Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík František Mádr (* 1927)

• narodil se 15. března 1927 ve Velké Bystřici

• celý život prožil ve Velké Bystřici

• byl svědkem lokálních válečných událostí ve Velké Bystřici a okolí

• vyučil se strojním zámečníkem v továrně Wagner (později TOS) v Olomouci

• v letech 1951–1952 absolvoval důstojnickou školu, následně působil u protiletadlové obrany v Olomouci

• kvůli zaměstnání v armádě vstoupil do KSČ

• roku 1953 se oženil s Dagmar, rozenou Dotřelovou, vychovali dcery, Ivanu a Dagmar

• roku 1954 odchází kvůli zdravotním potížím z armády do civilu

• pracoval jako mistr ve zbrojařských dílnách na Tabulovém Vrchu v Olomouci, později jako mistr ve firmě Mora Moravia v Mariánském Údolí

• v letech 1974–1976 starostou Velké Bystřice

• roku 2024 žil ve Velké Bystřici

Psal se rok 1945, byl sychravý den, 22. února. Nad ránem obklíčili Velkou Bystřici němečtí vojáci, kteří byli na stopě partyzánů ukrývajících se v domě bývalé palírny (čp. 84). Zásahu předcházelo zadržení dvou členů skupiny – Jana Bednáře a Igora Kravčenka –, kteří se předchozího večera pokusili vyhodit do vzduchu stožár vysokého napětí u Týnečku. Následoval výslech, během něhož partyzáni prozradili úkryt zbylých členů skupiny. Gestapo se spojilo se členy německé armády a ochranné policie a nad ránem zamířilo k obci. František Mádr, v té době nuceně nasazený jako zákopník u hodolanského hřbitova v Olomouci, se ten den vydal s dalšími přáteli do práce kolem sedmé hodiny ráno. Ušli sotva pár desítek metrů, když byli vojáky ze silnice vráceni zpět. Z prostranství před domem, kde žili Mádrovi, viděli, že vojáci jsou rozmístěni i v poli. Od domu, kde se měli skrývat partyzáni, se ozvala střelba. Při přestřelce byl partyzány zabit velitel olomouckého gestapa Schlesinger. Němci pak dům zapálili granáty. Do tmy vyšlehly plameny. František Mádr viděl, jak z hořící budovy vyváděli její obyvatele, které poté odvedli neznámo kam. Zatčeni byli manželé Cecílie a Florián Nyklovi, u kterých se partyzáni skrývali. Konce války se dožili v pankrácké věznici, Florián Nykl zemřel krátce po osvobození. Jejich dcera Jiřina čekala dítě s jedním z partyzánů, Walterem Knappem. Oba byli postřeleni a odvezeni do Olomouce, kde v následujících dnech zemřeli. (František Mádr si pamatuje celou událost tak, že v domě měl být toho dne z partyzánů pouze Knappe, oficiální zdroje hovoří o čtyřech přítomných partyzánech, tři z nich – Alexandr Michajlovič Nikolskij, velitel skupiny, Valentina Najkornová a Václav Mikolášek, jenž patřil v roce 1940 k zakládajícím členům odbojové skupiny, zahynuli v plamenech). Velkou Bystřici naštěstí nestihl stejný osud jako Lidice nebo Ležáky, jejichž obyvatelé zaplatili za pomoc partyzánům životem.

Bezstarostné dětství skončilo školní docházkou

František Mádr přišel na svět 15. března 1927 ve Velké Bystřici, jako starší ze dvou dětí Františka a Boženy, rozené Ponížilové. Otec pracoval jako cukrovarský dělník, matka byla v domácnosti. Chodila pomáhat sedlákům na pole a starala se o jejich domácí zvířata. Bydleli v domě pro zaměstnance cukrovaru. Byt se skládal z kuchyně, kde přespávaly děti, a jedné místnosti – obýváku. Byla sem zavedena elektřina, kterou vyráběla turbína na potoce za cukrovarem, obyvatelé ji nemuseli platit. Voda však do obce rozvedena nebyla, obyvatelé pro ni chodili do studny nebo do potoka, jak bylo v té době zvykem. Voda nebyla ani na statcích, František Mádr vzpomíná, že studna se tehdy nacházela v každé druhé ulici, sami chodili nejčastěji pro vodu do studny patřící k cukrovaru nebo k hostinci, který měli nedaleko domu. Pro užitkovou vodu jezdívali s matkou s vozíkem a velkým dřevěným sudem, který pak stával v průjezdu. Otec pocházel z Velké Bystřice, matka z Bedihošti. Měla další čtyři sourozence, do Velké Bystřice přišli za první republiky, její otec byl kovář, v Bystřici začal pracovat v cukrovaru, kde sehnal otci práci topiče. Když se rodiče brali, otec byl nezaměstnaný. Přestože vyrůstal v době hospodářské krize, František Mádr si své dětství pamatuje jako šťastné. S dalšími dětmi z cukrovarského domu běhali venku, hráli na četníky a zloděje, prováděli lumpárny a hráli si u potoka. Strýc, sedlář z Kokor, mu vyrobil dokonce kožený kopací míč.

