že jeho bratr Jan ve vězení zůstal. Odjel proto do Prahy, kde kontaktoval své přátele z doby strávené v armádě a také Vratislava Polesného. Tento bývalý skaut byl také vězněn v Litoměřicích, kde se s Eduardem seznámil a také společně s ním uprchnul. Polesný byl napojen na odbojovou skupinu, které plánovala přepadení litoměřické věznice. Provedení přepadení nám pomůžou rekonstruovat výslechy Vratislava Polesného uložené v Archivu bezpečnostních složek.1 Podle nich večer 12. května 1949 zastavilo nedaleko litoměřické věznice nákladní auto, z něhož vystoupil Vratislav Polesný, Lubomír Vojtěch, Josef a Vlasta Charvátovi a Eduard Maňák. Pod záminkou, že mají balíček pro jakéhosi Kalfuse, se dostali do vrátnice a namířenou pistolí držela Vlasta Charvátová vrátného v šachu. Ten je také vpustil dovnitř. Po slibném začátku se ale pokazilo vše, co se pokazit mohlo. Vrátný začal utíkat, Charvátová po něm vystřelila a vážně jej zranila. V nastalém zmatku již nebyl čas na osvobození zde držených vězňů. Polesný, Charvátovi, Vojtěch a Eduard Maňák utekli a odjeli směrem ku Praze. Eduard, zklamaný tím, že se osvobození bratra nezdařilo, vystoupil dvanáct kilometrů za Litoměřicemi a vydal se zpět na Slovensko za bratry Antonínem a Františkem. Vratislav Polesný byl 22. srpna 1949 odsouzen k trestu smrti za vlastizradu a v listopadu téhož roku popraven. Jeho proviněním bylo, že byl členem organizace, která se snažila s pomocí bývalých armádních důstojníků zorganizovat protikomunistický převrat.

„Protistátní skupina“ na Slovensku a „monstrproces“ s ní

Na Slovensku byli bratři Maňákovi upozorněni, že v okolí Myjavy údajně operuje odbojová organizace známého hrdiny slovenského národního povstání majora Žingora. Do spolupráce s touto skupinou je lákali přátelé, kteří – jak se později ukázalo – byli buďto spolupracovníky StB, nebo byli také oklamáni. Celou „protistátní skupinu“ řídili už od roku 1948 bratislavští estébáci a jejich spolupracovníci. Jmenovitě se jednalo o Emila Slávika, Jána Gurka, Augustina Teplanského, Pavla Kyselého, Michala Dogu a hostinského Rudolfa Uhera. Ti kolem sebe shromažďovali údajné protistátní živly a snažili se je vyprovokovat k teroristické činnosti, která měla spočívat v atentátech na funkcionáře komunistické strany a také v přepadení věznice ve Strážnici, kde byl vězněn Tomáš Rumíšek kvůli podezření z vraždy komunistického funkcionáře z horňáckého Javorníku Jana Benady. Žádná z těchto akcí ale nebyla realizována. Podle Václava Maňáka se jeho bratři chtěli pouze skrývat do doby, než se budou moci opět pokusit o překročení hranic. Pronásledování ze strany StB se nevyhnuli ani příbuzní bratrů Maňákových. Václav Maňák vzpomíná: „V té době, než je pochytali, tak vzali na osmačtyřicet hodin našeho otce na Myjavu na služebnu StB, a když ho přivezli na druhý den, tak vlasy mu plavaly na krevní podlitině a záda měl celé černé, dokopané ledviny a chodidla dokopané tak, že na těch nohách nemohl chodit. Samozřejmě musel podepsat, že se nikde nebude zmiňovat, co se s ním dělo a kde byl. No ale, když se vrátil dom, tak protože měl menší hospodářství a musel dělat žně, stačilo, když na poli vysvléknul košili a všichni kolemjdoucí viděli, co vlastně soudruzi umí a čeho jsou schopní.“ Přestože skupina na Myjavě neprováděla prakticky žádnou činnost, byli její členové v srpnu 1949 zatčeni. Bratři Eduard, Antonín a František stanuli před soudním tribunálem v Bratislavě. Ve vykonstruovaném „monstrprocesu“ proti ilegální skupině bylo obžalováno celkem šestačtyřicet lidí. Bratři Maňákovi měli patřit mezi hlavní organizátory údajné protistátní činnosti. Eduard byl navíc kvůli přepadení věznice v Litoměřicích vyslýchán také v Praze. Zde mu hrozil stejný trest jako Vratislavu Polesnému, tedy smrt. U výslechů však předstíral duševní chorobu, a proto byl odsouzen „pouze“ v rámci soudního divadla v Bratislavě. Eduard tedy ušel trestu smrti, ale v Bratislavě byl odsouzen ke dvaadvaceti letům vězení, František ke dvanácti letům a Antonín k šesti letům ve vězení. Všichni bratři byli odvezeni do Leopoldova, odkud byli později Antonín a František odvezeni do obávaných uranových dolů v Jáchymově. František zůstal v Leopoldově, kde pokračoval ve své divadelní hře. Do role psychicky chorého člověka se vžil tak dokonale, že oklamal dokonce i své příbuzné, kteří jej jezdili navštěvovat. Jeho spoluvězeň Miloslav Čapek o něm napsal následující:

„Nikdy nepřipustil, že je vězeň. Prohlašoval se za posledního tureckého zajatce. Vycházel z toho, že Leopoldov byl postaven jako vojenská pevnost chránící rakouskou monarchii před vpádem Turků, což byla pravda. Těšil se na dobu, až bude moci pást ovečky na šancích pevnosti a pěstovat včely. Každému říkal, že je mu sto třicet pět roků. (…) Bachaře nazýval pane zbrojnoš a oni si na to kupodivu zvykli. Na oplátku jim na požádání zazpíval italské písničky. Jeho nejoblíbenější bylo O sole mio a všichni byli spokojení. (…) Byl jsem snad jediný, který po určité době poznal, že Eda je úplně normální. Elektrické šoky jistě na něm zanechaly následky, ale nakonec se z toho dostal. Roli tichého blázna hrál ale dál. Ve vězení to bylo výhodné.“2

Eduarda Maňáka amnestovali až v roce 1960. Už v roce 1950 se z Litoměřic vrátil Jan. Chtěl si v Louce pronajmout dům, ale předseda národního výboru mu to nejenom nedovolil, ale ještě navíc jej poslal do tábora nucených prací. Odsud ale Jan brzy utekl a skrýval se v Louce u svých rodičů a známých dlouhých pět a půl roku, jež byly vyplněny častými kontrolami a raziemi u Maňákových a několika kontakty s agenty, kteří se snažili Jana z úkrytu vylákat. Je až neuvěřitelné, že Jan tuto hru na kočku a myš vydržel tak dlouho. I samotná StB si jeho obratnosti a vynalézavosti vážila natolik, že složku věnovanou hledání tohoto uprchlíka nazvala Lišák.3 Až v roce 1950 se jej podařilo vylákat z úkrytu poté, co mu byla přislíbena amnestie. Byl sice zatčen, ale za dva dny byl propuštěn. Po odpykání části trestů se vrátili i František a Antonín. Nikdo ze čtyř bratrů však v Louce nezůstal, všichni hledali své štěstí, poté co prožili takové množství perzekuce, jinde. Antonín se dokonce vrátil do Jáchymova, kde dál doloval uranovou rudu, což jej stálo život v pouhých dvaapadesáti letech. V 60. letech se ještě pokusili o revizi svého trestního stíhání a dosáhli toho, že byl zrušen vlastizrádný rozsudek, neboť soud uznal, že skupina byla řízena StB a nevyvíjela žádnou činnost.

Boj Václava Maňáka

Příklad starších bratrů byl pro Václava Maňáka velmi důležitý, protože mu ukázal, že odpor proti bezpráví je podstatný, ať je jakkoli obtížný, či nebezpečný. Pro své mládí se činnosti svých bratrů účastnit nemohl, ale jeho chvíle přišla 19. července 1957, den před jeho osmnáctými narozeninami. V té době právě v Louce vrcholila násilná kolektivizace, která měla za cíl zlikvidovat hospodářství místních malorolníků hospodařících většinou na několika málo hektarech na úkor jednotného zemědělského družstva (JZD). Václav Maňák tehdy pracoval v továrně v Kunovicích, a když jel domů z práce, byl svědkem hanebného výjevu: „Pobíhal tam jeden takový pitomeček, měl bič v ruce a rozháněl lidi, samozřejmě oni se tam srocovali a všichni byli pěkně nažhavení. A ta paní, když jim všechno vyrabovali, tak jim říká: ‚No dobře, ale z čeho my budeme žít, vždyť my máme děti.‘ Ten chlap odpověděl: ‚V Rusku chcíplo kolik tisíc kulaků, tady když chcípne jedna rodina, tak se vůbec nic nestane.‘“

Dramatickou událost „likvidace zemědělců“ rozebírali večer v hospodě muži z celé vesnice a přidali se i čtyři mladíci; seděli u jednoho stolu a sdíleli rozhořčení ostatních. Od jiných se lišili nejenom věkem – dvěma z nich ještě nebylo osmnáct let – ale i odhodláním svůj nesouhlas s brutálními praktikami komunistů nějak demonstrovat. Ještě téhož večera se čtyři kamarádi sešli a snažili se ostatní lidi ve vesnici povzbudit zpěvem písně:

Nezalízej, český lide,

nezalízej v podkroví.

Připraven buď každé chvíle

shodit svoje okovy.

