Ariel Maceo Tellez

„Myslím si, že ano, že kubánská mládež je připravena na politickou změnu na Kubě, ne absolutně všichni, protože stále existuje část, která je pod silným vlivem komunistické doktríny, anebo ti, kteří se bojí, existuje stále docela veliké procento těch, kteří mají strach se k něčemu vyjádřit, i třeba jen na Facebooku, je to neskutečné. Jsou ale i tací, kteří se nebojí, kteří nám píšou: ‚Hele, jsme s Vámi, stojíme za Vámi, podporujeme vás, nemůžeme nic zveřejnit, ale jsme s vámi.‘ Vědí, že to, co zažívá Kuba, je neskutečná šikana, je tu strašná bída. Máme podporu, setkáváme se s ní pořád, každý den. Lidé nás dokonce zastavují na ulici, aby nám poblahopřáli, pozdravili nás, vyfotili se s námi, jako bychom byli nějací slavní umělci.“

„Ano, současní umělci do jisté míry ovlivňují kubánskou mládež, samozřejmě v positivním slova smyslu, i když někdy to může být překrouceno. Naše působení, zejména na sociálních sítích, je naší největší zbraní. Vždy říkáváme, že sociální sítě patří nám. Je to naše válečné území, kde kubánská vláda nemá dostatek znalostí ani prostředků, neví, jak tam proti nám bojovat. Snaží se zastrašit jednoho mladého člověka po druhém, vyhrožuje jim vězením. Ano, mohou nás poslat do vězení, taky mi vyhrožovali, že mě zavřou na dva roky jen proto, že nepracuji pro stát. Ale já nemám zájem pracovat pro stát, já chci dělat umění. Umění, které promlouvá k lidem. Umění, které je schopno předat lidem zprávu o svobodě, řekněme zprávu s demokratickým poselstvím. Naše poselství ovlivňuje kubánskou mládež, a ta se k nám nakonec přidá, ztotožňuje se s námi a podporuje nás, to je hlavním smyslem.“

„Prostě řečeno, to, co jsem psal, nebylo v souladu s tím, co by schválil komunistický režim. Oni hledají jiný druh kubánské literatury, moje literatura je zcela oproštěna od Kubánské revoluce, mě Kubánská revoluce naprosto nezajímala. Já jsem se vyptával, pokládal otázky, psal spíše investigativní literaturu, což dělám vlastně dodnes. A to samozřejmě vyústilo v cenzuru. I když mě nakonec přijali do „CAC“ [Středisko Alejo Carpentier, Centro Alejandro Carpentier], nebylo mi to k ničemu, protože Institut Alejandra Garcíi [oficiální úřad kontrolující kulturní a umělecká díla na Kubě] mě nepozval na jedinou kulturní události, nemohl jsem se ničeho účastnit, nemohl jsem vydávat své knihy. Pamatuji si, že jsem své knihy nabízel v různých kubánských nakladatelstvích, všechny ale spravuje tento Institut Alejandra Garcíi, a ani se neobtěžovali napsat mi nazpátek. Nedali mi ani vědět, že knihu obdrželi. Je to neuvěřitelné, ten vliv institucionálního kulturního omezování na Kubě, který trvá dodnes. Mluvím o něčem, co se stalo před více než 10 lety, ale dnes je to stejná katastrofa.“