Roku 1933 nastoupil František do první třídy obecné školy ve Velké Bystřici. V obci se nacházela i měšťanka. Na začátek školy podrobnější vzpomínky nemá. Více si pamatuje až z doby, kdy mu bylo asi osm let. Tento věk představoval v jeho životě určitý předěl. Na dvoře cukrovaru chovali Mádrovi kozy, slepice, králíky, prase a husy, o které se František musel začít starat. Chodil zvířatům na trávu, měnil jim podestýlku, krmil je. Začal také chodit s matkou pracovat na pole k sedlákovi. Jednotili řepu, okopávali brambory. Vše se dělalo ručně, s pomocí koní. Za práci matka dostávala několik pytlů brambor, kterými pak krmili zvířata. Školu František příliš v oblibě neměl, šla mu matematika a čeština, měl rád i tělocvik a zeměpis, na větší přípravu však nebyl čas. Doma po příchodu ze školy našel napsáno na novinách, jakou práci musí ten den udělat, a když mohl, utíkal si hrát za dětmi. Po škole sváděli pravidelné bitvy s dětmi z opačného konce obce.

Po záboru Sudet zapálili s kamarádem hranici

Otec chodíval do cukrovaru na dvanáctihodinové směny, na oběd přicházel domů, stihl si krátce odpočinout a pak se vracel do práce. Jako všichni v cukrovaru byl příznivec sociální demokracie. Matka byla silně věřící, patřili k Církvi československé husitské, jejíž kostel byl v obci dokončen před druhou světovou válkou. František Mádr si pamatuje jeho svěcení. I ve škole bylo povinné náboženství. Povoleny byly i tělesné tresty. V této souvislosti Františku Mádrovi utkvěl v paměti především jejich třídní na měšťance, učitel Komenda, který do obce přibyl po záboru Sudet a pro ránu nešel daleko. Rodina žila tvrdým, ale vcelku spokojeným životem.

Politická situace v Evropě se komplikovala, po nástupu Hitlera k moci vzrůstala rozpínavost Německa. Roku 1938 Československá republika vyhlásila nejprve částečnou a poté, 23. září 1938, všeobecnou mobilizaci a povolala muže k obraně hranic. I Františkův otec narukoval, byl poslán strážit pevnůstky kolem Dětřichova nad Bystřicí. Později vyprávěl, že v noci, když měli hlídky, na ně stříleli příslušníci Hitlerjugend, střelba vždy přestala stejně rychle, jako začala, nikdo nebyl raněn a vojáci ji neopětovali. 30. září byla podepsána mnichovská dohoda, pohraniční území připadla Německu a vojáci byli demobilizováni. Ve vzpomínkách Františka Mádra na otcův návrat převládají radostné vzpomínky, báli se s matkou, že už jej neuvidí, převládalo přesvědčení, že proti Hitlerově vyzbrojené armádě by na pevnůstkách neměli příliš šancí. Dne 10. října 1938 došlo k zabrání osad Mariánské Údolí a Mrsklesy. Za Velkou Bystřicí tak vedla nová hranice s Říší. Vyznačovaly ji dřevěné kůly, zaražené do země, na nichž byly připevněny koule slámy. Františka napadlo, že by je mohli s kamarádem zapálit. Když se jim to podařilo a sláma vzplála, slyšeli německé vojáky blížící se po trati směrem od Mrskles a povedlo se jim nepozorovaně utéct. Místní policista pak vybubnovával zprávu o této události a varování před trestem, pokud by se situace opakovala. V obci tou dobou ještě nebyl rozhlas (zaveden byl až roku 1941).