Český národ z hrobu vstává,

probouzí se český lev.

Za svobodu, za svá práva

rádi dáme svoji krev.

Tatíčku náš, Masaryku,

tiše dřímej v hrobě svém.

My ti všichni přísaháme,

že vždy věrni zůstanem.

Reakce spoluobčanů ale nebyla taková, jakou chlapci očekávali. Po letech Václav Maňák vzpomíná: „Všude byla tma, nikde se nesvítilo. Prostě panoval strach.“ Rozhodli se proto ještě napsat bílým vápnem několik povzbuzujících, nebo naopak výstražných hesel. Dnes to pamětník komentuje slovy: „Psali jsme prostě klasiku jako: ‚Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru.‘ Pak názvy filmů, tehdy zrovna letělo ‚Žádný strach před velkými zvířaty‘ a ‚Kdo sahá na cizí, ať visí‘ a ‚Krev za krev‘ a ‚Jednou vy, zítra zase my‘. Samozřejmě asi během tří týdnů jsem dostal obsílku.“ Obsílka jej zvala na výslech do Veselí nad Moravou, kde se jej „ujal“ okresní náčelník StB. S tím se Václav Maňák znal již z dřívějška, protože byl u nich doma častým hostem v době, kdy StB pátrala po jeho bratru Janovi. Tři dny zapíral a nic neprozradil a okresní náčelník se jenom usmíval. Věděl už vše. Měl svůj zdroj. Všechno totiž nahlásil hostinský z hospody, kde se mladíci před svým činem domlouvali. Výsledkem celého případu byl soudní proces, na jehož konci dostal Václav Maňák – i vzhledem k tomu, že mu v době incidentu ještě nebylo osmnáct let – čtyři měsíce odnětí svobody. „Pak přišla amnestie. Zbývaly mi čtyři dny, tak jsem amnestii odmítl a že si to dosedím. Tak jsem byl poučen, ať vezmu kabát a pakuju se, nebo mi ty čtyři dny tak znepříjemní, že na to do smrti nezapomenu,“ vybavuje si Václav Maňák.

Věznění sice netrvalo dlouho, ale jeho stín dopadal na pamětníkův život i dlouhou dobu poté. Měl jednoduše škraloup, škraloup nepřítele režimu a nepohodlného člověka, který strká prsty do věcí, které se jej bezprostředně nedotýkají. Nesnášel nespravedlnost a bezpráví, proto měl snášet ústrky a šikanu. „Pracoval jsem v letecké továrně a od dětství jsem stavěl modely. Moje sestra žila v Českém ráji a švagr létal, takže jsem prázdniny trávíval na letišti. To byl můj život. Samozřejmě bych taky rád létal plachtařinu. K tomu bylo potřeba povolení od národního výboru a samozřejmě strana se k tomu vyjadřovala. Neměl jsem šanci. Nikdy a nikde,“ vzpomíná s hořkostí na potíže se svým „cejchem“. Zatímco jeho bratři žili daleko od svého rodného kraje, on zůstal a musel se v každodenním životě potýkat s lidmi, kteří znali jeho názory, postoje a činy. Ke všemu se navíc po roce 1968 přidalo nepravdivé obvinění, v němž byl Václav Maňák obviněn z „pravicové úchylky“ a byl označen za „dubčekovce“, přestože Dubčeka nepodporoval a ideji „socialismu s lidskou tváří“ nevěřil. Kvůli svému „škraloupu“ si nemohl doplnit vzdělání při zaměstnání a některá pracovní místa pro něj byla nepřístupná. Pověsti svého otce neunikli ani jeho synové, kteří naráželi na překážky při výběru škol.

Nebyla to ale jenom jedna písnička a několik slov napsaných vápnem na oprýskaných zdech, které Václavu Maňákovi až do konce 80. let otravovaly život. Svou roli hrála i pověst jeho rodiny a zejména bratrů. V Louce a okolí o nich věděli všichni a každý na ně měl svůj názor. Někdo jim držel palce a v roce 1949 jim pomáhal, někdo je odsuzoval, pronásledoval a udával. A staré křivdy jsou velmi vitální, zvláště jsou-li přiživovány lidskou záští. Vedle toho se Václav Maňák nehodlal spokojit s nepravostmi a bylo přitom lhostejné, že jeho rodina nebyla například kolektivizací nijak zvlášť zasažena. Vždyť přece v sousedství trpěli jiní a bylo by pokrytecké neukázat svůj názor, neprojevit nesouhlas, protože: „Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje.“

Poznámky:

1. ABS, a. č. V 6381-MV-mapa 1, tamtéž mapa 2.

2. ČAPEK, Miroslav: O mužích, na které se zapomnělo. Praha 2000, s. 284.

3. ABS, a. č. V-1729 Brno .

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Dušan Slačka)