Vlastimila Málková

„Vyvezl je přes Lány, Předboř až do Jeníkovce. To je takových pět kilometrů. A tam prostě se s koňma do té silnice nemohl už vůbec píchnout, protože to bylo jedno auto narovnaný za druhým, se to pohybovalo nahoru k Seči. Do toho ty motorky a síla pěších vojáků, Němců. A ten plukovník když viděl, co je, Pospíšil trochu německy uměl, tak ať jede zpátky. Oni vystoupili a Pospíšil jak mohl jet zpátky proti tomu proudu...? Vzal to po louce a říkal, nějak se domů dostanu. Za sebou slyšel už jenom pět výstřelů. Ten plukovník se otočil a postřílel celou svoji rodinu i sebe. Víškovi, co byla jejich louka, udělali jedno opatření, že je všechny zabalili do celty, zakopali je na té louce a doufali, že brzy nějaké úřady naše a německý se o to postarají. A někdy v červenci nebo v srpnu to [úřady] umožnily, že pro ně někdo přijel.“

„Vracíme se po třech dnech z Německa a už jsme byli tak třicet kilometrů za hranicema a paní za mnou povídá: ‚Řekněte šoférovi, ať nám zastaví. Šofér zastavil, tak jsme vyskákali, přeskočila jsem příkop a ještě asi šest ženskejch a mužský šli na druhou stranu. Teď tam takovej plac a teď tam přikrytý tanky těma celtama. Říkám: ‚Zpátky, tady je nějaký vojenský cvičení!‘ Představte si, v autobusu nás nikoho nenapadlo, to bylo dvacátýho srpna, že jednadvacátýho bude invaze. Tak chlapi nastoupili do autobusu a my šly na tu stranu, co ty chlapi byli. Nikoho to nenapadlo... a to jsme se teda tenkrát divili. Ty už tam byli nastartovaní... Němci.“

„Dědovi se podařilo se dostat, že ho sebrali a naložili na žebřiňák, ve kterým byla hozena sláma, a říkal: ‚Čtrnáct dní nás vezli, než jsme se dostali na vlakové nádraží.‘ Měl dvojitej průstřel nohy a roztříštěnou kost. Žádná pomoc, žádná injekce, žádná obsluha lékaře, zavázaní nohy nebo něco takovýho. Když se dostali na nádraží, tak je naložili na slámu do těch dobytčáků. Tam už ale byl doktor, že to prošel a píchnul jim buď nějakou injekci, nebo sestra nějaký obvaz udělala. Ale zase to trvalo čtrnáct dní, než se dostali do plzeňský nemocnice.“

„A on děda vypravoval jako kniha. A tak vždycky tam byli tři čtyři sousedi a vypravoval zážitky ze zákopu. Že dvanáct vojáků stálo, drželo se okolo krku a vevnitř čtyři vojáci spali, oni je hřáli. Po kolena v bahně a zima. Po hodině nebo po dvou se vyměnili a zase stáli kroužek okolo nich. A zase čtyři nebo pět jich v kroužku spalo v zákopě.“

„Fůra sena. Dva metráky pšenice, žita nebo ječmene. Dva metráky prase – celý živý prase. Když nemělo dva metráky, tak za ten zbytek jsme museli dodat vajíčka nebo mléko. Starosta měl tabulku a řekl, tolik vajíček musíte dodat navíc. Vím, že z jednoho hektaru se dodávalo tisíc vajíček, takže jsme měli čtyři a půl hektaru, tak to máte čtyři a půl tisíce vajíček. Ale i to naše prase, co jsme zabíjeli, jsme museli dodat krupon, ta celá kůže stáhnutá, a ještě patnáct kilo sádla z toho našeho prasete. Vepřové a teda hovězí dva metráky, vajíčka, mléko. Denně se nosil kýbl do sběrny. To sbírala hlinecká mlékárna, vždycky už o půl osmé jela. Tak ta paní, co to sbírala ve vsi, tak už to musela mít připravené v těch konvích pětadvacetilitrových přecezený. A jednou týdně brala vzorky, protože někdo si přiřiďoval vodou. Tak podle tučnosti mléka dostal zaplaceno, ale podstatně méně, než jste si šel koupit do obchodu. To byl kontingent.“