Místo oslavy narozenin vyhlížel německé vojáky

Františkovy dvanácté narozeniny připadly na den vzniku protektorátu Čechy a Morava. Celý den chumelilo, padal těžký sníh s deštěm, počasí, do kterého by psa nevyhnal. Františka čekal po příchodu ze školy v kuchyni na stole dort, maminka mu popřála k narozeninám. Tentokrát ale neměl stání, stále se vybíhal dívat na prostranství před domem, zda uvidí přijíždět německé vojáky. Najednou je spatřil, jak se blíží ve směru od Šternberku. Kolona několika vojenských vozů a motorek zastavila naproti jejich domu. Stál v průjezdu, vrata byla otevřená, měl na vojáky přímý výhled. Viděl, jak velitel předává vojákům na motorkách nějaký vzkaz, se kterým odjeli do Bystřice. Netrvalo dlouho a byli zpět. Na kluzké silnici, dlážděné kostkami, dostaly obě motorky smyk a vletěly pod kola stojících vojenských aut. Nikomu se nic nestalo. Otec později spekuloval, ke komu v obci mohli jet. Domníval se, že šlo o místního Němce Gustava Spohnera, který byl později dosazen do vedení na radnici. František Mádr vzpomíná, že jeho zdravotní stav mu neumožnil chůzi, pohyboval se na vozíku a do patra, kde byla umístěna radnice, ho pak nosil na zádech místní policista. František Mádr si nevybavuje, že by v obci v den obsazení došlo k nějakým incidentům. 30. března 1939 se ve Velké Bystřici ubytovala v kulturním domě skupina německých vojáků, která za několik dní odjela. Dle dostupných zdrojů se jednalo o 1. rotu zákopnického praporu číslo 89 z kasáren v Briegu ve Slezsku, která obec opustila 2. dubna 1939.

1. září začala napadením Polska Německem druhá světová válka. Nastaly těžké časy. František Mádr si pamatuje zavedení potravinových lístků, bez nichž nebylo možné pořídit žádné jídlo. Měli výhodu, že chovali domácí zvířata, podporovali se vzájemně s rozvětvenou rodinou, maminka pocházela z pěti dětí. Hospodářská zvířata bylo tehdy nutné evidovat, do domácností chodívaly hospodářské kontroly, zabíjačky museli lidé hlásit. Nařízení se obcházelo, zabíjačky lidé prováděli i načerno, výjimkou nebyli ani Mádrovi. Za prodané maso z načerno chovaného prasete koupili rodiče první rádio. Sice v té době z rádií byly vyjímány některé součástky, aby Němci znemožnili Čechům poslech zahraničního rozhlasu, otec se však v přístroji tak dlouho vrtal, až se mu podařilo naladit Londýn. Tajně pak poslouchali zprávy o postupu fronty. Postup Rudé armády otec vyznačoval špendlíky na mapě.

Hned po okupaci byli někteří muži z obce posláni na nucené práce do Německa. Mezi nimi i Františkův starší bratranec Jaroslav Vrtálek, kterému se podařilo utéct cestou přes Polsko z vlaku. Přidal se k formujícím se československým jednotkám. Po zabrání Polska se dostal do Sovětského svazu, posléze do Palestiny, bojoval u Tobruku. O své vzpomínky se s Pamětí národa podělil v roce 2021. Jeho rodiče byli později kvůli synově útěku internováni v táboře ve Svatobořicích, odkud se v pořádku vrátili domů.

Rádio každý den hlásilo jména popravených

V letech 1939–1940 vznikla v Bystřici odbojová skupina, jejímiž členy byli převážně studenti a rolníci. Vůdcem skupiny se stal Karel Hynek ml. Psali protiněmecká hesla na budovy, šířili pomocí cyklostylu protiněmecké letáky. Po napadení Sovětského svazu Německem skupina ve své činnosti přitvrdila. Opatřili si zbraně a výbušniny, které vzali ve skladišti u lomu ve Velké Bystřici, následně je měli ukrýt v domě Oldřicha Štencla v obci. Zde se měl nacházet bunkr, kde členové skupiny vyráběli nálože apod. Zaměřili se na různé záškodnické akce na železnici, začali také přepadat německé hlídky provádějící kontrolu na tratích.

