Ota Maňák

„Na hranici jsem hlídal, aby lidi neutíkali z Československa. Já jsem sloužil na hranici, já jsem hlídal, aby neutíkali lidi z Československa do zahraničí někam na ten Západ. Já jsem byl ten špatný. Nastoupil jsem jako střelec, protože jsem dobře běhal, tak mě udělali nakonec psovodem. Základní výcvik i potom asi celá služba byla u Bratislavy, úsek Levárky, hranice s Rakouskem. Na té vojně mě lákali do KSČ. Přímo kapitán přišel, jestli bych teda nechtěl jít do toho, do toho spolku komunistů – a já jsem jim tenkrát řekl, že se ještě necítím politický zralý. Měli jsme tam socialistické nalejvárny u těch pohraničníků, ale to jsme to brali tak nějak hákem všichni, protože nám to bylo putna všechno. My jsme totiž v tom komunismu vyrůstali od začátku. My jsme v tom tak žili. My jsme se nedivili, že musíme jít k pomníku, jako děcka jít na nějaký lampionový průvod. Ani jsem nevěděl, proč tam jdu s lampionem. První máj, to byl svátek, tak jsme to prožívali, vždycky pivo, párek nebo tu žlutou sodovku jsme dostali. Na té vojně jsme nikoho nechytili, nějaký opilec tam zabloudil. Nebylo to, že by se tady střílelo jak v Králi Šumavy.“

„Já jsem byl tenkrát čtrnáctiletý kluk a vůbec jsem to nevnímal. Akorát jsme věděli, že prostě tady vpadli v tom 1968, že v tom Bohumíně stojí nějaké tanky před nádražím. Byli jsme odříznuti někde tři kilometry od civilizace. Informace k nám nedocházely tak intenzivně jako dnes. V zemědělství se ten život žil pořád dál, v pět hodin nebo ve čtyři se muselo vstávat do toho kravína, my do té školy. Nikdo se s děckama o tom nebavil. Dnes se ty informace dostaví během deseti minut, ale tenkrát to trvalo strašně dlouho. Já jsem o tancích v Bohumíně věděl jenom z doslechu. Kolega, který bydlel tam kde já, o něco starší, tam chodil do práce. Přišel s tím, že tam jsou Rusáci s tanky, ale my jsme přímo účastni nebyli. V tom následujícím roce byly ty reakce. Ti starší tam podepisovali nějaké petice, státní sbírka byla. Já vůbec nechápu, co to bylo, že se prostě darovaly nějaké peníze. Nevím, nikdy jsem po tom nepátral, kde to skončilo, nevím.“