„Šla jsem taky formálně ohlásit, že [jsem] přijela na svatbu. A taky [pro] pomoc – že oni mi zabavili kufry. Tak pozval nás konzul, anebo zástupce, to už nevím… přijdu na jeho jméno, můžu to někdy vygooglovat. On myslel, že jsem taky bláznivá. Brody se jmenoval, Brody. A říkal: ‚Nesmíte nikomu říct, že jsem to říkal,’ nebo: ‚To se nedělá, bla bla bla. A když koupíte karton cigaret a půjdete tam na nádraží a nenápadně to položíte na stůl, tak myslím, že [je] přesvědčíte… ty kufry vám nedaj, protože to je evidence, ale můžete poprosit aspoň o zimní kabát, zimní boty a svatební šaty.’ A to se stalo.”
„Já se z tebe snažím dostat nějakej dojem toho Američana, kterej se rozhodne ve dvaceti, plus minus, se odstěhovat do totalitního státu, kde chce žít.” – „To byla velká láska. To byla víra. To bylo… prostě přesvědčení, že tady žít mělo smysl. A pracovat v tom sboru. A žít svobodně. A… co mi měla nabídnout Amerika? Pohodu?”
„První večer byla... show, že lidi měli – nebo mládež – přijít z jedný strany do druhý, oblečení v národních krojích, a říct nahlas ve svý řeči heslo konference. To bylo: Jeden svět, jeden Pán, jedno svědectví. To bylo asi podle abecedy, Albánie nebyla, samozřejmě Austrálie, Austria, já nevím, co všechno, a pak CZ – to přišel Petr Macek. A ten neměl žádnej kroj, měl jen bundu. A řekl to a odešel. A já jsem: ‚Ach! To je živý Čechoslovák!’ To pro mě bylo tak… Další den jsem ho poznala, potkala, viděla jsem ho, jak čeká na tramvaj. Tak jsem k němu šla a říkám – anglicky nevykáme, netykáme: ‚You're from Czechoslovakia?’ – ‚Yes.’ – ‚No tak, co bude, co bude?’ – On říkal: ‚Jak to myslíš?’ – ‚Teď má být velké setkání na Slovensku a co bude dál?’ On říkal: ‚Kdo jsi? Odkud to víš?’ Já jsem mu to vysvětlila, pak jsme strávili nějaký volný čas spolu a pak samozřejmě až doma přišly zprávy o invazi a tak. Psala jsem mu a dlouho bez odpovědi.”
Harriet Macková, rozená Gilbert, se narodila 22. ledna 1950 v Georgii v USA, oba její rodiče pocházeli z rodů baptistických kazatelů. Na střední škole se začala zajímat o Československo a v létě 1968 se na Světovém sjezdu baptistické mládeže v Bernu seznámila se svým budoucím mužem, Čechoslovákem Petrem Mackem. V listopadu 1973 se za něho provdala. Zůstali v Praze, pamětnice Petrovi pomáhala s prací v baptistickém sboru Na Topolce, kde Petr působil jako farář. Pohybovali se v prostředí disentu a v roce 1975 se zúčastnili evangelického setkání v Libštátu, které rozehnala Státní bezpečnost. Harriet byla sledována tajnou policií i z titulu svého původu a také proto, že se stýkala s cizinci v Praze a přes americkou ambasádu posílala na Západ různé materiály. Od roku 1988 ve „svém“ sboru poskytovali prostor podzemní univerzitě bohemistiky, na kterou docházeli disidenti. V lednu 1990 se přestěhovali do Ameriky, ale o rok později se rozhodli pro návrat do Československa. Zemřela 21. srpna roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