Roku 1942 byl zavražděn Reinhard Heydrich. Po jeho smrti se rozpoutal hon na atentátníky, na celém území protektorátu probíhaly domovní prohlídky. Lidé byli zatýkáni a v rádiu denně hlásili jména popravených. František Mádr si vybavuje, že matka už pak raději rádio neposlouchala. Byl přítomen debatám rodičů, kteří se domnívali, že popravení lidé nemohou být všichni vinni. Toto období má ve vzpomínkách zapsané jako nejhorší z celé války. Mnoho partyzánů v té době odešlo do ilegality. V té době dokončil František měšťanku a nastoupil do učení, v prvním ročníku docházel do učiliště na Hálkové ulici v Olomouci, další dva roky pracoval v továrně Wagner (po roce 1950 TOS), kde po vyučení získal práci strojního zámečníka. Přechod z měšťanky do učení byl těžký, vstával ve čtyři hodiny ráno, jezdíval pak přeplněným vlakem, většinou stáli v mrazu na venkovní plošině, vystaveni jiskrám, sazím a kouři. Vlaky byly přeplněné, protože pracovat musel každý. V učení se mu dařilo, mistr i učitelé byli přísní, ale dobře jej připravili na pozdější práci.

Útěk z nuceného nasazení

V roce 1943 přišla velkobystřická odbojová skupina do kontaktu se sovětskými zajatci pracujícími v podniku Moravia v Mariánském Údolí a začala je podporovat šatstvem a potravinami. O těchto událostech se František Mádr jako kluk nedozvídal, zpětně si pamatuje, že se o odboji mluvilo, ale neměl pocit, že by zde došlo k nějaké akci, kromě vyvrácení sloupu vedení u trati. Roku 1944 čítalo aktivní jádro skupiny asi 10–15 členů.

Se vzrůstající aktivitou odboje sílila i aktivita gestapa v oblasti. Po nepodařeném pokusu o vykolejení vlaku se členové aktivity rozptýlili do lesů, někteří odešli na Slovensko. Poté, co byl na udání prozrazen úkryt partyzánů u Karla Hynka, obklíčilo 24. dubna 1944 jeho dům gestapo. Někteří členové skupiny byli zatčeni, jiným se podařilo utéct, činnost skupiny na sedm měsíců téměř ustala. Zbylým třem členům se podařilo zkontaktovat partyzánskou skupinu Jan Žižka. Byl jim přidělen velitel Alexandr Nikolskij a skupina se vrátila do Velké Bystřice. Došlo k náboru nových členů, novým sídlem partyzánů v obci se stal dům bývalé palírny, kde byl i sklad zbraní.

18. prosince roku 1944 byl František s kamarády svědkem souboje letadel mezi obcemi Bystrovany a Velká Bystřice. Ten den museli odejít z učení, začal nálet. Běželi nejprve k hodolanskému hřišti, kde se na chvíli schovali a čekali, až se budou moci vrátit. Bombardování neustávalo, bomba dopadla i nedaleko hřiště. Rozhodli se běžet domů. U Bystrovan byli svědky pádu dvou letadel, došlo zde k sestřelení amerického bombardéru německými stíhači. Viděli kusy padajícího amerického letadla i siluety těl padajících letců. Viděli také německého pilota, který se snášel na padáku, měl být postřelen Němci, kteří nevěděli, o koho se jedná. V místě tragédie u Bystrovan je dnes pomník.

V lednu 1945 byl František povolán na nucené práce, nebylo mu ještě osmnáct let. Měl se připojit k tzv. zákopníkům, kteří stavěli obranné prvky brzdící postup nepřátel. Odjel vlakem plným dalších dělníků z továren, mířili do Hranic na Moravě, půda byla v té době promrzlá do hloubky asi třiceti centimetrů. Ubytovali je v německé škole, místnost zdobily fotky studentek pověšené na zdech, které chlapi vyhazovali a rozbíjeli. Dohlíželi na ně postarší němečtí vojáci, ze kterých strach neměli. Zpočátku je Němci před každým odchodem do práce počítali, zabralo to ale moc času, asi po týdnu se sčítáním přestali. František vycítil příležitost a domluvil se s kamarádem z Přáslavic, se kterým se znal z učení, že utečou domů. Povedlo se, když se však objevil v Bystřici, rodiče se vyděsili, čekali, že přijde nějaký trest. Matka proto Františka přihlásila k muži, který měl na starosti zákopníky ve Velké Bystřici. Františka pak přidělili na kopání zákopů k hodolanskému hřbitovu.

