poručík František Mádr

„Takže, musím říct, že jsem pracoval ve firmě Wagner, která byla pak přejmenovaná na TOS (továrna na obráběcí stroje). Učil jsem se tam od roku 1942, kdy jsem nastoupil nejdříve na rok do učňáku, pak jsme přišli na Hálkovou a pracoval jsem další dva roky jako učeň. Jednoho dne při náletech – to byl prosinec, musel bych jmenovat to datum – byly velký nálety, opravdu velké krvavé nálety. Ve fabrice nás poslali domů, tam nebyly nikde kryty. Byli jsme tři učni, utíkali jsme já, František Mádr, Miroslav Štrek a Alois Pazdera. Byli jsme tři učni, dali jsme se na útěk. Zastavili jsme se v Hodolanech, už na cestě k nám, do Bystřice, za plotem, kde se šlo do hodolanského hřiště. Říkali jsme si, že to přečkáme a půjdeme zpátky do fabriky, ale ty nálety trvaly. Stalo se, že za námi nedaleko za hřištěm bouchla bomba, jak odlehčovali bomby. Říkali jsme si, že už tam nebudeme čekat a utečeme domů. Utíkali jsme přes silnici ve směru na Bystrovany, brali jsme to zkratkou. Když už jsme byli u Bystrovan, to je vesnice, dostali jsme se na polňačku a nad námi jsme slyšeli – to nelze říct, že to bylo přímo nad námi nebo kousek od nás – ale pořád jsme utíkali po cestě, a když jsme se zastavili a obrátili se, to už jsme byli asi pět set metrů daleko, vidíme, jak nějaké kusy letadla padají dolů, a zahlídli jsme patrně lidská těla, která letěla rychle dolů. To byl takový moment, kdy někdo z nás křičel: ‚Dívejte se, co se tam děje!‘ Navzájem se tam sestřelil zřejmě německý stíhač s bombardérem, který se patrně zpozdil, letěl sám. Došlo k tomu... a slyšeli jsme ránu. Dívali jsme se, hledám ten čas, jak to bylo, poněvadž jsme utíkali, a když jsme se zastavili, už jsme viděli, jak z toho letadla vše padá. Pak jsme viděli i jeden padák, to byl asi ten Němec. Všichni ti Američané byli mrtví. Nikdo z nich se nezachránil, mají pomníček u Bystrovan u Bystřičky.“