V úvodu popsané vypálení domu bývalé palírny představovalo konec činnosti velkobystřické odbojové skupiny. „Když se jede na Bystřici, je to tak dvě stě metrů, odbočuje silnice na Týnec. Naproti byl ten barák, dnes už je tam domek, to byl dům zaměstnanců pivovaru, kteří bydleli dole, a na půdě, navrchu, byl schovaný ten partyzán, který přivedl tu Nyklovou do jiného stavu,“ vzpomíná pamětník.

Na příchod fronty čekali místní ukryti ve sklepech

Válka se chýlila ke konci. Nacisté, ustupující před blížící se Rudou armádou, ztráceli převahu. V květnu 1945 očekávali místní příchod fronty. František s matkou se skrývali ve velkých sklepech pod cukrovarským domem, spolu s dalšími rodinami. 7. května 1945 začali Němci s ústupem z obce. Po jejich odchodu už místní opouštěli úkryty. František si vzpomíná, že na prostranství před domem, kde bydleli, přijel jediný sovětský voják na kole, ptal se přítomných, zda nejsou Němci. Dle dostupných zdrojů se první sovětské jednotky do Bystřice přiblížily od východu, od Přáslavic. Vzápětí dorazily další jednotky ze severu od Mrskles a Mariánského Údolí. Obec konečně mohla slavit osvobození.

Obyvatelé se pomalu vraceli k běžnému životu. František Mádr se ještě na jaře téhož roku vrátil do učení, kde složil závěrečné zkoušky. Začal pracovat v podniku Wagner, později TOS, jako strojní zámečník. Práce ho bavila a šla mu od ruky. Po vyučení zde strávil čtyři roky, než byl povolán na vojnu. Jejich ročník narukoval až ve 22 letech. František Mádr v té době věnoval veškerý čas práci a házené. Vážnou známost před vojnou uzavírat nechtěl, proto děvčatům říkal na rovinu, že před vojnou o závazný vztah nestojí. V práci ho mistr posílal provádět opravy i do jiných podniků, do nástupu na vojnu si našetřil peníze, které později dal otci na nákup pozemku u cukrovaru.

Po vojně zůstal u armády

Na vojnu narukoval roku 1949, byl umístěn u protiletadlové obrany. Výcvik byl tvrdý, vzpomíná si, jak museli při rozcvičkách v chladných podzimních ránech podlézat nízko natažený ostnatý drát. Po skončení základní vojenské služby v roce 1951 začal navštěvovat důstojnickou školu, kterou ukončil roku 1952 v hodnosti poručíka. Do roku 1954 působil u protiletadlového dělostřelectva v Olomouci, poté kvůli zdravotním problémům odešel do civilu a přešel jako mistr do zbrojních dílen v Olomouci na Tabulovém Vrchu, byl zaměstnancem vojenské správy. Aby mohl vykonávat práci mistra, vstoupil do KSČ.

V roce 1953 se oženil, vzal si svou někdejší spolužačku Dagmar, rozenou Dotřelovou. Pracovala ve firmě Moravia. Svatbu jim zkomplikovala měnová reforma, oba přišli o našetřené úspory. Dva roky po svatbě se jim narodila starší dcera Dagmar, o tři roky později mladší Ivana. Během tří let postavili svépomocí rodinný dům na zakoupeném pozemku u cukrovaru, vzdáleném asi sto metrů od domu, kde se narodil. Žili spokojeným rodinným životem, politiku neřešili.

V roce 1968 byl František Mádr svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy, v Bystřici dle něj k žádným incidentům nedošlo, vzpomíná, že lidé byli zklamaní a rozzlobení. Vzpomíná si, jak muži v dílnách svorně nadávali. Nevybavuje si, že by někdo z nich přišel později o práci kvůli svým postojům k celé události, ani si nevzpomíná, že by byl volán k prověrkám.

Normalizaci prožíval s rodinou, věnoval se svým koníčkům. S manželkou jezdívali na rekreace, miloval vodu, často jezdívali s dětmi pod stan. V letech 1974–1976 se stal předsedou MNV Velká Bystřice, zasloužil se o přivedení vodovodního řádu do obce. Poté pracoval dalších deset let jako mistr v Moravii v Mariánském Údolí. Za nejdůležitější považuje, aby se člověk dokázal postarat sám o sebe, pokud je ženatý, pak i o svou rodinu. V roce 2024, v době rozhovoru, žil stále ve Velké Bystřici.

Zdroje:

https://theses.cz/id/enia5a/72347-771982315.pdf

https://is.muni.cz/th/16005/ff_d/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf